Konference Rio+20

Konference OSN o udržitelném rozvoji (United Nations Conference on Sustainable Development, UNCSD) se konala ve dnech 20.-22. června 2012 v brazilském Rio de Janeiru. Setkání se pořádalo u příležitosti 20. výročí Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, tzv. Summitu Země (Earth Summit), pořádaného v Riu v roce 1992, proto je konference známa též jako Rio+20.

Do Brazílie se sjely delegace ze 191 zemí světa,, z toho 114 států reprezentovali osobně jejich nejvyšší představitelé. Cílem konference bylo nalézt cesty k bezpečnějšímu, spravedlivějšímu, čistšímu, zelenějšímu a prosperujícímu světu. Diskutovala se dvě hlavní témata, která k takovému světu mají dopomoci: zelená ekonomika v kontextu odstranění chudoby a reforma institucí. Zároveň se na konferenci probírala témata sedmi oblastí udržitelného rozvoje, kterým OSN přikládá největší pozornost. Jsou to:

• vytvoření vhodných tzv. zelených pracovních míst a sociální začleňování,
• čistá a obnovitelná energie pro všechny,
• udržitelná města,
• potravinová bezpečnost a ekologické zemědělství,
• udržitelné nakládání se zásoby vody,
• využívání oceánů a
• připravenost na katastrofy.

Závěrečným výstupem konference je dokument, který nese název Budoucnost, kterou chceme (The Future We Want).

Aktéři

Do celosvětových jednání o udržitelném rozvoji byla kromě účastnických států, jejich vlád, OSN a dalších mezinárodních organizací zapojena i občanská společnost, jejíž zájmy hájily tzv. významné společenské skupiny (Major Groups), mezi něž patří vědecká a technická komunita, nevládní organizace, představitelé místních samospráv, farmáři, ženy a mládež, domorodí lidé a další. Oproti dřívějším velkým summitům byl letos dán velký prostor zástupcům z řad občanské společnosti, která celkově velmi přispěla svými návrhy do původní verze dokumentu, tzv. kompilačního dokumentu o cca 4000 stránkách. Díky celosvětovému rozšíření komunikačních technologií se do přípravného procesu a diskusních témat konference zapojilo patrně největší množství subjektů, zohledníme-li akce pořádané OSN.

Paralelně s konferencí a několik dní před ní byl jednou z vedlejších aktivit tzv. Summit lidu (People´s Summit) pořádaný ve Flamengo Parku. Zde měly prostor pro debaty zástupci nevládních organizací, mládeže, ale i bývalí činitelé politického života spolu s návštěvníky doprovodných akcí. V parku se pořádaly veřejné debaty o zemědělství, budoucnosti oceánů, solární energii a dalších tématech. Ke kampani organizace Greenpeace na záchranu Arktidy (Save the Arctic) se přidalo velké množství celebrit, jako například Paul McCartney, Robert Redford nebo Penelope Cruz. Všichni požadují, aby byla Arktida zákonně chráněna pro svoji hodnotu. Chtějí tak docílit toho, aby se zabránilo průzkumným vrtům společnosti Shell, která chce na Arktidě těžit ropu. Mezi dalšími „debatéry“ byli bývalí státníci, např. bývalá prezidentka Irska Mary Robinsonová, brazilský prezident Fernando Henrique Cardoso, anebo norská premiérka Gro Harlem Brundtlandová, kteří společně se skupinou „Mladých“ (čtyři mladí aktivisté z Brazílie, Číny, Nigérie a Švédska) diskutovali o tom, jakou budoucnost chceme pro naše praprapravnoučata.

I když byla občanská společnost zastoupena velkým množstvím organizací i jednotlivců, hlavní aktéři politického života dali přednost jiným setkáním. Na konferenci chybělo mnoho nejdůležitějších a nejvlivnějších politiků světa, v čele s prezidentem Barackem Obamou a kancléřkou Angelou Merkelovou, kteří dali přednost summitu G20 v Mexiku. V době, kdy je svět zasažen ekonomickou krizí, se environmentální témata na pořadu dne často neobjevují. Proto byla očekávání, jaká měla konference přinést, mnohem menší a v průběhu se ještě snižovala.

Českou republiku reprezentovali v Riu ministr životního prostředí Tomáš Chalupa a další delegáti z řad velvyslanců a členů ministerstev a nevládních organizací. ČR po celou dobu konference vystupovala za zefektivnění přijímaných opatření a nutnost jejich konkretizace. ČR během summitu zorganizovala seminář na téma Měření udržitelné ekonomiky: perspektiva indikátorů jdoucích za obzor HDP. Cílem semináře bylo seznámit účastníky s důležitostí vybraných ukazatelů ekonomického a sociálního rozvoje a ochrany životního prostředí, které budou klíčové pro přijímání odpovědných a konkrétních politických rozhodnutí. Indikátory představené na semináři byly ekologická stopa a Index lepšího života (Better Life Index).

The Future We Want

Základem závěrečného dokumentu byly společné návrhy účastnických států, OSN, mezinárodních organizací a významných společenských skupin (Major Groups). Složitá jednání o podobě dokumentu probíhala celý rok, avšak zpracování konečné podoby prováděly už pouze zástupcinárodních vlád nebo mezinárodních organizací. Z původních 4000 stran tak bylo „vydestilováno“ kolem 50 stran představujících konzensuální text. Protože jednání nebyla včas dokončena, koordinaci závěrečné podoby textu těsně před oficiálním podpisem převzala Brazílie a z dokumentu vynechala pasáže, na kterých se vlády zcela přesně nedohodly, čímž se některé závazky zcela vytratily. Závěrečná podoba dokumentu je proto kritizována hlavně nevládními organizacemi. Zástupce Oxfamu k tomu prohlásil: „Tento summit skončil ještě dříve, než začal.“ Přijaty totiž byly jen závazky, které jsou obecně platné, byly již přijaty na dřívějších konferencích a nelze s nimi tedy nesouhlasit. Znovu potvrzeny byly principy udržitelného rozvoje zahrnuté v Deklaraci z Ria, Agendě 21, Johannesburském implementačním plánu nebo tzv. Millenium Development Goals (MDG´s). V dokumentu Budoucnost, kterou chceme se tedy znovu opakují plány na snížení chudoby, podpora ekonomiky v rozvojových zemích, posílení partnerství v rozvoji Afriky (New Partnership for Africa´s Development), posílení role UNEP, ochrana biodiverzity, zapojení občanské společnosti do rozhodování a další. O tom, jak se tyto závazky daří naplňovat, se můžeme přesvědčit sami. Například o přeměně Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) na plnohodnotnou agenturu OSN se hovoří již cca 10 let, ale ani jeho kompetence se dostatečně neposilují. Podobně dopadl i příslib k ochraně světových oceánů. Před 20 lety se vlády shodly, že je potřeba chránit biologickou rozmanitost oceánů a zamezit nadměrnému rybolovu, ale podle mnoha britských vědců z Londýnské zoologické společnosti skutek utekl.. Na některých místech je situace dokonce horší. V závěrečném dokumentu se státy rovněž shodly, že se pokusí nalézt alternativní indikátory k HDP (tak, jak propagovala ČR na svém semináři), které by měřily nejen ekonomické, ale i sociální a environmentální faktory, ve snaze „ocenit“ statky a služby, které nám příroda poskytuje. To vše bez jakýchkoli závazků či jasných plánů jednotlivých vlád.

Největším zklamáním ale podle mnohých bylo, že se do konce konference nepodařilo odsouhlasit konkrétní datum, kdy vlády přestanou dotovat fosilní paliva. „Udržitelného rozvoje rozhodně nedosáhneme dotováním fosilních paliv,“ prohlásil člen organizace Avaaz, která vedla protestní kampaň proti znečišťování prostředí.

Britský The Guardian v jednom z titulků hlásí: Maňana, maňana. Asi takový byl dojem celé řady pozorovatelů konference. Nejasnost závazků v závěrečném dokumentu The Future We Want, časového ohraničení jejich plnění, zdrojů financování a monitoringu předpovídá neúspěch dalšího vývoje. Nevládní organizace kritizovaly konferenci také proto, že se jednalo jen o formální proslovy státníků a výsledek nesměřuje k budoucnosti, kterou chceme. The Future We Want je napsána jen pro zájmy některých místo všech lidí. Aktivisté občanské společnosti Avaaz poukazovali na velký vliv nadnárodních korporací na konečnou podobu dokumentu. Některé z nevládních organizací proto přejmenovaly dokument na The Future we Bought, narážející na lobbování nadnárodních společností za nutnost používání fosilních paliv. Podle dalších je na vině neschopnost vlád a organizací připojit se k jednáním a řešit krizi životního prostředí, ekonomické stability a spravedlnosti společně. Evropská unie byla kritizována za to, že přiznává nedostatek prostředků na to, aby pomohla světu ke globální transformaci, ovšem evropští politici nachází miliony, které dávají bankám a pro průmyslová odvětví, která používají fosilní paliva, vypisují daňové prázdniny.

Na základě nečinnosti a neschopnosti vlád zajistit obyvatelům planety udržitelný rozvoj, zástupci občanské společnosti vytvořili několik společných dohod a podepsali závěrečný manifest (Manifesto of the People´s Sustainability Treaties). Podle neziskových organizací se o udržitelný rozvoj musí starat sami lidé a nespoléhat na činy politiků.

Co dál?

Ačkoli se může zdát, že konference v roce 2012 byla jen fraška, Rio dalo vzniknout několika projektům. Ty nejvýznamnější se ale dohodly mimo hlavní sály a byly výsledkem iniciativ, četných kampaní a aktivit jednotlivých vlád a organizací. Austrálie oznámila vytvoření největší mořské rezervace na světě s cílem ochránit Velký bariérový útes. Premiér Aruby ve spolupráci s miliardářem Richardem Bransonem chtějí převést používání energie tohoto ostrovního státu ze 100 % obnovitelných zdrojů. Kolumbie se zavázala vytvořit celonárodní kompenzační program na zmírnění dopadů na životní prostředí ve strategických lokalitách a zajistit největší možnou návratnost přírodě. Organizace National Resource Defense Council vytvořila speciální stránku Cloud of Commitments, na které se snaží zaznamenat všechny dobrovolné závazky přislíbené na konferenci. Ke konci Summitu bylo na sekretariátu Rio+20 zaregistrováno přes 700 dobrovolných aktivit (Voluntary Commitments). Nejvíce závazků se týká tématu energie. Konference Rio+20 byla tedy příležitostí, která dala vzniknout velkému množství tzv. bottom-up iniciativ a zaktivizovala občanskou společnost. Nejvýznamnější byly podle zpravodajů z The Guardian kampaň na ochranu Arktidy a snižování dotací na fosilní paliva, zmíněné výše.

Nejdůležitějším bodem celého závěrečného oficiálního dokumentu Budoucnost, kterou chceme je tedy podle Gro Bruntlandové plán na vytvoření a integraci do rozvojové agendy OSN tzv. cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals, SDGs – čl. B, § 245–251 dokumentu The Future We Want), které by měly být implementovány od roku 2015 a navázat na rozvojové cíle tisíciletí (MDG´s), kterým k tomuto roku vyprší platnost. SDG´s se ale nezabývají pouze snižováním chudoby, ale kladou si cíle i v oblasti udržitelné výroby a spotřeby, ochrany ovzduší, klimatu atd.

Po 20 letech od přelomového summitu Země v roce 1992 se svět velmi změnil. Na konferenci v Riu v roce 1992 to byla Evropa, kdo udával tempo rozvoje. Nyní, po dvaceti letech, to jsou dříve rozvojové země, ke kterým se upíná pozornost světa. A to i z toho důvodu, že nejvyšší státní představitelé nově nastupujících ekonomik (země BRICS) se konference, na rozdíl od představitelů nejvyspělejších států světa, zúčastnili. Čína, Brazílie, Indie, Jihoafrická republika ani Rusko nemohou otázky udržitelného rozvoje ignorovat. Jejich představa o udržitelnosti či zelené ekonomice je ale zcela odlišná. V závěrečné části dokumentu, Means of Implemetation, se jen znovu potvrzují nástroje (např. Agenda 21), jakými se dosáhne implementace dohod, a že každý stát nese zodpovědnost za jejich prosazení. Tudíž se zde nehovoří o etice, technologické vyspělosti států či profesionalitě ve vztahu k zavádění plánů udržitelného rozvoje.

Externí odkazy

• Oficiální stránky konference - UNSDC Rio+20