Systémová teorie v ekologickém myšlení: Porovnání verzí

Míra komplexity systému je klíčová, čím vyšší má systém komplexitu, tím větší má schopnost kompenzovat případné kolísání ve vnitřní části systému (''např. rozdíl stability lesa, les ve stádiu klimaxu X smrková monokultura, klimaxový má vyšší komplexitu, je tam vyšší biodiverzita''), existuje '''prostorová diferenciace''' (různě staré stromy, každý odolá jinak vichřici, smrková monokultura popadá jak sirky). Pokud napadne choroba klimaxový les a zahubí druh, jiný druh může převzít jeho roli, když dojde k extinkci druhu v monokultuře není většinou možné nalézt náhradu.  

Systémy s vyšší komplexitou jsou stabilnější (viz. stupeň stability rostlin). Jako '''resistenci''' označujeme odolnost, udržet vychýlení v přijatelném stavu; jako '''resilienci''' pak pružnost, schopnost návratu do původního stavu. Když míra sebedestabilizace, překročí únosnou  mez, může dojít k destrukci systémů (systémy zanikají). V ekologii hovoříme o únosné '''hranici [[w:cz homeostáza|homeostázy''' (pokud nahromadění změn překročí určitou hranici, tak systém zaniká). Pokud systém zanikne, vytváří se prostor pro tvorbu nových systémů (viz. [[w:cz hromadná vymírání]]). Zániky systémů můžeme pozorovat na každé analytické úrovni. Na úrovni populace například na '''zániku tasmánské lidské populace''' ([[w:cz tasmánci|tasmánská kultura]] se po dlouhá staletí vyvíjela izolovaně, na začátku 19. století žilo na ostrově Tasmánie  6000 domorodců, po roce 1804 začala kolonizace Tasmánie evropskými osadníky, rozšířili farmářské půdy, takže nebylo kde lovit, zavlekli syfilis, část kolonizátorů považovala tasmánce za opice a pořádali na ně hony se psy, část Tasmánců skončila na dobytčích farmách, jiní jedli evropskou potravu a byli jako otroci, evropská stravá byla bohatá na cukry, sůl a tuky, do té doby se jejich stava skládala převážně z bílkovin, změna stravovacíh návyků ovlivnily jejich metabolismus a podléhali onemocněním. Roku 1820 žilo jen 1500 Tasmánců, v roce 1931 měla Tasmánie sice 40 000 obyvatel, ale tasmánců poue 300, o 7 let později už jenom 100, ti byli odvezeni do izolace, kde zůstalo bez zdrojů vody a potravy, krátce poté zemřela poslední čistokrevná Tasmánka). Na úrovni druhů pozorujeme masové vymírání v amazonských deštných pralesech (viz. [[planetární meze|planetární meze]], na úrovni jednotlivce je zánikem systému smrt každého živočicha.