Vývoj Evropské unie

Evropská unie je výsledkem dlouhodobého integračního procesu. Ke svému dnešnímu postavení globálního hráče a vědomí globální odpovědnosti dospěla přes vytvoření vědomí evropského. Jeho podstatou byla snaha o překonání rozporů a resentimentů, které od počátku charakterizovaly a utvářely dějiny evropského kontinentu.

Počátky integračních snah lze nalézt již v době Karla Velikého, Jiřího z Poděbrad a pozdějších evropských panovníků a politiků. Jejich cílem bylo zajistit mírový vývoj na kontinentě. Podobné úvahy byly proto vždy intenzivnější v dobách po ukončení válečných konfliktů. To platí i pro 20. století a kořeny dnešní EU. Situace po 2. světové válce přímo volala po změně vztahů mezi evropskými státy. Koncept sjednocené Evropy vycházel z událostí, které otřásly nejen celým kontinentem ale doslova celým světem. Budoucnost Evropy byla ohrožena konfrontací Západu a Východu, závisela na usmíření Francie a Německa.

Klíčovým momentem byl v tomto směru projev Winstona Churchilla, který pronesl v roce 1946 v Curychu. Hovořil v něm o potřebě založit Spojené státy evropské. V lednu 1947 vznikl za Churchillova předsednictví Výbor pro Spojené státy Evropy, který zastřešoval různé proevropsky orientované organizace.

V květnu 1949 byla založena Rada Evropy. Jejím hlavním cílem je podpora uplatňování základních lidských práv, hospodářského a sociálního pokroku. Jedním z nejdůležitějších kroků, jež byly učiněny pod záštitou Rady Evropy, je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950). Je jedním z nejdůležitějších dokumentů moderního mezinárodního práva.

Druhá světová válka znamenala kromě nesmírných škod na životech i obrovské škody ekonomické. Způsobila rozvrat hospodářství na celém kontinentě. Základní potřebou byla hospodářská obnova. Východiskem byl Marshallův plán a na něj navazující Program evropské obnovy, z něhož v roce 1948 vznikla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), předchůdce dnešní Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), založené v roce 1960.

Po 2. světové válce potřebovala hlavní průmyslová odvětví, zejména ocelářství a těžba uhlí, zásadní reorganizaci. Tyto resorty byly základem ekonomické a vojenské síly států. Proto došlo v roce 1951 k podpisu Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO).Vzniku tohoto prvního evropského společenství předcházelo historické prohlášení Roberta Schumana, francouzského ministra zahraničí, z 9. 5. 1950. Schuman v něm řekl: „Evropa nebude vybudována ze dne na den nebo jako součást nějakého obecnějšího programu; bude vybudována pomocí konkrétních/praktických úspěchů, které nejdříve dají základ faktické solidarity, pojetí společného cíle“. To byl základ pro podpis smlouvy o ESUO. Hlavní cíle tohoto sdružení byly čistě ekonomické:

volný pohyb výrobků a svobodný přístup k výrobním zdrojům;
stálý monitoring trhu, který umožní vyloučit poruchy trhu, jež by mohly vést k zavádění výrobních kvót;
respektování pravidel soutěže a cenové transparentnosti;
podpora modernizace těžby uhlí a ocelářství.

ESUO bylo ideou Jeana Monneta, francouzského komisaře pro plánování. Schuman tuto ideu podpořil a postavil se za myšlenku vytvoření ESUO. Navrhl vytvoření společného trhu ve dvou klíčových ekonomických oblastech, v ocelářství a v těžbě uhlí. Podpořil přenos části státní suverenity na nezávislý orgán, který tak vykonával pravomoci, jež v těchto oblastech předtím náležely státům, a vydával rozhodnutí, jež státy zavazovala. Takováto spolupráce byla podstatně užší než tradiční mezivládní spolupráce.

Schuman a Monnet jsou považováni za „zakládající otce“ EU. Dali základ nadnárodní Evropě, založené na tzv. „Monnetově metodě“. Základem této metody je jednak převedení některých pravomocí států na úroveň společenství s cílem dosáhnout konkrétních úspěchů v ekonomické oblasti a jednak vytvoření nadnárodních orgánů s výkonnými pravomocemi, které nejsou volené (nemají přímou demokratickou legitimitu); orgány členských států mají i nadále plnou suverenitu v oblastech s politickým obsahem.

ESUO podepsalo 6 států (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí).

Kromě ekonomické integrace měl Schuman na mysli i integraci politickou, cestou tzv. evropské federace. To však byla a stále je otázka postupného vývoje.

Snahy o další integraci Evropy však pokračovaly. Výsledkem bylo v roce 1957 založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM).

Rozpory mezi nadnárodním (komunitárním) a mezivládním modelem ale přetrvávaly. Rozdíly byly markantnější po vytvoření Evropského společenství volného obchodu (EFTA), jehož členy jsou Spojené království, Dánsko, Norsko, Švédsko, Rakousko, Portugalsko, Island, Švýcarsko a Finsko.

Pozitivní ekonomické výsledky hospodářské spolupráce zejména v rámci EHS však byly nesporné. Tato spolupráce již od vzniku EHS pokrývala široké spektrum politik. Lze to ilustrovat na šíři činnosti Společenství vymezené v článku 1 Smlouvy o EHS:

odstranění celních poplatků a kvantitativních omezení při dovozu a vývozu zboží mezi členskými státy, jakož i všech ostatních opatření se stejným účinkem;
zavedení společného celního sazebníku a společné obchodní politiky vůči třetím státům;
zrušení překážek volného pohybu osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy;
zavedení společné politiky v oblasti zemědělství a dopravy;
zavedení systému zajišťujícího, že soutěž na společném trhu nebude narušována;
použití postupů umožňujících koordinovat hospodářskou politiku členských států a vyrovnávat nevyrovnanosti v jejich platebních bilancích;
sbližování vnitrostátních právních řádů v rozsahu potřebném pro fungování společného trhu;
vytvoření Evropského sociálního fondu s cílem pečovat o zaměstnanost a přispívat k zvyšování životní úrovně pracujících;
zřízení Evropské investiční banky k usnadnění hospodářského růstu Společenství zpřístupňováním nových zdrojů;
přidružení zámořských zemí a území s cílem zvýšit obchod a podněcovat hospodářský a sociální rozvoj.

Úspěchy EHS vedly ke zvýšení zájmu dalších států o členství. Společenství se tak postupně rozšiřovalo o další země:

Spojené království, Irsko, Dánsko 1973

Řecko 1981

Portugalsko, Španělsko 1986

Rakousko, Finsko, Švédsko 1995

Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Kypr, Malta 2004

Ukázalo se, že komunitární model je pro státy atraktivnější než volnější mezivládní spolupráce. Pro členské státy znamená povinnost přijmout celý právní řád Společenství (acquis communautaire), který upravuje společné politiky. Musejí si být vědomy toho, že tyto politiky vytvářejí mezi členskými státy velice úzké vazby. Proto je otázka možnosti vystoupení sice možná, ale její realizace by byla v praxi velice obtížná. Členství je dobrovolné, ale přetržení všech vazeb je už dnes těžko myslitelné.

Evropská společenství procházela vývojem, odrážejícím ekonomické i politické problémy. Objevily se snahy o vytvoření nejen ekonomické ale i politické integrace. Vývoj ES ukazuje, jak se z této původně především na obchodní otázky zaměřené nadnárodní organizace postupně stává významný subjekt na mezinárodním poli, a to nejen v otázkách obchodních.

Smlouva o založení EHS byla postupně několikrát novelizována. Všechny její změny znamenaly stále těsnější integraci, jež se projevovala postupným rozšiřováním sféry aktivit Společenství, posilováním role Evropského parlamentu (jenž se postupně stal orgánem, který v řadě oblastí dnes rozhoduje spolu s Radou) důležitými změnami ve způsobu rozhodování o opatřeních Společenství apod. Zásadní změny v tomto směru přinesl Jednotný evropský akt (účinný od roku 1987), Smlouva o Evropské unii neboli Maastrichtská smlouva (účinná od roku 1993), Amsterodamská smlouva (účinná od roku 1999) a Smlouva z Nice (účinná od roku 2003).

Zcela nový prvek v procesu integrace představovala Maastrichtská smlouva. Založila EU, která spočívá na třech pilířích:

1. Evropská společenství

2. společná zahraniční a bezpečnostní politika

3. policejní a justiční spolupráce v trestních věcech.

EU má dnes jednotnou institucionální strukturu. Jejími orgány jsou Evropská rada, Evropský parlament, Rada, Komise, Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr, Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Jednotné občanství EU je subsidiární ve vztahu k občanství jednotlivých členských států. Maastrichtská smlouva dala rovněž základ vzniku jednotné evropské měny – Euru.

Významným krokem se pro EU měla stát Smlouva o Ústavě pro Evropu. Měla sjednotit nepřehledné zakládací smlouvy EU v jeden dokument a do určité míry vytvořit předpoklady pro ještě těsnější vazby mezi členskými státy. Hlavními novými prvky, které návrh Ústavy EU přinášel, bylo zejména zavedení právní subjektivity EU (kterou zatím mají pouze evropská společenství), vytvoření funkce ministra zahraničí odpovědného za zahraniční a bezpečnostní politiku EU, posílení postavení parlamentů členských států, výslovné zakotvení základních zásad demokratického rozhodování. Do Smlouvy o Ústavě pro Evropu byla také začleněna Charta základních lidských práv. Přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu zatím ztroskotalo po odmítnutí jejího návrhu v referendech ve Francii a v Nizozemí na jaře 2005.

Odkazy

Externí odkazy

Tento článek potřebuje úpravu, neboť svým obsahem nevyhovuje.

Můžete Enviwiki pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k úpravám.