Poplatky za znečišťování životního prostředí: Porovnání verzí

Existuje několik nástrojů pro ochranu životního prostředí, které pomáhají uplatňovat šetrnější přístup k životnímu prostředí. Můžeme je rozdělit na:

*Normativní (právní, administrativní)

*Ekonomické nástroje

*Dobrovolné (měkké)

*Informační

*Institucionální

Poplatky za znečišťování životního prostředí patří mezi nejefektivnější ekonomické nástroje státní politiky životního prostředí České republiky. Jsou to poplatky placené podle jednotlivých zákonů na ochranu životního prostředí a hlavně platby postihující znečišťování životního prostředí a ohrožování zdraví a život lidí, zvířat a rostlinstva v důsledku lidské činnosti.<br>V České republice má používání poplatků za znečišťování životního prostředí již dlouhou tradici. Například poplatky za znečišťování ovzduší byly v České republice zavedeny již zákonem č.35/1967 sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší.<br>Každý znečišťovatel je povinen platit poplatky za znečišťování životního prostředí, které jsou úměrné množství emitovaných škodlivin. V případě překročení emisních limitů, které bylo prokázáno orgány státní správy, platí znečišťovatel navíc ještě pokutu. Stanovení výše poplatků za znečišťování není snadná záležitost a opět by se mělo vycházet ze skutečných výrobních nákladů a dosahovaných zisků znečišťovatelů. Poplatky za znečišťování by měly být dostatečně vysoké, aby nutily znečišťovatele vybudovat a hlavně provozovat filtrační zařízení. Znečišťovatel může snížit produkci škodlivin i jinými prostředky, např. výměnou staré výrobní technologie za novou, která znečišťuje životní prostředí jen minimálně. Ekonomická efektivnost této metody (poplatky za znečišťování) je daleko vyšší než u předcházející metody (emisní limity), neboť za každé znečištění se platí. Stanovení správné výše poplatků je časově a finančně náročné.<br>Poplatky naplňují zásadu „znečišťovatel platí“ a zároveň přispívají ke snižování množství škodlivin uvolňovaných do životního prostředí (nižší množství vypouštěných látek znamená nižší platbu). Poplatky jsou tedy ekonomickým nástrojem na ochranu životního prostředí, který přispívá k promítnutí (alespoň částečnému) negativních externalit do nákladů původců. Od obecných daní se poplatky v ochraně životního prostředí liší zejména svým rozpočtovým určením, neboť výnos z těchto poplatků je používán buď na nápravu některých škod na životním prostředí (např. u úhrad podle horního zákona) nebo na podporu ekologicky příznivých projektů, a to zejména formou dotací a půjček ze Státního fondu životního prostředí. Druhy poplatků za znečišťování životního prostředí mohou být následující:

Každý znečišťovatel musí mít počet jednotek znečištění, který odpovídá množství emitovaných škodlivin. Orgány státní správy vydají pro každou oblast státu pouze omezený počet jednotek znečištění v závislosti na současné úrovni znečištění životního prostředí, a tím i jeho schopnosti rozptylovat a pohlcovat škodliviny. Jednotliví znečišťovatelé si pak kupují povolené jednotky znečištění. Vzniká trh s povolenými jednotkami znečištění. Jejich počáteční cena je určena obdobně jako u poplatků za znečišťování orgány státní správy (první přiblížení ke skutečné ceně). Aktuální cena jednotek znečištění se řídí zákonem nabídky a poptávky. Např. výrobci, kteří používají moderní bezodpadové technologie, si nakoupí určité množství jednotek znečištění. Pro vlastní potřebu pak použijí pouze část a zbylou část prodají za vyšší cenu výrobcům, kteří používají zastaralé výrobní technologie produkující velké množství odpadů. Výše popsaný model zajišťuje vysokou efektivnost vložených prostředků, neboť výrazně snižuje náklady na chod orgánů státní správy, neboť trh si sám určí správnou cenu jednotky znečištění. <br>Základem ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí České republiky by měla být ekologická daňová reforma. Ekologická daňová reforma v České republice stále ještě nebyla zavedena do praxe. <br>Od zavedení ekologické daňové reformy v České republice se očekává zejména snižování znečišťování životního prostředí a snížení čerpání přírodních zdrojů. Česká republika patří mezi ty evropské země, které produkují nejvíce oxidu uhličitého, který způsobuje globální změny podnebí. Vysoká produkce oxidu uhličitého je důsledkem spalování uhlí, ropy a zemního plynu v elektrárnách, autech, továrnách i jinde. Zdanění znečišťování životního prostředí motivuje průmyslové podniky k zavádění čistších technologií (technologií šetrnějších k životnímu prostředí) a k úsporám energie a surovin při výrobě. <br>Poplatky za znečišťování ovzduší<br>O výši poplatku provozovatelů zvláště velkých a velkých stacionárních zdrojů rozhoduje krajský úřad a poplatek vybírá a vymáhá celní úřad příslušný podle místa stacionárního zdroje a v případě Prahy celní úřad příslušný podle sídla orgánu ochrany ovzduší na území hlavního města Prahy. Údaje na vyžádání poskytuje orgán kraje ministerstvu. Poplatky jsou příjmem Státního fondu životního prostředí České republiky. Krajský úřad vede evidenci zvláště velkých a velkých stacionárních zdrojů a evidenci vyměřených poplatků za znečišťování ovzduší.<br>O výši poplatku provozovatelů středních stacionárních zdrojů rozhodují obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Poplatky vybírá a vymáhá celní úřad příslušný podle místa stacionárního zdroje a v případě Prahy celní úřad příslušný podle sídla orgánu ochrany ovzduší na území hlavního města Prahy. Tyto poplatky jsou příjmem Státního fondu životního prostředí České republiky. Obecní úřad obce s rozšířenou působností vede evidenci středních stacionárních zdrojů a evidenci vyměřených poplatků za znečišťování ovzduší. <br>O výši poplatku provozovatelů malých stacionárních zdrojů rozhoduje a poplatek vybírá a vymáhá obecní úřad podle zvláštního právního předpisu. <br>Obecní úřad vede evidenci zpoplatněných malých stacionárních zdrojů a evidenci o vyměřených poplatcích za znečišťování ovzduší. Výnosy poplatků jsou příjmem obce a musí být použity k ochraně životního prostředí.