Reintrodukce
Definice
Termíny popisující translokace živočichů a rostlin jsou mnohdy velice problematické a matoucí. Nejvíce přijímanou definicí reintrodukce je definice IUCN (The International Union for the Conservation of Nature ), která reintrodukci popisuje jako pokus o vysazení druhu ( popřípadě nižší taxonomické jednotky ) do oblasti, která byla částí historického areálu daného druhu a kde byl daný druh vyhuben, popřípadě kde samovolně vyhynul.
Reintrodukce je občas nazývána repatriací.
Pokud je na daném území původní populace přítomna, nejedná se o reintrodukci, nýbrž o doplňení či posílení stávající populace[1].
Problémy
Reintrodukce je velice drahá a na čas náročná operace. Podle dosavadních výsledků se pouze 11% znovu-vysazených populací ukázalo z dlouhodobého hlediska jako životaschopných.
Obecně úspěšnost reintrodukce je vyšší tam, kde je :
- velké množství vysazených jedinců
- nízká variace prostředí
- přístup k refugiím
- vysoká natalita s nízkou kompeticí ( pro druhy s vysokou genetickou variabilitou )
Obrovské náklady, problémy s přesunem a úbytek vhodných habitatů velice často reintrodukci odsoudí k zániku již v počátku[1]. U ptáků například byla z celkového počtu 1000 reintrodukcí, translokací a [[Introdukce|introdukcí] úspěšná sotva polovina. Pro srovnání : u savců chovaných v zajetí byl zaznamenán úspěch ( vytvoření životaschopné populace bez nutnosti pozdějšího zásahu člověka ) pouze u 4 z proběhlých 20ti reintrodukcí[2].
Velkým problémem je i reintrodukce tzv. konfliktních druhů, které mohou nějakým způsobem uškodit člověku. Roli zde může hrát obava o zdraví či majetek ( např. již proběhlá reintrodukce rysa na Šumavu, reintrodukce vlka do Yellowstoneského národního parku v USA či pokusy o reintrodukci medvěda v Evropě ). Reintrodukce velkých savců v Evropě je obecně problematická díky obrovské fragmentaci habitatu a jejich vysoké mobilitě[3].
Nicméně úspěch reintrodukce amerického bisona ( Bizon bizon ), či evropského zubra ( Bizon bonasus ) dokazuje použitelnost stávajících technik[2].
Cesta k úspěšné reintrodukci[2]
Soběstačná populace chovaná v zajetí : Vzácný či ohrožený druh odchovaný v zajetí musí být životaschopný, soběstačný, s reprezentativní genetickou informací. Vysazení jedinci musejí být schopni odolat vysoké mortalitě způsobené přesunem a zvykáním si na nové prostředí. Stejně tak použité techniky reintrodukce musejí být perfektně zvládnuty.
Vhodný habitat : Hlavní příčinou vymírání druhů je destrukce habitatu. Pokud máme soběstačnou populaci připravenou na reintrodukci, nutnou podmínkou je též volba vhodného habitatu. Cílová oblast musí mít dostatečnou nosnou kapacitu, aby ustála nárůst početnosti vysazené populace. Oblast též musí být legislativou chráněna.
Eliminace faktorů, které způsobily vymizení druhu : Realizátoři reintrodukce musejí zhodnotit stav daného druhu ( demografie, velikost populace, rozšíření ) k určení příčiny jeho vymizení z cílové oblasti. Důvodem neúspěchu může být i předchozí introdukce nepůvodního druhu, vysoce agresivního vůči námi reintrodukovanému většinou ohroženému druhu. Dalšími faktory jež je třeba zhodnotit jsou : nemoci, potravní kompetice, destrukce nepřirozeného původu ( člověk, znečištění, fragmentace… )
Studie proveditelnosti : Nutností jsou detailní studie chování a ekologie vysazovaných zvířat a rostlin v dané oblasti. Zásadní jsou informace o migracích zvířat, velikosti areálů, preferencích habitatu, potřeby úkrytu, potravní zvyklosti..
Výběr cílové oblasti : I když vybereme oblast původního rozšíření druhu, neměla by se tu vyskytovat domorodá populace a když tak ve velice redukovaném stavu. Zvěř chovaná v zajetí může přenášet nemoci, které mohou být pro divoké příbuzné fatální, zatímco ona sama je na ně navyklá. Další důvod izolace divokých a odchovaných zvířat je rozdílná genetická informace. Dalším negativem je způsobený sociální stres. V nejhorších případech může být vysazená populace neustálými útoky divokých zvířat celá zlikvidována.
Trénink před a po vypuštění : Zvířata musejí být vychovaná v těchto základních činnostech nutných k přežití : Vyhnutí se predátorům, obstarání potravy, nalezení a vybudování úkrytu / hnízda, navigace v komplexním prostředí, koexistence s jinými druhy, projev strachu před člověkem.
Dlouhodobý monitoring : Velice důležitý je dlouhodobý monitoring proběhlé reintrodukce který by měl přetrvat mnoho let po uskutečnění programu. Jedině tak lze s odstupem času určit zda byla reintrodukce úspěšná, tedy byla vytvořena životaschopná populace.
Ochrana a obnova habitatu : Např. kontrola invazních druhů, kontrola požárů, kontrola člověka…
Vzdělávání veřejnosti : Jedna z nejdůležitějších složek programu je informovat a přesvědčit veřejnost o nutnosti prováděné reintrodukce. Tyto kroky zamezí případnému tlaku veřejnosti či nelegálnímu odlovu a pytláctví.
Zdroje
- ↑ 1,0 1,1 Clark J. D. (2002) Bear Reintroductions: Lessons and Challenges, Ursus, Vol. 13 (2002), pp. 335-345
- ↑ 2,0 2,1 2,2 Devra G. (1989) Reintroduction of Captive Mammals for Conservation, BioScience, Vol. 39, No. 3 (Mar., 1989), pp. 152-161
- ↑ Schadt S. (2002) Assessing the Suitability of Central European Landscapes for the Reintroduction of Eurasian Lynx Source, The Journal of Applied Ecology, Vol. 39, No. 2 (Apr., 2002), pp. 189-203
Odkazy
Externí odkazy
Wildlife reintroduction conference
Reintrodukce koně przewalského (EN)
IUCN Reintroduction Specialist Group
Conservation Breeding Specialist Group
Literatura
- Allen H.(1994)Reintroduction of Endangered Plants, BioScience, Vol. 44, No. 2 (Feb., 1994), pp. 65-68
- Scott M. et al.(1999)Lynx Reintroduction, Science, New Series, Vol. 286, No. 5437 (Oct. 1, 1999), pp. 49+51
- Halofsky J. et al.(2008)Recoupling fire and aspen recruitment after wolf reintroduction in Yellowstone National Park, USA, Forest Ecology and Management, Vol. 256, pp. 1004–1008