Veřejné venkovní dětské hřiště a jeho dopady na životní prostředí

Dle stanovisek WHO (World Health Organization) se pro udržení zdraví doporučuje vykonávat 60 minut pohybové aktivity denně při střední a vyšší intenzitě. Z národní zprávy z roku 2018 vyplývá, že pouze 27 % dětí a dospívajících se ve svém volném čase věnuje neorganizované pohybové aktivitě více než 2 hodiny denně. Městská zástavba neumožňuje přirozenou pohybovou aktivitu dostupnou všem místním obyvatelům. Proto se jako důležité jeví budovat v městských výstavbách dětská hřiště spolu s například posilovacími hřišti pro dospělé. Venkovní hřiště je limitováno pouze počasím, není ani finančně ani časově omezeno a tudíž je větší šance, že bude skutečně využíváno. Výstavba těchto hřišť však sebou nese otázku dopadu na životní prostředí.

Dřevěná konstrukce se skluzavkou a závěsnou houpačkou z plastu

Možné povrchy hřišť v městském prostředí

Speciální směsi, asfalt

Jako moderní materiál se jeví optimální použít pro podklad pod dětské prvky speciální směsi – stěrky. Jedná se nejčastěji o směsi vyrobené z polyuretanového granulátu o síle 10-11mm. Směsi jsou finančně dobře dostupné, trvanlivé a snadno udržitelné (očistit stačí zametením nečistot, při větším znečištění lze omýt proudem vody), jsou vodopropustné, neklouzavé a mají měkké povrchy. Nejčastěji jsou k vidění na atletických či jiných sportovních hřištích, ale stále častěji jsou i pod herními prvky na jednotlivých dětských venkovních hřištích.

Polyuretan je však produkt, při jehož výrobě vznikají toxické látky a je velmi obtížný na likvidaci. Vstupní produkty pro výrobu se získávají z ropy, což nekoresponduje se stále intenzivnější snahou používat především obnovitelné surovinové zdroje. Stejně je na tom i asfalt, který svým charakterem představuje tuhý podíl z ropy.

Oba tyto materiály mají výhodu v tom, že je možné využít plochy s jejich povrchem i pro jízdu na kole, kolo-odrážedle, koloběžce, kolečkových bruslích apod. Na asfaltovou plochu je dále možné namalovat různé hry pro rozvoj pohybové gramotnosti a tím prodloužit a rozšířit využití hřiště. Nevýhody jsou v dopadu na životní prostředí při výrobě směsi a v potížích při její likvidaci.

Travnatá plocha

Rákosníčkovo hřiště v Hlobětíně

Travnatá plocha je optimální pro posilování s vlastní váhou těla i jako relaxační zóna. Lze ji využít pro cvičení typu pilates, jóga, prvky zdravotního cvičení apod. Jedná se o přírodní materiál.

Nevýhodou je nutná pravidelná údržba provozovatele hřiště v podobě zálivky a zakracování travnatého povrchu, případně i posyp herbicidy při likvidaci nežádoucího plevele. Vzhledem k letní sezoně v České republice jsou hřiště využívána nejčastěji od dubna do října, to znamená 7 měsíců. Při intenzitě sekání 1x týdně je třeba, aby technika vyjela přibližně 35x za sezonu. Vzhledem k rozhodnutí Evropského parlamentu o emisní normě pro stroje poháněné motorem, které nejsou určeny pro přepravu osob a na provoz po pozemních komunikacích, se však nejedná o velkou zátěž. Navíc lze velmi dobře eliminovat emise i hluk uvážlivým výběrem kvalitní žací techniky (např. na aku baterie, které neprodukují hluk ani emise).

Při správné výsadbě nejen travnaté plochy, ale i vzrostlých stromů bránících vysušení půdy a nabízejících stín pro lepší využití hřiště, lze dobře eliminovat i nutnost pravidelné zálivky. Tento aspekt tedy je zanedbatelný při posuzování vlivu na životní prostředí.

Písčitá plocha

Lze ji využít s podložkou na cvičení pro zvýšení komfortu podobně jako travnatou plochu. Není náročná na údržbu.

Nevýhoda je v možnosti horší vizuální kontroly nad cizími tělesy, které mohou poškodit zdraví dětí i dospělých (např. střepy, injekční stříkačky apod.)

Štěrk – drobné kamínky

Podobné jako u písčité plochy.

Travnaté hřiště s prolézačkami

Materiál pro výrobu dětského hřiště

Nejběžnější - vzhledem k trvanlivosti - jsou herní prvky vyrobené z ocelových trubek zabetonovaných do země.

Beton je směs cementu, štěrku a vody. Cement vzniká těžbou kameniva a rozemletím ve speciálních mlecích válcích. Jedná se tedy prakticky o přírodní materiál. Zátěž pro životní prostředí tak představuje prašnost při výrobě, která je však upravena normami ze zákona. Navíc je při výrobě betonu enormní spotřeba energie. Beton tedy přispívá k emisím CO₂, což např. za celý stavební sektor představuje cca 30 % všech emisí a představuje značnou zátěž pro životní prostředí.

Herní prvky je dále možné vyrobit ze dřeva namísto ocelových trubek, z lan nebo plastu. Nejtrvanlivější jsou plastové prvky, jsou však také největší zátěží pro životní prostředí a to i při použití recyklovaného plastu. Na 1 tunu plastů se spotřebuje kolem 2.5 tuny ropy.

Závěr

Z výše uvedených informací vyplývá, že hřiště mají velmi pozitivní vliv na rozvoj pohybových aktivit. Je však třeba brát v potaz materiály při jejich výstavbě vzhledem k možným negativním dopadům na životní prostředí. Je však pravdou, že hřiště rozlohou nezabírá velkou plochu a v globálním měřítku je i tento aspekt spíše zanedbatelný. Zvážit je možné i výchovné působení na děti, např. přírodní materiály a celkový design hřiště mohou ovlivnit vkus do budoucna. Pro přispění k dlouhodobě udržitelnému rozvoji je dobré toto mít při výstavbě či rekonstrukci stávajících hřišť na paměti.