Kolik produktivní plochy společnost potřebuje?

Vývoj globální ekologické stopy. Nároky na biologicky produktivní plochy s růstem lidské společnosti setrvale rostou. Zdroj: Global Footprint Network.

Ekologická stopa v globálním kontextu postihuje zejména nerovnoměrnost čerpání a spotřeby přírodních zdrojů ve světě. Některé státy, zejména rozlehlé země s nízkou hustotou zalidnění, mají stále poměrně dostatečnou biokapacitu, tedy území včetně vnitrozemských vodních ploch schopné produkovat biomasu. Zejména průmyslově vyspělé státy s vysokou spotřebou fosilních paliv musí vzhledem k vysoké spotřebě či vysoké populační hustotě značnou část své biokapacity pomyslně dovážet z těchto států a přesahují tak prostorové limity své udržitelnosti. Podle aktuálních účtů ekologické stopy 2008, které odrážejí stav v roce 2005, bylo na Zemi 13,6 miliard hektarů bioproduktivních ploch a tím i stejné množství globálních bioproduktivních hektarů.

Obecně lze ekologickou stopu vyjádřit jako spotřebu produkce vytvořené v bioproduktivních ekosystémech s určitým výnosem, jako území nárokované lidskými sídly s infrastrukturou a degradovanými plochami, a území potřebné pro vstřebání odpadního CO₂ vzniklého spalováním fosilních paliv. V roce 2005 byla globální ekologická stopa v úhrnu 17,5 miliardy globálních hektarů, což je 2,7 globálních hektarů na osobu (viz obrázek). Každý obyvatel planety si tak nárokoval v průměru 2,7 hektaru globálně průměrně produktivních ploch. Ve srovnání s dostupnou globální biokapacitou 2,1 gha na obyvatele (celkem v úhrnu 13,6 miliardy gha) tak stávající spotřeba bioproduktivních ploch převyšuje dostupnou bioproduktivní nabídku zhruba 1,3krát, což také odpovídá počtu planet, které by lidstvo vyžadovalo pro udržitelný život. Během osmdesátých let tedy lidské nároky na planetu překročily dostupnou biokapacitu přírody. Celková biokapacita není stále stejná, může se mírně měnit v závislosti na změnách v zastoupení jednotlivých typů biologicky produktivních ploch. Různé oblasti na Zemi mají různou produktivitu. Orná půda má jinou produktivitu než les, ale zároveň smrkový les v Česku má jinou produktivitu než amazonský prales, proto se používají standardizované globální hektary.

Velikost ekologické stopy souvisí s velikostí populace, mírou spotřeby a technologickou účinností zpracování přírodních zdrojů. Překotný populační růst, zejména v rozvojových zemích, nepochybně ovlivňuje dostupnou biologickou plochu připadající na jednoho obyvatele. Více obyvatel však nutně nemusí znamenat vyšší ekologickou stopu. Například Spojené státy americké a Čína mají co do absolutní velikosti v podstatě totožnou ekologickou stopu. V Číně je však rozdrobena mezi více než čtyřnásobně velkou populaci. Dalším významným faktorem ovlivňujícím výslednou ekologickou stopu je spotřeba dané populace, související s životním stylem obyvatel. Životní styl ve vyspělých státech světa spojený s vysokou mírou využívání osobních automobilů a vysokou závislostí na průmyslově zpracovaných a balených potravinách je v globálním přepočtu náročnější na dostupnou biologicky produktivní plochu než životní styl v rozvojových zemích, jakkoli v rostoucí míře závislý na dovozech, s relativně vysokým podílem rýže, a na samozásobitelství domácností. Například přepočteme-li údaje pro konkrétní státy, zjistíme, že pokud by měla Čína stejné spotřební nároky jako USA, zabrala by všechny dostupné biologické plochy na planetě Zemi.