Existenciální rizika
Existenciální rizika (anglicky: existential risks) jsou druhem globálních rizik, jež mohou ohrozit existenci lidstva, popř. života v podobě v jaké ho známe, jako celku. Pojem v akademickém prostředí etabloval švédský badatel Nick Bostrom z University of Oxford.
Ohrožení života na planetě a obavy z konce existence jsou námětem lidských úvah od nejranějších dob. Různé katastrofické vize nalézáme již ve starověkých náboženských spisech. Poslední kniha Nového zákona, Zjevení sv. Jana, jež popisuje konec světa, se stala inspirací mnoha umělcům a různým vykladačům Písma pro jejich popis a deskripci posledních dnů lidstva. Od začátku průmyslové revoluce pak narůstá počet dystopií, jež extrapolací trendů tvoří katastrofické scénáře. Na ně navazuje vznik tematické sci-fi literatury, která reaguje na příchod nových technologií a upozorňuje, že mohou mít fatální důsledky pro lidstvo (např. Čapkova hra R.U.R., jež položila základy žánru či Azimovovo kultovní dílo Já, robot).
Ve druhé polovině dvacátého století vzniká řada děl, jež upozorňují na vážná ohrožení života na zemi jako důsledku degradace životního prostředí, mezi nejznámější patří Tiché jaro (Silent Spring) Rachel Carsonové (1962) či kultovní Meze růstu (Limits to Growth) manželů Meadowsových (1972). Dochází ke vzniku environmentálního hnutí a mezinárodnímu řešení této problematiky (zejm. na konferencích OSN) a vědeckému zkoumání vlivu technologií na životní prostředí a lidský blahobyt. Po roce 2000 se v akademickém prostředí začíná prosazovat koncepce globálních a existenciálních rizik, jež upozorňuje na nutnost multidisciplinárního přístupu. Známí světoví vědci začínají zkoumat na profesionální úrovni různá možná ohrožení existence lidstva.[1] Nick Bostrom zakládá Future of Humanity Institute na Univesity of Oxford[2] a Strategic Artificial Intelligence Research Centre[3], na univerzitě v Cambridge vzniklo Cambridge Centre for the Study of Existential Risk (CSER)[4], jež patří mezi lídry v oblasti zkoumání existenciálních rizik.
Mezi nejzávažnějšími existenciálními riziky (antropogenního původu) je zmiňována především umělá inteligence, která, pokud nebude podchycena a budována na dobrém hodnotovém rámci, může mít pro lidstvo fatální důsledky.[1] Mezi další patří např. špatné zacházení s biotechnologiemi a nanotechnologiemi, environmentální katastrofy (antropogenních příčin), válečné konflikty, demografické problémy a zemědělské krize. Mezi neatropogenní se řadí pád meteoritu, napadení nepřátelskými organismy, environmentální katastrofy (bez zavinění člověka), kosmické hrozby, globální pandemie, megatsunami, sopečná činnost a další.
Existenciální rizika jsou výzvou pro koncepci udržitelného rozvoje. Snahy o udržitelnost by měly reflektovat existencionální nebezpečí a snažit se spíše o udržitelnou trajektorii a ne o udržitelný stav. [5]
Související články[editovat | editovat zdroj]
