Environmentální archeologie

Environmentální archeologie (anglicky: environmental archaeology) je vědní disciplína studující vztah a vzájemné interakce probíhající mezi dávnými obyvateli a prostředím ve kterém žili.^[1] Jedná se o transdisciplinární obor, který integruje celou řadu poznatků a postupů, jak z jednotlivých disciplín archeologie (archeobotanika, zooarcheologie, geoarcheologie) tak i z mnoha dalších vědních oborů (historie, ekologie, antropologie).

Zájem archeologie o životní prostředí je patrný již od poloviny 18. století. Vzrůstající uvědomění si důležitosti přírodního elementu pro studium dávných kultur a společností mohutně expandovalo v druhé polovině dvacátého století, společně s etablováním a rozvojem environmentálního hnutí. Mohlo za to společenské klima, které reflektovalo environmentální hrozby způsobené změnou klimatu a další činností člověka; důležitý byl i technický pokrok, který otevřel environmentální archeologii další možnosti (např. vynález radiokarbonové datovací metody). Slovní spojení Environmentální archeologie (akcentující důraz kladený na zkoumání přírodní složek a jejich interakci s člověkem) se pak stále častěji objevuje od poloviny devadesátých let, kdy také vznikl časopis Environmental archaeology^[2]. V Českém prostředí jsou pak snahy o další prohloubení spolupráce mezi přírodovědci a archeology patrné od počátku devadesátých let.^[3]

Odkazy

Reference

Literatura

BENEŠ, Jaromír, ed. a POKORNÝ, Petr, ed. Bioarcheologie v České republice. V Českých Budějovicích: Jihočeská univerzita, Přírodovědecká fakulta, 2008. 518 s. ISBN 978-80-7394-026-3.