Soukromé pískoviště uživatele Eduard sloužící pro tvorbu článků
Environmentální historie (anglicky: environmental history) je vědní disciplína studující vztah a vzájemné interakce mezi obyvateli a prostředím v minulosti (vztahem mezi kulturami a životním prostředím v současnosti se zabývá ekologická antropologie).
Výsledky bádání environmentálních historiků nacházejí široké uplatnění ve vědách o přírodě a společnosti, jsou základem pro pochopení environmentálních dějin.[1] Jedná se o transdisciplinární obor, jenž integruje celou řadu poznatků a postupů z mnoha dalších vědních oborů (historie, ekologie, antropologie). Environmentální historie se zabývá především zkoumáním historických pramenů a orální historií, destruktivní a nedestruktivní výzkumy a hledání artefaktů jsou pak doménou environmentální archeologie.
Zájem archeologie o životní prostředí je patrný již od poloviny 18. století. Vědomí toho, jak je důležité zahrnout studium přírodního elementu do studia dávných kultur a společností, začalo znatelně narůstat v druhé polovině dvacátého století, společně s tím, jak se etablovalo a rozvíjelo environmentálního hnutí. Pro etablování environmentální historie jako vědy byl jedním z klíčových momentů rok 1929, kdy skupina francouzských historiků založila časopis Annales, který prezentoval paradigmatický obrat v myšlení o člověku a přírodě a přispěl k prvním environmentálně historicky zaměřeným výzkumům. Dalším důležitým mezníkem bylo založení Americké společnosti pro environmentální historii (ASEH - The American Society for Environmental History), která se stalo institucionální základnou pro další rozvoj oboru.[2] V Evropě pak další snahy o podporu disciplíny se pak reflektuje v založení Evropské společnosti pro Environmentální historii (European Society for Environmental History) (1999).
Zájem o environmentální historii je přímo úměrný důrazu, který klade společnost na problémy dnů dnešních či budoucích, zkoumání interakcí člověka s jeho životním prostředím poskytuje cenné informace o praktickém dopadu lidské činnosti na přírodu, její akci a reakci (např. lokalizace dřívějších toků řek, jejich změn a následných povodní). Můžeme tak říci, že i environmentální historia est magistra vitae.
V České republice jsou environmentální dějiny náplní kurzů oborů zabývající se interakcí člověka a přírody (např. Katedra sociální a kulturní ekologie UK) na Univezitě Palackého vznikl samostatný kurz ,,Environmentální historie[3]
Odkazy
Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Environmental history na anglické Wikipedii.
Reference
Literatura
- DANIEL, Jan a kol. Environmentální historie České republiky = Environmental history of the Czech Republic. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 198 s. ISBN 978-80-210-6663-2.
- NOVÁČEK, Pavel. Od Noemovy archy k Titaniku a zase zpátky. 1. vyd. Brno: Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání, 2013. 177 s. ISBN 978-80-87604-42-7.
- MERCHANT, Carolyn. Reinventing Eden: the fate of nature in western culture. 2nd ed. New York: Routledge, ©2013. xx, 283 s. ISBN 978-0-415-64425-9.
- THOMMEN, Lukas. An environmental history of ancient Greece and Rome. Rev. English ed. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. xi, 186 s. ISBN 978-1-107-00216-6.
- MATOUŠEK, Václav. Čechy krásné, Čechy mé: proměny krajiny Čech v době industriální. 1. vyd. Praha: Krigl, ©2010. 381 s. ISBN 978-80-86912-36-3.
