Kategorie:Základy ekologie

Úvod do základů ekologie

Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Termín ekologie (z řeckého „oikos“ a „logos“ = věda, nauka o domově) poprvé použil v roce 1869 Ernst Haeckel. Jedním ze zakladatelů ekologie byl britský zoolog Charles Sutherland Elton (1900 – 1991), který upozornil na potřebu studia druhů živočichů v jejich přirozeném prostředí a který se věnoval studiu dynamiky živočišných populací a ekologicky drobných savců a který inicioval výzkum mezidruhových vazeb a jako první použil termín nika pro označení „funkčního zařazení organismu v ekosystému“ (Begon, 1997). ¬¬Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Nejčastěji se používají tyto: - „věda o domově“ - ¬„studium vztahů organismů a prostředí“ - „studium struktury (angl. patterns) a funkce přírody“ - „věda o životním prostředí“ - ¬„biologie prostředí“. Dalším významným ekologem byl Eugene Paul Odum (1913 – 2002), průkopník v teorii ekosystémů. Odum v roce 1958 studoval invaze rostlin a živočichů a poukázal na propojenost lidských aktivit a přírodních procesů (Odum, 1997). Jeho kniha Základy ekologie se stala učebnicí pro několik generací ekologů a změnila způsob nazírání světa. Tuto učebnici vřele doporučuji všem zájemcům o hlubší porozumění problematice. E. P. Odum podporoval na konci svého života zelená hnutí a také Lovelockovu hypotézu Gaia. V letech 1965 – 1975 proběhl jeden z nejvýznamnějších mezinárodních vědeckých projektů – International biology program (IBP), v jehož rámci něhož desítky odborníků intenzivně studovaly světové suchozemské i mořské ekosystémy; zaznamenávaly především toky energie, koloběhy prvků a látek a hodnotily parametry světových ekosystémů jako např. biomasu, produkci, energii a výnosy. Ekologie zažila ve 20. století, hlavně díky hydrobiologům (limnologům a oceánografům), ohromný rozvoj (to má svou logiku – ryby a mořské savce lze v umělém prostředí pozorovat mnohem hůře, než suchozemská zvířata, např. vlky; proto biologové zabývající se těmito organismy na vztah organismus – prostředí kladli veliký důraz jako první). Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: ekologie rostlin (resp. geobotanika), lesní ekologie, ekologie savců, ekologie ptáků, ostrovní ekologie, hydrobiologie, ekologie člověka a další. Z ekologie se etablovaly další předměty: etologie (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí – přináší originální nástroje porozumění vztahu člověk-příroda viz např. Keller, 1997, Mohrig, 1987) a environmentalistika (nauka o životním prostředí a jeho problémech). Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou ekosystém, ekologická nika, populace a ekologická rovnováha. Témata ekologických výzkumů posledních let se zaměřují především na studium mezidruhové konkurence, heterogenity zdrojů (např. Tilman, 1982), vztahu diverzity a stability ekosystému (např. McNaughton, 1988), významu velikosti ostrova nebo zdroje (např. McArthur, Wilson 1963), úlohy predátorů, parazitů a chorob a mykorrhizy (např. Storch, Mihulka, 2000) nebo termodynamických zákonitostí souvisejících s tvarem a objemem těla (Lavers, 2004). Člověk jako pozorovatel Svět přírody není chaotický, ale je vysoce uspořádaný a velmi logický. Anglosaští ekologové rádi používají definici ekologie „zkoumá patterns“ (tedy „to jak to obvykle chodí“) v přírodě. (Český ekvivalent pro „patterns“ v tomto kontextu neexistuje. Slovník nabízí: vzory, předlohy, šablony, schémata – ovšem významem je nejblíže skutečně „to jak to obvykle chodí“.) Některé patterns jsou snadno odhalitelné (např. nejhojnější strom v konkrétním lese), jiné hůře (např. chování pavouka při námluvách) a existenci některých „patterns“ nepochybně dosud ani netušíme. Člověk – jako pozorovatel (nebo chcete-li odhalovač „patterns“) je nadán velkými schopnostmi. Přesto není neomezen a tato jeho omezení ovlivňují jak samotná pozorování, tak i závěry – vlastně komplexní lidské nahlížení světa. V prvé řadě je člověk omezen paradigmaty doby, ve které žije a sociokulturním pozadím. Ve středověku bylo obtížné věnovat se vnitřní medicíně, dnes je naopak obtížné vyhnout se pitvám z přesvědčení. Člověk jako badatel je omezen časově, tedy průměrnou délkou lidského života. Nejlépe se mu budou pozorovat organismy (popř. procesy) s podobnou délkou existence. Procesy trvající příliš dlouho (např. horotvorné procesy jako Hercynské vrásnění) nebo naopak procesy trvající příliš krátce (např. život jepice) komplikují lidem studium daného jevu. Dále je člověk omezen svými rozměry. Mikrosvět a makrosvět se lidem pozoruje hůř, než objekty přibližně stejné velikosti, a proto je také nejlépe prozkoumám svět organismů rozměry blízkých člověku. Dále je člověk omezen svými fyzickými schopnostmi. Těžko se badateli interpretuje chování živočicha, který disponuje odlišnými (nepředstavitelnými) dovednostmi. Např. blecha doskočí na vzdálenost 100x její tělo. Považuji za pravděpodobné, že některé „úžasné“ schopnosti organismů si neumíme ještě ani představit. V kontextu těchto omezení není divu, že objektem důkladného (komplexního) lidského zkoumání jsou nejčastěji savci (a z nich lidoopi) a ptáci a že se zkoumání drobných tvorů omezuje na nekomplexní údaje (např. zda jsou zjištění, zda jsou gram pozitivní nebo gram negativní – u baktérií).