Nástroje politiky životního prostředí

Úvod

Užití konkrétních ekonomických nástrojů závisí na převažujícím politickém přístupu a daném ekonomickém systému. Například v rámci neoklasické ekonomické teorie se problémy životního prostředí interpretují tak, že souvisí s "neoptimální tvorbou cen" a řeší v souladu s tradičními přístupy "ekonomie blahobytu". Strategie udržitelného rozvoje naproti tomu neklade důraz na zvyšování tokových veličin (např. roční růst výroby), ale na stabilizaci stavových veličin (zachování přírodního bohatství v celé jeho rozmanitosti). Toto pojetí znamená účinnou korekci kvantity výroby její kvalitou.

Pro praktické použití byla navržena škála ekonomických nástrojů politiky životního prostředí - mají-li být dostatečně účinné, musí být dostatečně integrovány do "nástrojového mixu".

K odpovědnému rozhodování v oblasti politické i ekonomické jsou zapotřebí jasné signály o stavu prostředí i jednotlivých jeho "statků a služeb", o souvislostech vývoje tohoto stavu s ekonomickými aktivitami člověka. K tomu lze využít některé indikátory udržitelného rozvoje či například materiálové a energetické bilance.

Normativní nástroje

- viz samostatné heslo Normativní nástroje

Ekonomické nástroje

- viz samostatné heslo Ekonomické nástroje

Ovlivňování stavu prostředí z makroekonomické úrovně

Makroekonomický pohled na tempo hospodářského růstu vychází z hodnot hrubého domácího produktu (HDP), který v plné míře zahrnuje náklady na ochranu prostředí; škody ze znečištění naopak úplně nebo částečně ignoruje. Poskytuje tak zkreslenou charakteristiku dosažené úrovně společnosti. Hledají se proto způsoby, jak ekonomické ukazatele s ohledem na životní prostředí korigovat - vedle HDP jakožto ukazatele čistě ekonomického lze zavést tzv. index lidského rozvoje (HDI - Human Development Index).

Řada mezinárodních organizací v současné době pracuje na začlenění ekologických faktorů do vrcholového národohospodářského účetnictví v tzv. satelitních účtech, které doplňují systém národních účtů; kromě toho se využívá systém zdrojových účtů (Norsko), systém účtu národního majetku (Francie) atd. Ty se soustřeďují na aktivity, které neprocházejí trhem a nejsou vyjádřitelné v penězích; v případě satelitního účtu životního prostředí obsahují informace o dopadu jednotlivých aktivit na prostředí, o ekologické náročnosti ekonomiky jako celku atd. Jeho položky charakterizují nejen hmotné a finanční toky, ale jsou doplněny verbálním hodnocením a popisem v oblastech, kde není možná kvantifikace. Satelitní účty životního prostředí obsahují soubor dílčích ukazatelů, které v souhrnu umožňují upravit hrubý domácí produkt na ekologicky upravený čistý domácí produkt. Takto konstruované satelitní účty byly již testovány v některých rozvojových zemích (Mexiko, Nová Guinea).

Ostatní nástroje

Soukromé přístupy. Ne všechny situace vyžadují přímou aktivitu vlády. V řadě případů mohou poskytnout nejefektivnější řešení přístupy opírající se o soukromou iniciativu - tzv. soukromé vyjednávání a soudní jednání. Dobrovolné dohody s garancí státu. V poslední době se úspěšně rozvíjejí také některé přístupy založené na dobrovolném rozhodnutí faktického nebo potenciálního znečišťovatele zavázat se k minimalizaci narušování životního prostředí. Patří sem například dobrovolné dohody mezi státem a průmyslovými podniky a environmentální označování výrobků .

Dobrovolné dohody uzavírají mezi sebou veřejná správa na straně jedné a průmyslové svazy nebo jednotlivé podniky na straně druhé - týkají se podmínek pro konkrétní opatření (povolení, předpisy, sankce). S větší iniciativou firem počítají podnikatelské strategie zaměřené na budování ekologicky orientovaných systémů řízení podniků - EMS (někdy se mu také říká systém managementu zdraví a bezpečnosti prostředí - EHS). Tato široká úroveň strategie podnikání umožňuje zařadit etická rozhodnutí do celého ekonomického rozhodovacího procesu. Strategii lze navrhnou tak, že odpovídá na otázku po smyslu podnikání v širších souvislostech sociálních, ekologických atd. - firmy se tak mohou rozhodnout pro udržitelný výrobní proces. K vytvoření úplného a efektivního systému EMS je zapotřebí množství procesů a nástrojů; pro srovnání úspěšnosti při vytváření této strategie se zavádějí standardní požadavky a normy.

Příkladem dobrovolné aktivity je označování ekologicky šetrných výrobků (ecolabelling). Má za účel informovat spotřebitele o tom, že daný výrobek je k životnímu prostředí "přátelský", že jeho spotřeba má menší nebo žádné negativní environmentální důsledky než jiné srovnatelné, ale neoznačené výrobky.

Literatura

• Mezřický, V. a kol. (1996): Základy ekologické politiky. Právnická fakulta, UK v Praze, ISBN 80-85368-96-X.
• Moldan, B. (2001): Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. Karolinum, Praha, ISBN 80-246-0246-6.
• Moldan, B. (2003): (Ne)udržitelný rozvoj. Ekologie, hrozba i naděje. Karolinum, Praha, ISBN 80-246-0286-5.
• (2000): Env-ekonomie, politika a vnější vztahy ČR, 2 seminář doktorandských studentů, Praha.