Globální řízení

Pokus o definici pojmu

Většina soudobých úvah o globálním řízení a správě se odvíjí od pojmu „governance“, který lze chápat jako rozumnou správu, řízení a proces vládnutí najednou, což ho odlišuje od pojmu „government“ (vláda).

Zatímco „government“ označuje spíše vertikální mocenské struktury, v pojmu „governance“, i na globální úrovni, je implicitně zahrnuta představa rozumné správy s pomocí horizontálních vztahů a sítí. V soudobé politologii se vynořila řada teorií, vztahujících se právě k pojmu globální „governance“.

Dnes se díváme na globalizaci především jako na sociální proces. V tomto kontextu se také začalo hovořit o tom, zda v rámci těchto globálních sítí nevzniká jakýsi nový model transnacionální nebo globální správy, který se vyznačuje odvratem od vertikálních, hierarchicky organizovaných, struktur ve prospěch polycentrického vládnutí (governance), které se opírá o sítě a různé aktéry na různých úrovních, z nichž nikdo ale není dominantní.

Barša (2004) upozorňuje, že koncepty globálního vládnutí (správy) trpí mnohoznačností. Podle levicových a liberálních protagonistů zahrnují příslib větší ovladatelnosti globální ekonomiky a globálních politických procesů, ale také možnost zvýšení demokratické participace v rozhodovacích procesech na mezinárodní a globální úrovni. V pravicovém podání má koncept globálního vládnutí úzce manažerský význam – namísto transparentnosti a participace v mezinárodních institucích zdůrazňuje pouze jejich zvýšenou efektivitu.

Modely globálního řízení

Globalizovaný svět je světem nejistot a neustálé změny. Z. Bauman zřejmě nejvýstižněji popisuje současnou situaci světa, když říká: „S trochou nadsázky můžeme říci, že pojem globalizace označuje neuspořádanou povahu procesů, které probíhají nad „principiálně koordinovaným“ teritoriem spravovaným na „nejvyšší úrovni“ instituční moci, tj. suverénními státy.“ A dále jinde uvádí, co plně zapadá do obrazu světa ohroženého rozvratem nejen v důsledku teroristických akcí: „V průběhu moderních dějin se hlavní hrozby pro demokracii spatřovaly převážně v omezeních, která institucionální kontrolní síly uvalují na lidskou svobodu, aby „kolektivně zajistily bezpečí.“ Zdá se, že dnes hrozí nebezpečí spíše z opačné strany: právě kolektivně zaručované bezpečí bychom si měli přát stále více; přestává se totiž vnímat jako oprávněný cíl veřejné správy a znevažuje se jako hodnota, kterou stojí za to hájit.“ A dodává: „Na „makro“ rovině je ovšem především zapotřebí dostat politické instituce na stejnou úroveň globálnosti, na níž „proudí“ síly, které dnes skutečně něco znamenají.“ (Bauman, 2004).

Tomuto požadavku odpovídající koncept předkládá skupina německých autorů v Memorandu, uveřejněném nadací H. Bölla (Laubach, 2004). Memorandum přehodnocuje koncept „liberálního“ mezinárodního práva a prosazuje koncept „sociální“, jímž by bylo možné zajistit požadavek udržitelného rozvoje. Základem jeho filosofie je přesvědčení, že i při napětí mezi světovým hospodářstvím a státem se význam národních států nezmenšuje. Jen skrze státy se stává mezinárodní právo platným pro občany. Zhroucení národních států by ohrozilo celou konstrukci světového pořádku – viz k tomu velmi instruktivní (Kaplan, 2003).

Vychází z toho, že nikdy v dějinách se imperiální říše nehroutily s takovou rychlostí jako mezi lety 1918–1989 (koloniální impéria Francie, Británie, SSSR). Tímto vývojem se vyčerpalo právo na sebeurčení a vyčerpalo tak svou legitimizační moc. Původně evropská myšlenka „vestfálského systému“ (systém vzniklý Vestfálským mírem po skončení třicetileté války, který uvedl v život právo národních států na suverenitu) byla vřazena do postkoloniálního a postimperiálního řádu a legitimizována Spojenými národy. Zmizením „rovnováhy strachu“ po zániku bipolárního systému zmizel pořádající mechanismus světového řádu. To zasáhlo zejména postavení „neangažovaných“ (státy, které stály mimo mocenské bloky). Vznikla tak otázka, jak a zda lze zajistit stabilitu světového systému, když se zhroutily dřívější imperiální struktury.

Memorandum, restriktivně evropocentrické a historizující, zdůrazňuje, že Rada bezpečnosti OSN představuje kolektivního hegemona a v tomto svém postavení sleduje model ustavený Vídeňským kongresem (systém vytvořený po napoleonských válkách r. 1815, založený na dohodě hlavních evropských velmocí té doby). Otázka zní, jakou roli může v současné situaci hrát právě Organizace spojených národů.

Nabízejí se celkem čtyři modely:

• Prvním je model OSN jako univerzálního společenství rovnoprávných a stejně suverénních států. Na principu důvěry je tento model předpokladem vzájemné spolupráce. Problém je v tom, že ne každý stát je schopen či ochoten plnit své závazky vůči mezinárodnímu řádu (viz chování států jako Severní Korea, Írán).
• Model jediného hegemona (tj. Spojených států): nebezpečí a riziko je v tom, že by existovalo napětí mezi Radou bezpečnosti a tímto hegemonem, který by nesměl přijímat právní omezení své pořádající moci. Jako právně rovný člen mezinárodního společenství by byl podřízen jeho „ústavě“, ale jako jediný hegemon by „stál nad právem“. Takovému postavení chybí mechanismus odpovědnosti. Nešlo by o model trvalý.
• Jiný hegemoniální model předpokládá, že by hegemon (Spojené státy) nebyl charakterizován pověřeneckou péčí o společné zájmy celého mezinárodního společenství, ale ochranou pouze svých vlastních zájmů. To by znamenalo nadvládu, i když by se hegemon nemohl zříci stabilizující a odlehčující síly práva, takže jeho řád by byl řádem práva. Nicméně by šlo o imperiální systém. Pro Evropu by podřízení se hegemonovi mohlo být pohodlnou opcí, jako tomu bylo v období studené války (z kontextu jednoznačně plyne, že Memorandum má na mysli Spojené státy). Ale model má řadu slabin: předně by hegemon břemena své úlohy přesouval na bedra jiných a vlastní zájmy stavěl nad zájem globální spravedlnosti. Již dnes se objevující konflikty při rozdělování světových zdrojů (půda, potraviny, nerostné a zejména energetické zdroje aj.) ukazují, že ještě spíše v budoucnu by to vedlo k tomu, že by hegemon hájil své dominantní postavení. Z praktických i funkčních důvodů není tento model použitelný.
• Model Vídeňského kongresu: opakování evropského koncertu velmocí na globální úrovni představuje poslední, čtvrtý model. Významnými mezinárodními hráči (ostatně v souladu se stávající situací) by byly Evropská unie, Spojené státy, Rusko, Kanada, Brazílie, Indie, Jižní Afrika, Austrálie, Čína a Indie. Zdá se to být model nejadekvátnější, neboť v Evropě zajišťoval mír po celé století (od r. 1815 do r. 1914). Co v globální měřítku chybí, je legitimizační křesťanský princip, který byl i v 19. stol společným základem systému. Na druhé straně společenské formy života jsou navzájem tak provázány, že je nutné vyvinout formy globální solidarity. Státy se musí naučit, že mají společnou odpovědnost za světovou společnost.

Autoři prosazují v souladu s mezinárodním právem a platným institucionálním systémem (Charta OSN) především prvý model.

Rischard celkem shodně s Memorandem definuje řadu záležitostí, námětů vyžadujících úpravu mezinárodním právem. Neméně podstatnou otázku ovšem představuje uvědomění si podmínek, za kterých tato pravidla a regulace bude nutné přijímat, a meze, na které se přitom nutně bude narážet. Volání po solidaritě prozrazuje, že její předpoklad nebude snadné dosáhnout. Konec konců, ve světě převládající neoliberální doktríny bude překonávání egoistických zájmů vyžadovat koincidenci mnoha faktorů, sociálních i environmentálních, ekonomických i politických. Nepůjde přitom jen o přesvědčování mocenských elit, ať politických či ekonomických, ale i občanů, zejména v rozvinutých průmyslových zemích. Podceňovat nelze ani překážky kladené z nejrůznějších motivací zeměmi rozvojovými, které již dnes, ostatně jako v minulosti, vytvářejí svá zájmová sdružení.

Kofi Annan ve zmiňované zprávě zdůrazňuje, že mezinárodní scéna – včetně Spojených národů – se musí otevřít další participaci mnoha činitelů (actors), jejichž účast má zásadní význam pro řízení procesu globalizace. Měl by sem patřit soukromý sektor, členové parlamentů, místních samospráv, vědeckých organizací, výchovných institucí. Především ovšem jde o nadnárodní společností a o nevládní organizace (NGOs).

Nadnárodní společnosti (NNS) jsou jedním z nesporně nejvýznamnějších aktérů globalizačních procesů. Ty, více než kdokoliv jiný, vytvořily jednotný ekonomický prostor, v němž světové společenství žije. Jejich rozhodnutí mají důsledky pro ekonomickou prosperitu jednotlivých lidí i národů na celém světě. Jejich práva operovat po celém světě musí být provázena větší odpovědností – na základě konceptu globálního občanství. Jejich chování zatím mezinárodní právo nereguluje a dodržování pravidel chování (codes of conduct), jak je vyvinula pro tyto společnosti OECD, nelze vynucovat. Že regulace chování těchto aktérů bude narážet na zájmy nejsilnějších průmyslových zemí (USA, Evropská unie, Japonsko především) i NNS samých je mimo jakoukoliv pochybnost.

Podobně bude nutné upravit postavení nevládních organizací (NGOs), aby se staly legitimními účastníky jednání na mezinárodních fórech. Otázka legitimizace jejich role je ovšem delikátní – ale to ostatně platí i o postavení nadnárodních ekonomických organizací, které představují via facti nelegitimizovaného ekonomicko-politického činitele rozhodujícího významu.

Zdroje

• Barša, Pavel, Císař, Ondřej (2004) Levice v postrevoluční době. Brno, CDK, ss. 164–180.
• Bauman, Z. (2004). Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta.
• Hammond, A. (1998). Which World, Scenarions for the 21st Century. London: Earthscan.
• Kaplan, R. D. (2003). Přicházející anarchie: zborcení snů - svět po studené válce. Červený Kostelec: Mervart.