Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Přesah Milgramových experimentů do environmentální roviny

Výše popsaný problém nevyřešené zodpovědnosti, jímž se zabývají psychologové v čele s S. Milgramem ve vztazích mezilidských, nacházíme i ve vztazích člověk (resp. lidé) – příroda. Množství lidí nejrůznějších profesí (dřevorubci, řidiči, zemědělci, zootechnici aj.) se totiž domnívá, že nenese zodpovědnost za amorální chování ke zvířatům resp. přírodě, když „pouze vykonávají rozkazy svého nadřízeného.“ A tato domněnka jim umožňuje vybudovat si necitelnost k aktuálnímu utrpení zvířat ve velkochovech nebo při vivisekcích, k vykácení jedinečného tropického deštného pralesa apod. a ve svém důsledku navyšuje prohřešky proti environmentální etice.

Ilustrací tohoto jevu může být příběh ekologického aktivisty Grahama Innese, který popisuje, jak se zakopal do země, připoutal ke kládě a zahrabal, aby spolu s ostatními aktivisty blokoval kácení deštného pralesa Daintree. V příznivé chvíli využil příležitosti oslovit přímo řidiče rypadla ničícího vzácné stromy a řekl mu: „Dovolte slovům, aby se dotkla vašeho srdce a probudila ve vás citlivost, o níž vím, že ve vás musí být. Jděte domů jako hrdina. Ne v hanbě!“ (Seed a kol., 1992: str. 99). Jakkoli je podobné chování ekologických aktivistů diskutabilní, musíme připustit, že G. Innes v popisované chvíli apeloval na autonomní morálku řidiče rypadla a pokoušel se mu vysvětlit, že řidič rypadla se nemůže považovat za „pouhý nástroj“ (bez vlastního svědomí a zodpovědnosti) svého zaměstnavatele. Čili vlastně se snaží o mravní výchovu řidiče (o jeho posun z heteronomního závislého chování do chování autonomního). U nás se velmi podobné situaci ocitli dřevorubci kácející stromy např. kolem obchodního řetězce Lidl od roku 2002 (např. Rolečková, 2003). Policie vyšetřuje desítky případů, kdy bez závažného důvodu (např. pro lepší viditelnost budovy Lidl) najatí dělníci vykáceli, bez jakéhokoli náznaku vlastní vůle, stromy chráněné zákony ČR a skutečnost, že by pokutu mohli dostat oni sami, si neuvědomovali. Jinak to ovšem vidí právníci. V každém případě může být totiž pokutován jen ten, kdo vzal do ruky pilu (Šviga, 2003).

Environmentální dilema musel řešit i hlavní hrdina autobiografické knihy spisovatele a biologa F. Mowata Vlci (1997), který měl pro svého zaměstnavatele napsat studii o nebezpečnosti a škodlivosti kanadských vlků. Výzkumem hypotézu škodlivosti vlků nepotvrdil (naopak dokázal, že vlci loví přednostně myši aj. menší zvířata), musel tedy řešit morální dilema, zda do požadované studie napíše pravdu (a ztratí zaměstnání a sociální jistoty), nebo ne. Nakonec se rozhodl pro pravdu. A skutečně výhodné zaměstnání ztratil. Získal ovšem jiné a studiu vlků zasvětil zbytek života a díky několika významným objevům ze života vlků se zařadil mezi současné nejvýznamnější etology.

Myšlenku využívat morální dilemata v environmentální výchově nalézáme poprvé u M. D. Piburna, který v sedmdesátých letech publikoval čtyři morální dilemata (The Environmental Activist, The Alaska Pipeline, The Starving Country, Fast Breeder Reactors) určené středoškolským studentům (Piburn, 1973 a 1974). Formulace dilemat je velice krátká, nepříliš propracovaná. M. D. Piburn je využíval jako úvod do diskuse o problémech ochrany životního prostředí.

Morální výchově na prvním stupni se věnovalo jen málo autorů, např. M. Littledykeová (2004), která studovala morální rozvoj a chápání vědy a environmentálních problémů.