Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Ekologická nika

Jedinec nebo druh zaujímá v ekosystému tzv. ekologickou niku. Ekologická nika je definována jako „funkční začlenění jedince (popř. populace) v ekosystému. E.P. Odum hovoří o „zaměstnání druhu v přírodě“ (Odum, 1977).

Ekologická nika je determinována kvantifikovanými nároky organismu na biotické a abiotické faktory prostředí (potravu, prostor, světlo, teplo, pH, vlhko). Model ekologické niky je vícerozměrný. Je velmi pravděpodobné, že některé (snad méně významné) faktory nejsou člověku – badateli dosud známy.

Podle nároků na prostředí se organismy (druhy) dělí na euryektní a stenoektní.

Euryektní druhy

mají širokou toleranci ke všem základním faktorům. Proto jsou také hojně rozšířené (eurytopní). Příkladem euryektních druhů je smetánka lékařská, moucha domácí apod. hojné a běžné druhy.

Stenoektní druhy

mají nízkou toleranci v základních faktorech. Mají velmi specifické nároky na prostředí, a proto jsou vzácné (stenotopní).

Pochopitelně výskyt daného druhu na stanovišti determinuje ve skutečnosti jediný faktor – ten na daném místě pro daný druh hraniční. Na tuto skutečnost upozornil již v roce 1840 chemik Justus F. von Liebig, který se jako první zabýval problémem výživy lidstva. Formuloval tzv. Liebigův zákon minima: „Funkce, růst nebo vývoj organismu je omezován především faktorem, který na stanovišti v souboru všech faktorů působí relativně nejmenší intenzitou“. Například (podle Liebiga) pro růst rostlin jsou nejdůležitějšími prvky draslík, dusík, fosfor. Draslíku je v půdě vzhledem k nízkým potřebám rostlin většinou dostatek, dusíku vyjma aluviálních půd také (nebo dokonce nadbytek díky lidské činnosti). Limitujícím prvkem pro rostliny je tedy ve většině společenstev fosfor.

Každý organismus (resp. populace) má specifické nároky na prostředí. Tyto nároky popisuje tzv. fundamentální nika. Fundamentální nika je ovšem realizovaná pouze v případě, že organismus (resp. populace) není omezena konkurencí. To se v reálném světě stává zřídka, obvykle pouze po disturbanci nebo na nových územích (ostrov, který vznikl po výbuchu sopky). V ekosystému častěji druhy zaujímají tzv. realizované niky – realizované niky jsou vlastně podmnožiny fundamentálních nik – tedy konkurencí omezené niky. Můžeme teoreticky hovořit také o prázdné nice – tedy nice, která byla uvolněna např. vyhubením nějakého druhu. Prázdná nika může a nemusí být obsazena jiným druhem.

Jsou-li faktory v daném prostředí jiné, než jaké popisuje fundamentální nika, nemůže v tomto prostředí daný organismus dlouhodobě přežívat. (Např. ananas může v naší přírodě přežívat pouze do první zimy).

Prostředí organismy velmi ovlivňuje. Příkladem může být skutečnost, že nepříbuzné organismy mají podobné znaky (konvergence). Např. podobný tvar těla u tučňáka (pták), delfína (savec) a ryby nebo oka na křídlech babočky paví oko a páva, křídla u netopýrů, hmyzu a ptáků, tvar těla u hadů, slepýše (ještěrka) a úhoře (ryba).

Na různých kontinentech resp. v různých zoogeografických oblastech se vyskytují tzv. ekologické ekvivalenty – organismy, které zaujímají podobné ekologické niky a které, až vzájemně nejsou příbuzné, mají některé podobné znaky.

Severní Amerika	Eurasie	Afrika	Austrálie
Bizoni	Sajga tatarská	Různé druhy antilop	Různé druhy klokanů
Vidloroh americký	Divocí koně	Zebry
	Divocí osli

Tab. 2 Ekologické ekvivalenty – býložravci.

Severní Amerika	Jižní Amerika	Afrika	Asie	Evropa	Austrálie
Puma	Jaguár	Lev	Tygr	(Rys)	0
		Levhart	(Levhart)
		Gepard

Tab. 3 Ekologické ekvivalenty – masožravci.

Převoz masožravých savců (lišky, kočky, psi) na australský kontinent znamenal katastrofu pro velkou část vačnatců – jejich ekosystém byl vyvážen bez přítomnosti těchto predátorů, tj. jejich náhlé objevení ho vyvedlo z rovnováhy (a pravděpodobně nevratně).