Naše společná budoucnost

Říká se jí také „zpráva Brundtlandové“.

Její výsledek zní: Ekonomický rozvoj se v žádném případě nesmí zastavit, naděje je naopak v jeho urychlení. Je však třeba změnit jeho podobu: rozvoj se musí stát trvale udržitelným. Na podzim roku 1987 předložila komise Brundtlandové svou zprávu Naše společná budoucnost 42. zasedání Valného shromáždění OSN. V textu této zprávy se poprvé objevil výraz udržitelný rozvoj.

Meze růstu dospěly k tomu, že zátěž prostředí je přímo úměrná počtu lidí a jejich materiální úrovni, která je výsledkem hospodářského růstu. Základem pro tento závěr bylo zjištění, že ukazatele znečištění a čerpání zdrojů na jedné straně a ukazatele produkce, spotřeby, hospodářského výkonu (hrubý domácí produkt) a podobně na straně druhé rostly paralelně po celou sledovanou dobu, tedy od začátku století až do konce šedesátých let.

Koncepce udržitelného rozvoje přichází s tím, že tato zdánlivě fatální rovnoběžnost není nevyhnutelná. Celková zátěž prostředí totiž závisí ještě na třetím faktoru, jímž je ekologická náročnost technologických postupů, které zajišťují danou životní úroveň. Hospodářský růst, tak jak je měřen hrubým domácím produktem, může pokračovat, aniž by se úměrně zvyšovala zátěž prostředí. Spotřeba energie, materiálů, produkce odpadů nemusí růst - dokonce se může snižovat.