Globální oteplování

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o současném oteplení, resp. o současných změnách klimatu, které započaly na začátku 20. století. O oteplování a ochlazování klimatu v minulosti Země pojednává článek Klimatické změny.
Globální střední teplota od r. 1880 do r. 2013 podle instrumentálních měření. Černá čára je roční průměr a červená čára je pětiletý klouzavý průměr. Patrný je vzestup globálních teplot.
Mapa odchylek 10letých průměrů teploty za období 2000-2009) proti průměru 1951-1980.
Koncentrace atmosférického CO2 za posledních 650 tisíc let.

Výraz globální oteplování, resp. změna klimatu, je v současnoti používán především pro poslední oteplování, které započalo na začátku 20. století a projevuje se jednoznačným a pokračujícím růstem průměrné teploty klimatického systému Země[1] a které je, dle názoru většiny vědců, silně ovlivněno aktivitami člověka[2]. Ke většině oteplování (90 %) od roku 1971 došlo v oceánech[3]. Přestože oceány hrají dominantní roli v akumulaci energie, termín "globální oteplování" je také používán pro zvyšování průměrné teploty vzduchu a povrchových vod.[4][5] Od počátku 20. století došlo k nárůstu teploty vzduchu a povrchových vod o 0,8 °C, z toho asi dvě třetiny nárůstu nastaly od roku 1980.[6] Každé z posledních tří desetiletí bylo postupně na povrchu Země teplejší, než jakékoli z předcházející desetiletí od roku 1850. [7]

Postupně dochází k zpřesňování vědeckého chápání příčin globálního oteplování. Vědecký panel IPCC vydává v pravidelných šestiletých cyklech tzv. "hodnotící zprávy", které provádějí souhrny relevantní vědecké literatury v oboru. Čtvrtá hodnotící zpráva, vydaná v roce 2007 uváděla, že vědci jsou si na 90 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit.[8][pozn. 1][9] Pátá hodnotící zpráva IPCC z roku 2013 (AR5) upřesňuje, že vědci jsou si jisti na 95-100 %, že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO2 v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování.[10][11][9] Výslovně pak AR5 říká:

Lidské vlivy byly rozpoznány v oteplování atmosféry a oceánů, ve změnách globálního vodního cyklu, v úbytku sněhu a ledu, v globálním nárůstu výšky hladiny oceánů a ve změnách některých extrémních projevů počasí. Od vydání AR4 narostla jistota, že příčiny jsou antropogenní. Je velice jisté (95-100 %) že lidé jsou dominanatní příčinou oteplení pozorování od poloviny dvacátého století.
--IPCC AR5 WG1 Shrnutí pro politiky.[12]

Tato zjištění akceptují státní akademie věd všech významných industrializovaných států a nejsou zpochybněna jakýmkoliv státním či mezinárodním vědeckým orgánem.[13] [14]

Vědci se těž zabývají modelováním budoucího vývoje klimatu. Podle Čtvrté hodnotící zprávy IPCC je pravděpodobné, že povrchová teplota na zeměkouli stoupne on 1,1 až 2,9 °C pro scénáře se snižováním produkce CO2, resp. o 2,4 až 6,4 °C pro scénáře s vysokou produkcí CO2.[15] Nejistoty v odhadech nárůstu teploty plynou z používání modelů s různou citlivostí změny teploty na koncentraci skleníkových plynů.[16] [17]

Očekávané budoucí oteplování a související změny se budou pravděpodobně lišit mezi jednotlivými světovými regiony.[18] Mezi očekávané účinky zvyšování globálních teplot patří zvyšování hladiny moří, změny v množství a formě srážek, rozšiřování subtropických pouští.[19] Předpokládá se, že oteplení bude nejvýraznější v Arktidě a bude spojeno s pokračujícím táním ledovců, věčně zmrzlé půdy a mořského ledu. Mezi další očekávané jevy patří extrémní projevy počasí, jako jsou období veder, suchá období, přívalové deště, ale také okyselování oceánů či vymírání druhů. Z následků pro významných pro člověka se uvádí především ztráta potravinové bezpečnosti díky klesajícímu výnosu zemědělských plodin a ztráta přirozeného prostředí záplavami pobřežních oblastí[20].

Pozorované změny klimatického systému

Atmosféra

Každé z posledních tří desetiletí bylo na zemském povrchu postupně teplejší než jakékoli předchozí desetiletí od roku 1850. V severní polokouli bylo období 1983–2012 pravděpodobně nejteplejší třicetileté období za posledních 1400 roků (střední míra jistoty).
IPCC AR5 WG1 Shrnutí pro politiky[1]

Vzestup průměrné kombinované teploty na zemském povrchu a na povrchu oceánů ukazuje oteplení 0,85 °C (0,65 až 1,06 °C) za období let 1880–2012, celkový rozdíl průměrů období 1850–1900 a 2003–2012 je 0,78 °C (0,72 až 0,85 °C). Také na reginální úrovni jsou změřeny prakticky ve všech regionech rostoucí trendy teplot povrchu. Díky přírodním variabilitám klimatického systému jsou krátkodobější trendy vývoje teploty velmi citlivé na zvolený počátek a konec. Například nárůst teploty za posledních 15 let (které začíná rokem se silným jevem El Niňo (1998–2012) vykazuje nárůst pouze 0,05 °C (-0,05 až 0,15 °C) na dekádu, na rozdíl od období 1951–2012, kdy je nárůst teploty 0,12 °C (0,08 až 0,14 °C) na dekádu.[1]

Pro současný interstadiál (období oteplování), který začal v půlí 19. století máme přístrojové měření (teploměry) od samého počátku (1850). Kromě pozemních stanic a měření na lodích jsou od roku 1979 k dispozici také data z vesmírných družic. Oproti průměru za léta 1850–1899 byl průměr globálních teplot za roky 2001–2005 vyšší o 0,76 ± 0,19 °C.[21] Je nutno mít na paměti, že výpočet průměrné globální teploty[pozn. 2] je velmi složitý, protože měřicí stanice nejsou rovnoměrně rozmístěny, měřicí přístroje se v minulosti měnily a v okolí některých stanic docházelo k rozsáhlým změnám využití půdy (např. k urbanizaci).

Nerovnoměrnost oteplování

Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla výparem. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezonním sněhem a mořským ledem, která při vyšších teplotách podléhají pozitivní zpětné vazbě. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec-únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder.[22] Více se také oteplovala města než okolní volná krajina.[23] Je to způsobeno tzv. efektem městského tepelného ostrova. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století[24]).

Přestože globální průměrná teplota se zvýšila, uvědomme si, že jde jen o průměr. Na některých měřicích stanicích se za dobu měření teploty nezvýšily, někde se dokonce ochladil[pozn. 3] V globální databázi HadCRUT celých 30% stanic naměřilo od počátků své činnosti ochlazovací trend.[25]

Od počátku 80.let pozorujeme, že Antarktida se místo oteplování naopak ochlazuje. K takovému opačnému vývoji v Antarktidě občas dochází odjakživa (tzv. bipolar seesaw). V některých částech světa (Grónsko, USA, Arktida) byly teploty kolem roku 2000 velmi podobné teplotám ze 30. a 40.let 20. století.[26].

Skončilo oteplování v roce 1998?

Rok 1998 byl rekordně teplý, k čemuž přispěl jev El Niňo[27]. Panovaly spory, zda oteplení pokračovalo i po roce 1998 či nikoliv. Podle National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) a NASA se globální průměrná teplota v roce 2010 vyrovnala rekordu z roku 2005 od počátku měření v roce 1880.[28][29] Podle NOAA se teplota 34 let v řadě nacházela nad průměrem 20. století, přičemž 11 z 13 nejteplejších let se objevilo od roku 2001.[30] Aktuální Pátá hodnotící zpráva IPCC, která shrnuje vědecké poznatky posledních let, konstatuje, že "každá z posledních tří dekád byla postupně teplejší na povrchu Země, než jakákoliv předchozí dekáda od roku 1850. Na severní polokouli bylo období 1983–2012 pravděpodobně nejteplejší 30leté období za posledních 1400 let." AR5 zároveň konstatuje, že dochází ke zvyšováním teplot oceánů, jejichž teplená kapacita představuje 90 % celkové tepelné kapacity Země. Teplota povrchové vrstvy oceánů (do 75 m hloubky) se zvyšovala o 0,11 (0,09 až 0,13) °C za dekádu.[31]. Průběhy měření teplot v posledních letech vedou k častým interpretacím (ze strany médií a laiků), že globální oteplování se zastavilo. Tyto závěry jsou většinou dány nesprávnou interpretací krátkodobých (v rozsahu jednoho čí několika málo let) výkyvů teplot, způsobenými s velkou pravděpodobností především jevy El Niňo a La Niňa a aktivitami vulkánů, ve srovnání s dlouhodobými trendy. Pokud odečteme vlivy těchto krátkodobých jevů, ukazuje se, že průměrné teploty narůstají prakticky nezměněnou rychlostí.[32][33].

Příklady interpretací krátkodobých výkyvů teplot proti dlouhodobým trendům:

  • "Satelitní měření (UAH, RSS) po roce 1998 vykazovaly naopak ochlazení globálních teplot. Následující roky byly sice stále teplejší než 19. století, ale růst teplot dále nepokračoval. Na vánoce 2012 i Met Off opravila svoje prognózy. Už neočekávala, že se oteplování v dohledné době obnoví.[34]"
  • "Tyto rozdíly mezi různými data sety jsou ale malé. 1997–2013 bylo 15 let bez statisticky významného otepleníŠablona:Fakt/dne, které by se dalo rozlišit od chyby měření. Zastavení/zpomalení oteplování někteří přisuzovali vlivu aerosolů (kouř z čínských továren). Někteří ho přisuzovali 60letému oceánskému cyklu (Pacific Decadal Oscilation), který se přepnul do své chladné fázeŠablona:Fakt/dne. Jiní to zase označují jen za "šum" v datech. Klimatologické modely s tím ale nepočítaly a nepředpověděly toŠablona:Fakt/dne."
  • "Tuto pauzu v oteplování potvrdil i James Hansen z NASA-GISS, jinak považovaný za alarmistu: "The 5-year mean global temperature has been flat for a decade, which we interpret as a combination of natural variability and a slowdown in the growth rate of the net climate forcing."[35]"

Oteplování v ČR

Atlas podnebí Česka uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,028 °C.rok−1. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejším rokem byl rok 2000 (a také 2007[36]) s průměrem 9,1 °C. Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potrvzují i další práce[37][38]. Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého čtyřicetiletí, rok 1996 s průměrem 6,3 °C. Vlivem lidské činnosti rostl efekt tepelného ostrova Prahy, projevující se celoročním zvýšením nočních teplot a zvýšením průměrných teplot v chladné polovině roku (říjen-březen).[39] Podle ČHMÚ vzrostla u nás průměrná teplota za celé 20. století o 1,1 – 1,3 °C.[40]

Obdobně jako ve světě, ani v ČR neukazují všechny měřící stanice v ČR nárůst teplot, odpovídající světovým trendům. Např. podle dat z Klementina je dnes v ČR o něco tepleji než před 200 lety, ale ne o mnoho. Odečteme-li vliv městského tepelného ostrova, jde o oteplení asi o 0,5 °C. Pro srovnání, v první půli 19. století se u nás ochladilo asi o 1,5 °C.[41]

Oceán

Oceán je místem, kam se ukládá převážná část tepelné energie v klimatickém systému, pro období 1971–2010 je to více než 90% nahromaděné energie nahromaděné v letech 1971. Je prakticky jisté, že se horní vrstvy oceánu (0-700 m) ohřály v období 1971–2010 a je pravděpodobné, že došlo k ohřevu mezi lety 1870 a 1971. V globálním měřítku se nejvíce ohřívaly povrchové vody (do hloubky 75 m) a to rychlostí 0,11 °C (0,09 až 0,14 °C) za dekádu[1].

Kryosféra

Během posledních dvou desetiletí došlo k masivnímu úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě, ledovce ubývají prakticky všude na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl celosvětově 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009[1]. Dochází též ke zmenšení tloušťky permafrostu, rozlohy sezonně zamrzlé půdy a zkrácení doby zamrznutí řek a jezer.[42]. Satelitní data ukazují, že roční průměrná rozloha arktického ledu se od roku 1978 zmenšovala o 2,7 % ± 0,6 % za desetiletí.[43]

Vzestup hladiny oceánu

Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a tání pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm.rok−1. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až 21) cm[1].

Uhlíkový cyklus a ostatní biochemické cykly

Atmosferické koncentrace oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tis. let. Koncentrace CO2 vzrostly od předindustirální doby o 40 % a to především díky spalování fosilních paliv, sekundárně pak změnami využití půdy. Oceány absorbovaly asi 30 % emitovaného antropogenního oxidu uhličitého, což způsobuje jejich okyselování[1].

Indikátory v ČR

V posledních deseti letech poklesly hodnoty všech charakteristik spojených se sněhem. Snižují se počty dní se sněhovou pokrývkou i měsíční a sezonní maxima výšky sněhové pokrývky. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.[44]

Změny klimatu jsou průkazně pozorovatelné i v živé přírodě.[pozn. 4] Z pozorování v moravských lužních lesích vyplývá, že v období 1961–2000 se zde posunulo do dřívější doby rašení listů u vybraných druhů stromů a kvetení u vybraných keřů a bylin. U vybraných ptačích druhů pak byl zaznamenán posun začátku hnízdění. U některých druhů rostlin v lužních lesích byl pozorován i nárůst počtu květů.[45]

Příčiny teplotních změn

Klimatický systém může reagovat na změny vnějších sil[46][47]. Vnější síly mohou "tlačit" klima směrem k oteplování nebo ochlazování.[48][49] Příklady vnějších sil jsou změny ve složení atmosféry (např. zvýšené koncentrace skleníkových plynů), působení Slunce, sopečné výbuchy a změny v oběžné dráze Země kolem Slunce.[50]. Je velice jisté (95-100 %) že lidé jsou dominantí příčinou oteplení pozorovaného od poloviny dvacátého století[1].

Krátkovlnné záření ze Slunce dopadající na zemský povrch a atmosféru. Dlouhovlnná část záření je emitována z povrchu a téměř zcela absorbována do atmosféry. V tepelné rovnováze je absorbovaná energie z atmosféry stejná jako ta vydávaná do vesmíru. Čísla ukazují výkon záření ve wattech na metr čtvereční v období let 2000–2004.

Skleníkový efekt, skleníkové plyny

Související informace naleznete také v článcích Skleníkový efekt a Skleníkové plyny.

Skleníkový efekt je proces, při kterém plyny způsobují absorpci a vyzařování infračerveného záření a tím ohřívání dolních vrstev atmosféry a povrchu Země. Tento jev byl prvně navrhl Joseph Fourier, objevil ho v roce 1860 John Tyndall, kvantitativně ho prvně pozoroval Svante Arrhenius v roce 1896[51] a dále ho rozvinul v letech 1930–1960 Gue Steward Callendar[52].

Přirozeně se vyskytující skleníkové plyny způsobují nárůst teplot o cca 33 °C.[53] Bez zemské atmosféry by teploty prakticky na celém povrchu Země byly pod bodem mrazu[54]. Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, která způsobuje 36–70 % skleníkového jevu, oxid uhličitý, který může za 9–26 % skleníkového efektu a ozón, kterému je přičítáno 3–7 % skleníkového efektu[55] [56][57]. Přirozený skleníkový efekt je tedy podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe.[58]

Podle IPCC jsou antropogenní vlivy dominantním faktorem radiačního působení[pozn. 5] na klima v průmyslové éře narůstající koncentrace různých skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, vodní pára, freony aj.) v atmosféře[59]. Zvýšení koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšení teploty, to je známo už od 19. století. Je to důsledkem Planckova a Stefan–Boltzmannova zákona, tzv. absorpčních spekter skleníkových plynů v infračervené oblasti (proměřených laboratorně) a zákona zachování energie. Koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila vůči období před začátkem průmyslové revoluce z tehdejších 280 ppm na dnešních 396 ppm.[60] Jelikož v předcházejících 8000 letech (před rokem 1750) byla hladina CO2 relativně stabilní, dá se předpokládat, že by se udržela i nadále, nebýt lidského zásahu.[61] Nárůst množství atmosférického CO2 je výsledkem lidských aktivit: hlavně spalování fosilních paliv a odlesňování, ale také výroby cementu a dalších změn ve využívání půdy jako je pálení biomasy, rostlinná výroba a přeměny pastvin na ornou půdu.[62] Průmyslová revoluce narušila přirozený koloběh uhlíku, protože do ovzduší začala dodávat velká množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Uhlík, který byl před mnoha miliony let uložen do rezervoárů fosilního uhlíku pod zem (a tím i mimo uhlíkový cyklus), se velmi rychle vrací do oběhu v emisích oxidu uhličitého. Zhruba 2/3 antropogenních emisí CO2 od roku 1750 pochází ze spalování fosilních paliv a zhruba 1/3 ze změn ve využití půdy. Asi 45 % tohoto dodatečného CO2 zůstalo v atmosféře, zatímco zbylých 55 % pohltily oceány a pozemská biosféra.[61]

Odhady radiačního působení (RP) pro rok 2011 v porovnání s rokem 1750 a agregované neurčitosti hlavních příčin klimatické změny. Hodnoty jsou globální průměry RP, rozdělené podle emitovaných sloučenin či procesů, jejichž výsledkem je kombinace příčin. Nejlepší odhady čistého RP jsou znázorněny jako černé kosočtverečky s odpovídající spolehlivostí; na pravé straně obrázku jsou uvedeny číselné hodnoty společně s úrovní spolehlivosti čistého působení.

Od roku 1750 vzrostly koncentrace i dalších přírodních skleníkových plynů: metanu z 700 na 1800 ppb, oxidu dusného z 270 na 320 ppb a troposférického ozonu z 25 na 34 ppb.[63] Do ovzduší se dostaly i umělé látky, známé pod obchodním označením freony. Jejich koncentrace jsou sice ještě o několik řádů nižší, mají však silný relativní účinek.[64]

Podle páté hodnotící zprávy IPCC je radiační působení (RP) jednotlivých faktorů za období 1750–2011 následující[1]:

  • celkové antropogenní RP je 2,29 (1,33 až 3,33) Wm−2
  • RP emise skleníkových plynů je 3,00 (2,22 az 3,78) Wm−2
  • sám CO2 způsobuje RP 1,68 (1,33 až 2,03) Wm−2
  • emise methanu způsobují RP 0,97 (0,74 až 1,20) Wm−2
  • freony způsobují RP 0,18 (0,01 až 0,35) Wm−2
  • RP celkového působení aerosolů v atmosféře, což zahrnuje i zvyšování oblačnosti je -0,9 (-1,9 až -0,1) Wm−2. Toto působení je kombinací negativního působení aerosolů v kombinaci s pozitivním působením černého uhlíku. Je velmi pravděpodobné, že interakce aerosolů s mraky způsobily posun v celkovém průměrném radiačním působení; přispívají k největším nejistotám v určení celkového RP
  • působení částic z vulkanické činnosti má velký vliv na klima v letech následujících po velkých erupcí. Během let 2008–2011 je odhadováno toto působení na -0,11 (-0,15 až -0,08) Wm−2
  • působení aktivit Slunce je odhadováno na 0,05 (0,00 až 0,10) Wm−2. Satelitní pozorování z let 1978 až 2011 ukazují, že poslední solární minimum bylo výraznější, než předchozí dvě, což znamená RP -0,04 (-0,08 až 0,00) Wm−2 při porovnání minim v roce 2008 a 1986.

Částice a saze

Globální stmívání, globální pokles přímého ozařování zemského povrchu bylo pozorováno mezi lety 1961 až minimálně 1990[65]. Hlavní příčinou tohoto stmávání jsou částice – aerosoly – produkované vulkány a znečišťující látky produkované lidmi. Částice způsobují ochlazovací efekt zvýšeným odrazem přicházejícího slunečního záření. Účinky spalování fosilních paliv – CO2 a aerosoly – se ve velké míře v minulých desetiletích navzájem kompenzovaly, takž na čisté oteplení měly vliv i další skleníkové plyny jako je metan[66]. Radiační působení částic je však časově omezené díky mokré depozici, díky které je jejich doba setrvání v atmosféře asi týden. Naproti tomu oxid uhličitý má životnost v atmosféře století i více, takže zvýšené koncentrace částic v atmosféře pouze pozdrží klimatické změny způsobené oxidem uhličitým[67]. Tzv. černý uhlík má, po oxidu uhličitém, druhý největší příspěvek ke globálnímu oteplování[pozn. 6] Navíc k jejich přímému vlivu díky rozptylu a absorpci slunečního záření mají částice nepřímý vliv na energetický účet země. Sulfáty působí jako kondenzační jádra mraků a vznikají tak mraky, které obsahují větší množství menších kapiček. Tyto mraky odrážejí sluneční záření účinněji, než mraky s menším množstvím větších kapek – tento jev nese název Twomeyův jev (Twomey effect)[68]. Tento jev též způsobuje, že částice jsou mají ve větší míře stejnou velikost, což omezuje vznik dešťových kapek a způsobuje větší odraz přicházejícího slunečního záření mraky. Tento jev se nazývá Albrechtův jev (Albrech effect)[69] Nepřímé vlivy jsou nejvíce patrné v případě stratiformní oblačnosti nad oceány a mají jen malý vliv v případě konvektivní oblačnosti. Nepřímé účinky aerosolů tvoří největší nejistotu v bilanci radiačního působení[70][1].

Saze mohou jak ohřívat, tak i ochlazovat povrch Země, záleží na tom, zda jsou v ovzduší, nebo jsou uložené. Atmosferické saze přímo pohlcují sluneční záření a ohřívají tím atmosféru a ochlazují povrch. V určitých izolovaných oblastech, kde je velká produkce sazí, jako je vnitrozemí Indie, může být až 50 % povrchového oteplování díky skleníkovým plynům maskováno tzv. hnědými mraky[71]. V případě usazení na povrchu, zvláště na povrchu ledovce, nebo na ledu v arktických oblastech způsobí nižší povrchový odraz (albedo), což může přímo ohřívat povrch.[72] Vliv částic, včetně černého uhlíku je nejvýraznější v tropech a subtropech, zvláště v Asii, zatímco účinky skleníkových plynů jsou dominantní v mírných pásech a na jižní polokouli.[73]

Výrazný krátkodobý vliv na klima mohou mít erupce vulkánů[74].

Sluneční aktivita

Související informace naleznete také v článcích Sluneční aktivita a Sluneční vítr.

Z přírodních faktorů ovlivňujících klima je na prvním místě Slunce jakožto základní zdroj energie pro klimatický systém. Korelace změn sluneční aktivity a změn teplot v minulosti na Zemi byla v minulosti velice vysoká: okolo 0,8. Ať už za posledních 1000 let[75], nebo za posledních 150 roků[76]. Nárůst sluneční aktivity v první půli 20. století nebyl "mírný", ale rekordní – nejvyšší za pět set let, možná nejvyšší za tisíce roků, jak poukázal tým Solankiho a Usoskina.[77] Ukazuje se však, ale ani tento výrazný nárůst sluneční aktivity není rozhodujícím faktorem oteplování od poloviny 20. století[75][78]. Na základě přímých satelitních měření slunečního záření (od roku 1978)[79] lze s vysokou jistotou říci, že změny slunečního záření nepřispěly k vzestupu globálních průměrných teplot na porvchu Země v období let 1986–2008. Se střední jistotou lze říci, že 11leté sluneční cykly ovlivňují v některých oblastech Země fluktuace v klimatických projevech. Nebyl zjištěn pevnější vztah mezi kosmickými paprsky a oblačností[80].

K ověření vlivu slunečního záření jsou používány klimatické modely[81]. Tyto modely ukazují, že rychlé oteplování posledních desetiletí nelze vysvětlit pouze změnami intenzity slunečního záření a vulkanickou činností. Pokud jsou do modelů započítány i antropogenní vlivy, jsou schopny reprodukovat teplotní vzestup.

Dalším důkazem toho, že Slunce není příčinou současných klimatických změn je dán pozorováním změn teplot v různých atmosferických vrstvách[82]. Modely i pozorování ukazují, že skleníkové plyny působí ohřívání dolních vrstev atmosféry – troposféry, ale zároveň ochlazování vyšších vrstev – stratosféry[81] [83]. Oslabení ozónové vrstvy díky freonům způsobilo silné ochlazení stratosféry. Pokud by bylo příčinou globálního oteplení Slunce, bylo by třeba očekávat oteplení jak v troposféře, tak i ve stratosféře[84]

Zpětné vazby

Klimatický systém obsahuje celou řadu zpětných vazeb, které mění reakce systému na změny ve vnějším síly. Pozitivní ohlasy zvýšení odezvy klimatického systému, zatímco negativní zpětná vazba tyto odezvy snižuje[85].

Mezi zpětné vazby klimatického systému se řadí vodní páry, změny na ledovém a sněhovém povrchu (sněhový a ledový kryt ovlivňuje množství pohlceného nebo odráženého slunečního záření), mraky, a změny v koloběhu uhlíku na Zemi (např. uvolňování uhlíku z půdy)[86][87]. Hlavní negativní zpětnou vazbou je energie, kterou zemský povrch vyzařuje do prostoru jako infračervené záření[88]. Vodní páry může přibývat nejen v reakci na růst antropogenního CO2, ale i v reakci na přírodní oteplování. Vyšší hladině sluneční činnosti odpovídá vyšší koncentrace vodní páry. Po roce 2000, kdy se růst teplot zastavil či zpomalil, došlo k poklesu koncentrace vodní páry v atmosféře[89]. Podle Stefanova-Boltzmannova zákona dochází k tomu, že při nárůstu teploty na dvojnásobek se vyzářená energie zvýší šestnáctkrát (24)[90][pozn. 7]. Změna koncentrace vodních par v atmosféře je reakcí na změny povrchového klimatu, a proto musí být považována za zpětnou vazbu a nikoliv za radiační působení.[91] Nelinearita této vazby a existence dalších, negativních zpětných vazeb ale zajišťují, že se teplota na Zemi při tomto procesu nemůže zvyšovat lavinovitě a nemůže samovolně narůst na libovolně vysoké hodnoty. Vodní pára funguje jako zesilovač vlivu ostatních skleníkových plynů. Přímé emise vodní páry při lidské činnosti přinášejí zanedbatelný příspěvek k radiačnímu působení. Emise vzniklé při zavlažování odpovídají méně než 1 % přírodních zdrojů vodní páry. Vypouštění páry při spalování fosilních paliv je významně nižší než její emise při zemědělské činnosti.[92]

Zpětné vazby jsou důležitým faktorem při určování citlivosti klimatického systému na narůstající koncentrace skleníkových plynů. Vyšší citlivost systému znamená větší nárůst teploty při zvýšení koncentrací skleníkových plynů[93]. Nejistoty kolem celkového účinku zpětných vazeb jsou hlavním důvodem rozptylu předpovídaných teplot v jednotlivých modelech vývoje klimatu.[94]

Alternativní názory na příčiny globálního oteplování

  • Příkladem globálního oteplování v preindustriální éře je například středověké optimum po skončení Bond Event 1. Hladiny oceánů kolem r 1200 n.l. byly asi o 20 cm výše než dnes. Rekonstrukce hladin oceánů ukazují, že výše hladiny oceánu během středověkého oteplení byly nejvýše za posledních 110 000 let - a že, i kdyby teplota dále nerostla, bude tento rekord překonán patrně v letech 2090 až 2099.[95]
  • Globální oteplování může mít také pozitivní důsledky. Ty analyzovala například rozsáhlá studie nevládního panelu NIPCC nazvaná "Climatechange Reconsidered" (2009).[96] Pozitivy se zabývá také projekt CO2science.org.
  • Jedním z pokusů jak vysvětlit mechanismy působení Slunce na klima je tzv. Svensmarkova hypotéza o vlivu slunečního větru na přísun kosmického záření a tím na oblačnost (tzv. kosmoklimatologie).[97]. Výzkumy však ukazují, že toto není žádný podstatný faktor, ovlivňující klima.[98][99][100]
  • Australská popularizátorka vědy Joanne Nova tyto námitky shrnuje takto: „Jde o argumentum ad ignorantiam. Používají vlastní neznalost jako argument: Nenapadá nás, co jiného by mohlo být příčinou oteplení, takže to musí být uhlíkem.“[101]

Pozorované a očekávané důsledky

Související informace naleznete také v článku Kladné a záporné důsledky globálního oteplování.

Přírodní systémy

Globální oteplování bylo zaznamenáno v mnoha přírodních systémech. Některé tyto změny jsou popsány v sekci Pozorované změny klimatického systému – např. vzestup hladiny moří, nebo mizení sněhu a ledu[102]. Některé z těchto změn včetně vzestupu hladin moří, nárůstu klimatických extrému (jako je počet horkých a studených dnů), zmenšování arktického mořského ledu či mizení ledovců mají velmi pravděpodobně antrpogenní původ[103]

IPCC ve své páté hodnotící zprávě očekává další vzestup hladiny moří pro všechny scénáře – 0,26 až 0,55 m pro scénář RCP2.6 (který předpokládá prakticky stabilizaci hladiny CO2 do roku 2050 – resp. 0,52 až 0,98 m pro scénář RCP8.5 (bez omezení produkce CO2[104]. Některé další studie předpokládají i vyšší vzestup hladiny oceánů (0,2 až 2,0 m)[105]. Také někteří novináři obvinili IPCC z podceňování předpokládané vzestupu mořské hladiny[106]. V důsledku vzestupu hladiny moří lze očekávat intenzivní záplavy v pobřežních oblastech[107].

Lze očekávat regionální změny klimatu na pevninách – s větším oteplením v severních šířkách a s menším oteplením nad jižními oceány a nad severní částí Atlantiku[108].

Hurikány

Nejnovější vědecké studie stále více ukazují na souvislosti intenzity hurikánů a globálního oteplování[109][110][111][112], přesto však nelze obecně s jistotou tvrdit, že hurikány souvisí s globálním oteplováním. O frekvenci a intenzitě tropických cyklon pro období před začátkem satelitních měření (1978) existují pouze omezené informace. Americký úřad NOAA má záznamy o hurikánech od roku 1851.[113] Z těch vyplývá, že počet ani intenzita hurikánů, jež zasáhly pobřeží USA, nevybočily v posledních desetiletích z průměru.[114] Hurikán hurikánu Katrina byl druhý v pořadí, co se týče výše škod (v přepočtených škodách), je však také třeba přihlédnout ke změnám zástavby na pobřeží a osobního blahobytu lidí.[115][116] Žádný trend v nárůstu počtu tajfunů a tropických bouří nebyl v posledních padesáti letech zaznamenán v severozápadním Pacifiku a v severním Indickém oceánu.[117] U tropických cyklon ve středním Pacifiku můžeme pozorovat mírný nárůst.[118] Zpráva Světové meteorologické organizace (WMO) z roku 2006 uvádí: „Hlavním faktorem ovlivňujícím meziroční kolísání počtu cyklon je fenomén El Niño. Není tedy žádný pevný vztah mezi povrchovou teplotou moře a počtem nebo silou cyklon (kromě severního Atlantiku, kde teplota je jedním z faktorů). Žádná jednotlivá událost nemůže být přímo připisována nedávnému oteplení světového oceánu. Nárůst škod následkem cyklon v posledních desetiletích byl z větší části zaviněn nahromaděním populace a pojištěného majetku v pobřežních oblastech a možná také větší zranitelností moderní společnosti vůči narušení infrastruktury.“[119]

Vliv na ledovce

Globální oteplení vedlo na celém světě k ústupu ledovců. Oerlemans (2005) prokázal podle záznamů od roku 1900 do roku 1980 jednoznačný ústup 142 ze 144 horských ledovců. Od roku 1980 se ústup ledovců značně zrychlil. Podobně Dyurgerov a Meier (2005) zprůměrovali data o velikosti ledovců z hlediska velkých regionů (např. Evropy) a zjistili, že v každém regionu došlo od roku 1960 do roku 2002 k celkovému ústupu ledovců, ačkoli některé lokální regiony (např. Skandinávie) vykázaly nárůsty. Některé ledovce již zmizely zcela[120][121] a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenala Světová služba pro sledování ledovců od roku 1995 jejich ústup.[122]

Vlivy na zdraví

Podle WHO (Světová zdravotnická organizace) jsou negativními dopady klimatických změn již dnes pozorovatelné i v Evropě a v současnosti umírají desítky tisíc lidí ročně na celém světě na nemoci a zranění související se změnou klimatu. WHO za varovné příklady dopadů změny klimatu v Evropě považuje změny v geografickém rozložení nemocí přenášených klíšťaty a komáry. Jako hlavní zdroje potenciálních hrozeb pro lidské zdraví v souvislosti se změnou klimatu WHO považuje častější vlny extrémních veder, větší výskyt infekčních nemocí, rozšíření podvýživy, zvýšení počtu dýchacích onemocnění a vyšší výskyt nemocí v důsledku kontaminace vody.[123]

Oteplení ale není rovnoměrné, pozorujeme rychlejší oteplování zimního než letního období. Přičemž je známo, že v zimě (excess winter mortality) umírá více zdravotně oslabených lidí než v létě (dvojnásobně). Jelikož zimy se oteplují rychleji než léta, zimní úmrtnost klesá více než letní úmrtnost stoupá.[124]

Šíření malárie a jiných nemocí

Globální oteplení může přispět k lepším podmínkám pro vznik epidemií až pandemií infekčních nemocí[125], jako je například malárie[126] , Katarální horečka ovcí[127] která se nedávno rozšířila do severního Středomoří. Během let 2004–2005 se rozšířily ve velkých oblastech Ruska hantavirus, Krymsko-konžská hemoragická horečka, tularémie a vzteklina jako důsledek populační exploze hlodavcůŠablona:Fakt/dne. Tato skutečnost však může to být dle některých autorů údajně přičtena chybám ve vládním dohledu na programy týkající se vakcinace hlodavců.Šablona:Fakt/dne Podobně navzdory vymizení malárie z většiny teplých regionů se místní druhy komárů,[128] kteří ji přenášeli, nepodařilo v některých oblastech zcela eliminovat. Proto hraje v dynamice přenosu malárie kromě klimatických změn důležitou roli i mnoho jiných faktorů.[129] Profesor Jaroslav Kadrnožka (působící na VUT v Brně) zveřejnil v jedné ze svých publikací odhad, že pokud by teplota vzrostla o 3 °C, vzroste území souše potenciálně ohrožené malárií z 25 na 60 %.[130]

Naproti tomu Paul Reiter z Pasteurova Institutu v Paříži namítá, že malárie není tropická nemoc a její rozšíření závisí hlavně na vyspělosti civilizace v dané oblasti, ne na teplotách. Malárie bývala v malé době ledové rozšířená i v Anglii a na Sibiři. Vymizela odtamtud až v první půli 20. století díky pokroku civilizace[131]. Na toto téma probíhá další vědecká diskuse[132][133]. Na protest proti strašením malárií Reiter vystoupil z klimatického panelu OSNŠablona:Fakt/dne.

Biomasa, zemědělství

Globální oteplování může mít částečně pozitivní důsledky pro zemědělství a růst biomasy v některých oblastech. Zvýší-li se teploty, dojde k prodloužení vegetačního období. Satelity ukazují, že od počátku 80.let díky nárůstu teplot a hladin CO2 došlo k "zezelenání Evropy". Prodloužilo se vegetační období. V Severní Americe se prodloužilo o 12 ± 5 dnů a v Eurasii o 18 ± 4 dnů.[134][135]

Růst rostlin je ovlivňován i dalšími faktory včetně úrodnosti půdy, dostatkem vody, teplotou. Očekává se, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého by povzbudilo růst flóry jen do jistého bodu, protože v mnoha regionech další prosperitu rostlin omezí jiné faktory jako dostupnost vody a živin. Zvýšení zemědělských úrod je tak očekáváno především v oblastech mírného klimatu (Kanada +13 %, Německo +12 %, Velká Británie +11 %, USA +8 %, Japonsko +8 %), zatímco v tropiských oblastech se očekává pokles výnosů (Austrálie – 16 %, Pákistán -20 %, Mexiko -26 %, Indie -26 %) – údaje ukazují předpoklad do roku 2080 včetně započtení příznivého vlivu vyšších koncentrací CO2[136].

Rostliny potřebují oxid uhličitý k (fotosyntéza), aby dokázaly přeměňovat sluneční energii na biomasu. U evolučně starších rostlin typu C3 (které tvoří asi 95% biomasy Země) pokusy ukazují, že při vyšších koncentracích CO2 rostliny více rostou.[137] Nedostatek oxidu uhličitého může vyvolávat fotorespiraci, při níž se odbourávají dříve vytvořené sacharidy. Rostlinstvo bývalo v éře dinosaurů zvyklé na až 6× vyšší hladiny CO2 než jsou dnes.[138] Díky tomu tehdy rostly tak obrovské stromy jako Araukárie. Evolučně mladší rostliny typu C4 jsou odolnější a prosperují i bez vysokých hladin CO2 a růst skleníkových plynů u nich tento pozitivní efekt nemá.

Jiné vlivy

Jiné badatelé zase z historických záznamů doložili, že růst teplot v Číně byl spojen s růstem úrod a snížením počtu ozbrojených konfliktů.[139]

Ekonomické důsledky

Během posledních desetiletí sepsali vědci několik rozsáhlých studií, které se zabývají ekonomickými důsledky globálního oteplování. Všechny tyto studie jsou shrntím velkého množství vědeckých prací:

  • Kapitola Ekonomika a sociální dimenze klimatické změny[140], kterou vydal IPCC v roce 1995 jako součást 2. hodnotící zprávy
  • V rámci 3. a 4. hodnotící zprávy IPCC jsou otázky ekonomických důsledků shrnuty ve výsledcích jak II., tak III. pracovní skupiny[141][142][143].
  • Sternova zpráva, kterou na 700 stránkách sepsal pro Britkou vládu ekonom Nicolas Stern v roce 2006[144]
  • Garmoutovy zprávy, kterou vypracoval pro Australskou vládu prof. Ross Garmout v roce 2008 a aktualizoval roce 2011[145]

Všechny tyto zprávy se shodují na tom, že globální oteplování bude mít v budoucnu záažné důsledky pro světovou ekonomiku, především pro rozvojové země, méně pro rozvinuté země a že menší ekonomické důsledky bude mít přijetí opatření na zmírnění oteplení, než jeho ignorování. Zároveň všechny tyto zprávy konstatují velkou nejistotu v modelování ekonomických důsledků.

Závažným problémem při hodnocení ekonomických vlivů globálního oteplování je skutečnost, že prakticky výhradním indikátorem ekonomického vývojem je HDP a ekonomové se ve svých studiích výrazně neshodnou na vlivu přírodních katastrof na růst HDP - nemalé množství prací považuje tyto katastrofy za příznivé pro růst HDP[146]. I za těchto okolností ukazuje např. studie Copenhagen Consensus Center, vedeného Bjørnem Lomborgem, že s rostoucím oteplováním začnou převažovat negativní ekonomické vlivy[147]. Další studie, které berou v úvahu různé scénáře vzrůstu koncentrací CO2 ukazují ještě závažnější důsledky[148].

Finanční instituce včetně dvou největších světových zajišťoven Munich Re a Swiss Re varovaly v roce 2002 ve studii,[149] že „narůstající frekvence prudkých klimatických událostí ve spojení se sociálními trendy“ by mohla v následující dekádě každý rok stát téměř 150 miliard US dolarů. Tyto náklady by v důsledku zvýšených nákladů na pojištění a odstraňování následků katastrof zatížily také zákazníky, plátce daní a průmysl.

Podle Asociace britských pojišťoven by omezení emisí oxidů uhlíku mohlo zabránit 80 % předpokládaných dodatečných ročních nákladů v souvislosti s tropickými cyklony do roku 2080.[150] Podle Choie a Fishera (2003) každé 1 % nárůstu objemu ročních srážek může zvýšit finanční ztráty způsobené katastrofami až o 2,8 %.

Program OSN pro životní prostředí ohlásil, že rok 2005 byl podle záznamů díky špatnému celosvětovému počasí dosud nejnákladnějším,[151] i když neexistuje způsob jak přesně dokázat zda konkrétní hurikán byl nebo nebyl ovlivněn globálním oteplením.[152] Předběžné odhady prezentované Německou pojišťovací nadací Munich Re vyčíslují ekonomické ztráty na více než 200 miliard USD, přičemž pojištěné ztráty narostly na více než 70 miliard USD.

Odlišné názory na ekonomické důsledky

Kritici se domnívají, že pojišťovny se strašením jen snaží získat více klientů, kteří si koupí pojistku. Odborníci na přírodní katastrofy jako Roger Pielke varují, že ta znepokojivá čísla jsou manipulace s fakty. Za sto let totiž vzrostla populace i reálné mzdy a došlo k inflaci. Škody z přírodních katastrof z roku 1900 a 2000 se tedy nedají mechanicky porovnávat. Je nutné provést tzv. normalizaci dat. Škod přibývá, protože je více lidí a jsou bohatší. Ne že by přibývalo hurikánů apod.[153]

Někteří ekonomové jako William D. Nordhaus nebo Václav Klaus se však domnívají, že náklady na řešení důsledků globálního oteplování by byly mnohem nižší než náklady na snižování emisí skleníkových plynů. Proto je podle nich zbytečné a neefektivní pokoušet se tyto emise razantně snižovat.[154].

V roce 2006 byla publikována známá Sternova zpráva pro britskou vládu. Podle Sterna se jakékoli odkládání opatření proti oteplování prodraží. Zpráva byla kritizována, že neprošla recenzním řízením a do Čtvrté zprávy IPCC byly citáty z ní vloženy po uzávěrce s obejitím recenzentů.[155] Hlavním jádrem odborné kritiky bylo, že Sternovy výpočty vycházejí z představy, že hodnota peněz se v čase nemění (skoro nulová diskontní míra)Šablona:Fakt/dne.

O plánech EU snížit do roku 2020 své emise o 20% vůči hladinám z roku 1990 Lomborg říká: To by stálo asi 250 miliard USD ročně. Kdyby takto investovali celých 80 let až do roku 2100, mohli by tak snížit oteplení o dvacetinu stupně Celsia, tj. 0,05 °C. Podle toho zaplatíme jeden dolar, abychom odvrátili ekologické škody za 2 centy. Jde o výpočty ekonoma Richarda Tolla, který sám pracoval v IPCC.[156] Samotná studiej R. Tolla ovšem ukazuje na fakt, že přes počáteční příznivý vliv oteplování na GDP, bude mít s vyšší teplotou toto oteplování negativní vliv[147], ačkoliv ekonomové nemají vůbec jasno v tom, jaký mají přírodní katastrofy vliv na růst HDP[146].

Ústav CRED dokumentuje, jak se zvyšuje schopnost lidstva k adaptaci. Dnes při přírodních katastrofách umírá asi o 90 procent méně lidí než před sto lety.[157]

Kritici Kjótského protokolu jako ekonom Richad J.S.Toll (který v IPCC pracoval) nebo statistik Bjorn Lomborg namítají, že nákladné snižování emisí nemá na klima prakticky vliv. I kdyby se všechny státy světa celých sto let plnily Kjótský protokol, do roku 2100 by se tím oteplení oddálilo jen o 0,15 °C.[158]

Budoucnost globálního oteplování a změny klimatu

Pro předpověď budoucího vývoje globálního oteplování používají vědci hierarchickou řadu klimatických modelů o jednoduchých přes středně složité až po komplexní klimatické modely a modely ESM (Earth System model). Všechny tyto modely se snaží simulovat budoucí změny klimatu na základě různých scénářů antropogenního vlivu. V simulacích pro Pátou hodnotící zprávu IPCC byly v rámci projektu CMIP5 (Coupled Model Intercomparison Project Phase 5) Světového programu výzkumu klimatu (WCRP) jako scénáře nově využity Reprezentativní směry vývoje koncentrací. Modely v současné době počítají s antropogenními i přírodními vlivy. Mezi antropogenní vlivy jsou započítávány změny koncentrací plynů s dlouhou životností v atmosféře (CO2, CH4, halogenovaných uhlovodíků a N2), plynů s krátkou životností v atmosféře (CO, NMVOC a NOx), aerosoly a jejich prekurzory, změny oblačnosti vlivem aerosolů a změny albeda v důsledku změn využití půdy. Mezi přírodní vlivy jsou započítány změny příkonu slunečního záření. Zatímco spolehlivost určení vlivu skleníkových plynů a aerosolů je v modelech vysoká, až velmi vysoká, vlivy plynů s krátkou životností, vliv změn alebeda a změn v příkonu slunečního záření je v modelech určena se střední spolehlivostí, nejméně spolehlivé v modelech je určení vlivů změn oblačnosti vlivem aerosolů[1].

Modelování podle všech scénářů ukazuje, že další emise skleníkouvých plynů způsobí další oteplení a změny ve všech složkách klimatického systému. Omezení klimatické změny bude vyžadovat podstatné a trvalé snižování emisí skleníkových plynů.[1].

Modelování vývoje klimatu do konce 21. století předpovídají následující nárůsty průměrných globálních teplot při povrchu - pro období 2046-2065 - podle nejpříznivější scénáře RCP2.6 o 1 (0,4 až 1,6) °C a o 2 (1,4 až 2,6) °C pro scénář RCP8.5 a pro období 2081-2100 pak podle scénáře RCP2.6 o 1 (0,3 až 1,7) °C a o 3,7 (2,6 až 4,8) °C pro scénář RCP8.5. Pro zvýšení globální střední hladiny oceánů se přepokládají následující hodnoty - pro období 2046-2065 - podle nejpříznivější scénáře RCP2.6 o 0,24 (0,17 až 0,32) m a o 0,30 (0,22 až 0,38) m pro scénář RCP8.5 a pro období 2081-2100 pak podle scénáře RCP2.6 o 0,40 (0,26 až 0,55) m a o 0,63 (0,45 až 0,82) m pro scénář RCP8.5. Scénář RCP2.6 počítá s prakticky okamžitým výrazným snižováním produkce skleníkových plynů, zatímco scénář RCP8.5 počítá s produkcí těchto plynů prakticky bez omezení. Oteplování bude ale nadále vykazovat variabilitu mezi jednotlivými roky a dekádami a nebude stejné ve všech oblastech. Modely předpokládají zvyšování rozdílů srážkových úhrnů mezi vlhkými a suchými oblastmi a mezi suchými a vlhkými obdobími s regionálními výjimkami. Předpokládají také, že teplo v oceánech bude pronikat z povrchu do hlubokých vrstev oceánu a ovlivní cirkulaci vody v oceánu. Bude pokračovat acidifikace oceánů. Dojde také k pokračujícímu tání ledovců - globální objem ledovců bude nadále klesat. [1].

Kritika klimatických modelů

Modely se doposud soustředily na dlouhodobý trend za sto let, ale ignorovaly klimatické cykly jako je 60letý cyklus PDO (Pacific Decadal Oscilation). Proto modely nedovedou vysvětlit rychlé tempo oteplování v první půli 20. století. Toto může být možná i příčinou, proč modely nepředpověděly pauzu v oteplování po roce 1998[159]

Schopnost modelů reprodukovat vývoj klimatu na regionální úrovni je stále nízká. Ukazuje to srovnání naměřených teplot se simulacemi modelů CMIP3+.[160]

Zahrneme-li do matematického modelu schopnosti životního prostředí zpětně pohlcovat oxid uhličitý, vyplývá z něj, že při dalším zvyšování emisí z fosilních paliv se přesto sníží jejich absorpce z atmosféry, což by zvýšilo oteplování klimatu nad předchozí odhady. Přesto „globálně vychází zvýšení teplot na konci 21. století v tomto modelu relativně nízké vzhledem ke svému nízkému vlivu na krátkodobou reakci klimatu a k vzájemnému vyrušení velkých regionálních změn v odezvách hydrologického systému a ekosystému“.[161]

Jiným zvažovaným mechanismem, který by mohl vést ke zvýšenému oteplování, je tání permafrostu a ledu ve stále zmrzlých spodních vrstvách půdytundry, v němž se váže ve formě klatrátu velké množství významného skleníkového plynu – methanu, který by se tak uvolnil do ovzduší.[162]

V září 2005 Bellouin a spol. v časopise Nature publikoval hypotézu, že odrazivost způsobená atmosférickým znečištěním (aerosoly) byla proti předchozím předpokladům asi dvojnásobná a že tím byla jistá část globálního oteplování maskována. Pokud se to v dalších studiích potvrdí, znamenalo by to, že současné modely velikost budoucího globálního oteplování spíše podceňují.[163]

Jiní vědci se naopak domnívají, že toto znečištění je lokální jev. V globálních datech o čistotě atmosféry (Aerosol Optical Thickness) není vliv Číny příliš patrný. Od 90.let celkově aerosolů naopak ubylo díky poklesu sopečné činnosti.[164]

V určení přesného vlivu jednotlivých faktorů na klima stále panují nejistoty. Jde zejména o vliv oblačnosti a aerosolů[165] Třetí zpráva IPCC (2001) konstatuje, že neví jak velký vliv na teploty má zvýšení oblačnosti, ba ani neví, zda je ten vliv má znaménko plus nebo mínus[166].

Jednou z hlavních nejistot v modelech je citlivost klimatu. Tj. když se koncentrace CO2 v atmosféře zdvojnásobí, o kolik se oteplí? IPCC se drží středních odhadů asi 1,5 – 4,4 °C, nevylučuje ale ani vyšší hodnoty. A existují i nižší odhady než 1,5 °C. Například studie Nir Shaviva odhadují, že je to 0,5 °C.[167]

Reakce

Politické reakce na vědecké zprávy o globálním oteplování

Související informace naleznete také v článcích Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol.

Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), ke kterou ratifikovalo již 195 států (všechny členské země OSN s výjimkou Jižního Súdánu, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy a Evropská unie[168]). Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobených člověkem[169]. Signatářské země UNFCCC přijaly řadu opatření k omezení emisí skleníkových plynů[170][171] a k přizpůsobení se tomuto oteplení. Signatářské země UNFCCC se shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů[172] a že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu 2,0 °C vzhledem k hodnotám v preindustriálním období[172]. Zprávy publikované Programem OSN pro životní prostředí[173] a Mezinárodní energetické agentury[174] vyjadřují obavy, že doposud vynaložené snahy k dosažení cíle maximálního oteplení o 2 °C nemusí být dostatečné.

Primární světovou dohodou o boji se změnou klimatu je Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Státy, které ratifikovaly tuto dohodu, souhlasily s omezením svých emisí oxidu uhličitého a pěti dalších skleníkových plynů nebo se zavázaly k obchodu s emisemi v případě, že nesníží své emise těchto plynů.

Mezivládní panel pro změny klimatu

Související informace naleznete také v článku Mezivládní panel pro změny klimatu.

Ke studiu otázky změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou hodnotící zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Uvádí, že ve 20. století (1906–2005) se průměrná globální teplota zvýšila o 0,74 ± 0,18 °C[175] s tím, že během druhé poloviny této periody došlo ke zdvojnásobení rychlost růstu této teploty (0.13±0.03 °C za dekádu, proti 0.07±0.02 °C za dekádu)[176]. Zpráva uvádí, že s pravděpodobností větší než 90 % může za více než 50 % tohoto oteplení lidská činnost jako je spalování fosilních paliv, v a změny ve využívání půdy.[177] Stanovení přesnosti tohoto tvrzení bylo provedeno na základě předem definovaných metodik[pozn. 8][178].

Mitigační strategie

Strategie pro útlum globálního oteplení zahrnují vývoj nových technologií, využití větrné energie, jaderné energie, obnovitelných zdrojů energie, bionafty, elektromobilů nebo hybridních automobilů, palivových článků, úspor energie, uhlíkových daní a sekvestraci uhlíku. Některé ekologické skupiny nabádají k individuálnímu postupu proti globálnímu oteplování založenému změnou chování spotřebitelů.

Adaptační strategie

Adaptační strategie akceptují určité oteplování jako neodvratitelný fakt a zaměřují se na omezení jeho nežádoucích důsledků. Příkladem takových strategií může být obrana proti růstu hladiny moří nebo zabezpečení dostupnosti potravy.

Související témata

Rozpory mezi vědeckými zjištěními a názory veřejnosti

Ačkoliv se zjištěními IPCC souhlasí drtivá většina vědců v oboru [13] [179] [180] [181] [182], existuje malá část vědců, politiků a veřejnosti, kteří nesouhlasí s tezí IPCC, že by byla většina oteplení posledních 50 let způsobena lidskou činností.[183][184][185] Nejnovější průzkum, publikovaný v roce 2013, ukázal na vědeckém poli souhlas s tvrzením, že globální oteplování je způsobeno člověkem u drtivé většiny (97 %) vědců v oboru[186], zatímco velká část veřejnosti je přesvědčena o tom, že názor vědců je nejednoznačný – např. v USA si to myslí 57 % lidí[187].

Různé pohledy na příčiny globálního oteplování

Názory podporující teorii zásadního vlivu člověka na globální oteplování

Stále větší jistota, že má člověk zásadní vliv na globální klimatu se projevuje především v jednotlivých zprávách IPCC. Pátá hodnotící zpráva IPCC říká "Globální oteplování je nezpochybnitelným faktem. Je nanejvýš pravděpodobné, že od 50. let 20. století je jeho hlavní příčinou lidská činnost"[1]. Tato zjištění akceptují státní akademie věd všech významných industrializovaných států a nejsou zpochybněna jakýmkoliv státním či mezinárodním vědeckým orgánem.[13][188]

Studie[189] a Globální klimatický model, na které se odkazuje IPCC, předpovídají, že globální teplota v roce 2100 by mohla být o 1,4 až 5,8 °C vyšší než v roce 1990. Nejistota výsledků je z velké části dána tím, že neznáme objem budoucích emisí oxidu uhličitého. K tomu se navíc přidává nepřesnost klimatických modelů.

Existuje několik „otisků prstů“, jak to nazývá Ben Santer, které na modelech ukazují, že oteplování je způsobováno lidmi. Například vyšší zeměpisné šířky se ohřívají rychleji než nižší, pevnina se ohřívá rychleji než oceán, což lze vyložit jako důsledek lidského vlivu a nikoliv jako důsledek proměnné intenzity slunečního záření.

V dokumentu Nepříjemná pravda říká Al Gore ve své přednášce, že z téměř tisícovky vědců nikdo jasně neprokázal opak, tedy že činnost člověka rozhodně nemá vliv na změny klimatu.

Odlišné názory na příčiny a vznik globálního oteplování

  • Německo-ruská vědecká studie zveřejněná v roce 2010 upozorňuje, že letní teploty v Arktidě se po většinu druhé poloviny 20. století pohybovaly pod úrovní, na jaké byly na počátku průmyslové revoluce, tedy v době, kdy lidstvo s chrlením skleníkových plynů teprve začínalo.[190]
    • Samotná studie se věnuje něčemu jinému než globálnímu oteplování a vůbec globální oteplování nepopírá. To jen novináři v ČR však dali článku bulvární a nepravdivý titulek. Hlavní zpráva studie je, že „Části Arktidy ve dvacátém století byly jednoznačně chladnější, ale i tam teploty prudce stoupají od roku 1990.“[191]
  • Vliv na klima planety má také postavení Země vůči Slunci, které se cyklicky mění vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Tomuto jevu se věnoval srbský vědec Milutin Milanković a jeho práce je dnes známá jako tzv. Milankovićovy cykly, resp. Milankovićova teorie. Podle této teorie jsou klimatické změny způsobeny změnou intenzity slunečního záření, ke kterému dochází vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Ke změnám dochází v důsledku tří periodicky se opakujících změn parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce. Jedná se o změnu excentricity (výstřednosti) eliptické dráhy Země, která má dvojí periodicitu (asi 100 000 a 413 000 let), dále o změnu sklonu osy otáčení s periodicitou asi 40 000 let a o precesi rotační osy Země, která má také dvojí periodicitu (19 000 a 23 000 let). Výslednice jednotlivých cyklů ovlivňují klima na Zemi od jejího vzniku.
  • Tým vědců kolem profesora Jana Espera z Univerzity Johana Gutenberga v Mainzu provedl dlouhodobou rekonstrukci teplot za posledních 2000 let, založenou na studiu vzorků letokruhů stromů z finského Laponska (fosilizované zbytky stromů z finských jezer), které sahaly až do roku 138 př. n. l. a umožnily rekonstruovat vývoj teplot velmi podrobně. Autoři studie tvrdí, že klima se celkově mírně ochlazuje. V dobách říše římské i ve středověku byla podle studie období, kdy bylo klima teplejší, než dnes. Podle výsledků této dlouhodobé rekonstrukce klimatu, publikované v časopise Nature Climate Change, se během posledních 2000 let snížila průměrná teplota o 0,3 stupně každých tisíc let. Esper proto zdůraznil, že vědci varující před globálním oteplením podceňují dlouhodobé trendy, jelikož současné „globální oteplení“ představuje výkyv o jeden stupeň od linie dlouhodobého trendu, který již nastal v minulosti vícekrát.[194] [195]
  • Paleoklimatologická data za posledních 500 milionů let ukazují že dlouhodobé změny teploty pouze slabě souvisejí se změnami obsahu oxidu uhličitého.[196] Shaviv and Veizer[197] toto rozšířili o argumentaci, že největší dlouhodobý vliv na teplotu má ve skutečnosti pohyb celé naší sluneční soustavy kolem středu Galaxie. Dále argumentovali, že v měřítku geologických dob změny koncentrace oxidu uhličitého srovnatelné se zdvojnásobením jeho hladiny od preindustriální éry vedly ke zvýšení teploty pouze přibližně o 0,75 °C a nikoli o 1,5–4,5 °C, předpovídaných klimatickými modely.[198]
    • Veizerovy současné publikace byly diskutovány a kritizovány na webových stránkách RealClimate.org.[199]
  • Paleoklimatolog William Ruddiman uvádí,[200] že vliv lidstva na globální klima započal přibližně před 8 000 roky s rozvojem zemědělství. To zabránilo rychlému poklesu koncentrace oxidu uhličitého (a později i methanu), který by jinak přirozeně nastal. Ruddiman uvádí, že bez tohoto efektu by nyní na Zemi nastupovala nebo již dokonce nastoupila další doba ledová. Avšak jiné práce v této oblasti (Nature 2004] ) namítají, že současný interglaciál je nejvíce podobný interglaciálu před 400 000 roky, který trval přibližně 28 000 let. Pokud tomu tak skutečně je, není třeba předpokládat, že rozvoj zemědělství způsobil odklad nástupu další doby ledovéŠablona:Fakt/dne.
  • Dlouhodobý trend ochlazování (zejména severní polokoule) trvá už asi 7000 let a příčinou je precese, tedy změna směřování zemské osyŠablona:Fakt/dne. Díky tomu se mění poloha severní polokoule vůči Slunci. Nejchladnější fází tohoto vývoje byla nedávná malá doba ledová ve 14.–19. století n.l.Význam globálního oteplování zpochybňují například fyzik S. Fred Singer,[201] ekonom Petr Mach[202] a novinář Ivan Brezina ve své stati Mýtus vědeckého konsenzu o globálním oteplováníŠablona:Fakt/dne. Vyjadřuje v ní několik myšlenek, které zpochybňují globální oteplování, například:
    • Nejdůležitějším skleníkovým plynem není oxid uhličitý ale vodní pára (60% z plynů způsobujících skleníkový efekt).
    • Příroda plodí řádově víc metanu (močály a mokřady) vodní páry a popílku (sopky) než člověk.Šablona:Fakt/dne
  • Podle Qing-Bin Lua je vliv freonů na globální oteplování zásadní. [203]
    • Toto tvrzení vyvolalo mezi vědci diskusi[204][205] ve které je Lu osamělý.
  • Mezinárodní panel pro změny klimatu (IPCC) by též měl mít část vědců, kteří jsou vůči globálnímu oteplování skeptičtí. Tento názor se poprvé prý objevil v tzv. Heidelbergově výzvě (která je ovšem velmi obecná a volající po nezávislé vědě, text v roce 1992 při konferenci v Rio de Janeiro a podle stránek projektu vědy a politiky životního prostředí (SEPP)[206] se k němu připojilo přes 4 000 vědců, včetně 72 nositelů Nobelovy ceny.Šablona:Fakt/dne
  • Téma tzv. globálního oteplování se též výrazně odráží ve světové politice. Nejvýraznější je klimaskepticismus v republikánské straně USA. Někteří politici, zejména exprezident USA George W. Bush,[207] bývalý ministerský předseda Austrálie John Howard a někteří intelektuálové jako Bjørn Lomborg[208] a Ronald Bailey[209] tvrdí, že cena za útlum globálního oteplování nesmí být příliš vysoká. George W. Bush prohlásil: "Chceme redukovat skleníkové plyny… Ale co se mého názoru týká, jedna věc za druhou. Naše strategie musí zabezpečit, aby pracující lidé v Americe nepřišli o svou práci.Šablona:Fakt/dne Právě USA a Austrálie jsou jediné státy světa, kteří Kjótský protokol nepodepsaly.[210] Producent, režisér a dokumentarista Martin Durkin v reakci na film Nepříjemná pravda natočil dokumentární film Velký podvod s globálním oteplováním, který nepopírá globální oteplování, ale zpochybňuje vliv člověka a CO2 na tento jev.[211]
  • Ke skeptikům patří řada předních vědců jako president Světové akademie věd A. Zichichi a další.[216]
  • V březnu 2012 protestovalo 50 významných bývalých zaměstnanců NASA proti klima alarmismu NASA. V dopise adresovanému řediteli NASA apelují, aby Goddardův ústav do svých prohlášení nezahrnoval vědecky nepodložená tvrzení, že lidmi vyrobený oxid uhličitý má mít katastrofický dopad na globální změnu klimatu. Tuto hypotézu označují za extrémní názor a upozorňují, že pro stovky známých klimatologů a desítky tisíc dalších vědců jsou taková tvrzení nedůvěryhodná, což podle nich dokazuje nejasnost vědeckého výzkumu v této otázce. Upozorňují že v ohrožení je jak pověst vesmírné agentury, tak i pověst vědy jako takové. Jako vědecký zdroj, ze kterého vychází jejich obavy uvádí Harrisona Schmitta a Waltera Cunninghama.[217][218]

Poznámky

  1. "Most of the observed increase in global average temperatures since the mid-20th century is very likely due to the observed increase in anthropogenic GHG concentrations. This is an advance since the TAR’s conclusion that 'most of the observed warming over the last 50 years is likely to have been due to the increase in GHG concentrations'."IPCC, Synthesis Report, Section 2.4: Attribution of climate change, in IPCC AR4 SYR, Section 2.4
  2. IPCC vychází ze tří zdrojů (CRU/UKMO Hadley Centre, NASA/GISS a NCDC), jejichž metody výpočtu i použitá data se liší, trendy jsou si však podobné; viz IPCC AR4 WG1, kap. 3.2.2.4
  3. stanice s minimálním nárůstem nebo dokonce poklesem teplot podle GISS (Goddard Institute for Space Studies, Columbia University, New York): Miláno, Stuttgart, Göteborg (Švédsko), Punta Arenas (Chile), Christchurch (Nový Zéland), Alice Springs (Austrálie); teplotní řady dostupné na http://data.giss.nasa.gov/gistemp/station_data/
  4. Fenologie rostlin a živočichů zaznamenává významné etapy jejich reprodukčního procesu ve vztahu ke klimatickým podmínkám. U rostlin sleduje rašení pupenů a listů, olisťování, začátek kvetení a plné kvetení, zrání semen a plodů, žloutnutí a opad listí, šíření rostlin do vyšších nadmořských výšek, zeměpisných šířek apod. U živočichů zaznamenává začátek a vyvrcholení reprodukčního procesu.
  5. „Radiační působení“ je mírou vlivu, jaký daný faktor má při změně bilance přijaté a vydané energie systému země-atmosféra a je ukazatelem důležitosti faktoru jakožto potenciálního mechanismu změny klimatu. Kladné působení směřuje k oteplení povrchu, zatímco záporné směřuje k jeho ochlazení. Ve Páté hodnotící zprávě IPCC jsou hodnoty radiačního působení vztaženy k předindustriální době kolem roku 1750 a jsou vyjadřovány v jednotkách Watt na metr čtvereční (W.m–2).
  6. V. Ramanathan and G. Carmichael, supra note 1, at 221 (“... emissions of black carbon are the second strongest contribution to current global warming, after carbon dioxide emissions.”) Numerous scientists also calculate that black carbon may be second only to CO2 in its contribution to climate change, including Tami C. Bond & Haolin Sun, Can Reducing Black Carbon Emissions Counteract Global Warming, ENVIRON. SCI. TECHN. (2005), at 5921 (“BC is the second or third largest individual warming agent, following carbon dioxide and methane.”); and J. Hansen, A Brighter Future, 53 CLIMATE CHANGE 435 (2002), available at http://pubs.giss.nasa.gov/docs/2002/2002_Hansen_1.pdf (calculating the climate forcing of BC at 1.0±0.5 W/m2).
  7. Tzv. absorpční pásy – tedy části spektra infračerveného (tepelného) záření, které jednotlivé plyny pohlcují – se totiž často vzájemně překrývají. Navíc koncentrace některých plynů se v různých částech světa mění. To je patrné hlavně u vodní páry. Viz Metelka, Tolasz (2009): Klimatické změny: fakta bez mýtů, COŽP UK
  8. "Three different approaches are used to describe uncertainties each with a distinct form of language. * * * Where uncertainty in specific outcomes is assessed using expert judgment and statistical analysis of a body of evidence (e.g. observations or model results), then the following likelihood ranges are used to express the assessed probability of occurrence: virtually certain >99%; extremely likely >95%; very likely >90%; likely >66%;…" in IPCC AR4 SYR

Odkazy

Chyba Lua v modulu Modul:Commonscat na řádku 13: attempt to index field 'wikibase' (a nil value).

    • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
      • Lokální odkaz: Global warming
      • [[d:Chyba skriptu: Zadaný modul „Wikibase“ neexistuje.|Wikidata]]: [[c:Category:Chyba Lua v modulu Modul:RelatedSites na řádku 9: attempt to index field 'wikibase' (a nil value).|Chyba Lua v modulu Modul:RelatedSites na řádku 9: attempt to index field 'wikibase' (a nil value).]]

Reference

Šablona:Převzato

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 IPCC AR5 WG1 SPM. Summary for Policymakers In: Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Příprava vydání Stocker, T.F., D. Qin, G.-K. Plattner, M. Tignor, S. K. Allen, J. Boschung, A. Nauels, Y. Xia, V. Bex and P.M. Midgley. Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA: Cambridge University Press, 2013. Dostupné online. S. 2. 
  2. IPCC AR5 WG1 SPM, s. 6
  3. IPCC AR5 WG1 SPM, s. 6
  4. Riebeek, H. (June 3, 2010).  "Global Warming: Feature Articles": 2. Earth Observatory, NASA. 
  5. IPCC AR4 WG1 SPM. Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Příprava vydání Solomon, S., D. Qin, M. Manning, Z. Chen, M. Marquis, K.B. Averyt, M.Tignor and H.L. Miller. [s.l.]: IPCC, 2007. Dostupné online. Kapitola Summary for Policymakers, s. Pozn. 9. 
  6. (2011) America's Climate Choices. Washington, D.C.: The National Academies Press, 15. ISBN 978-0-309-14585-5. 
  7. IPCC AR5 WG1 SPM, s. 3
  8. "Three different approaches are used to describe uncertainties each with a distinct form of language. * * * Where uncertainty in specific outcomes is assessed using expert judgment and statistical analysis of a body of evidence (e.g. observations or model results), then the following likelihood ranges are used to express the assessed probability of occurrence: virtually certain >99%; extremely likely >95%; very likely >90%; likely >66%;......" IPCC, Synthesis Report, Treatment of Uncertainty, in IPCC AR4 SYR
  9. 9,0 9,1 America's Climate Choices: Panel on Advancing the Science of Climate Change; National Research Council(2010). Advancing the Science of Climate Change. Washington, D.C.: The National Academies Press, 1,21-22. ISBN 0-309-14588-0. 
  10. IPCC AR5 WG1 SPM, Část D, pozn. 2
  11. Understanding and Responding to Climate Change [online]. United States National Academy of Sciences, 2008 [cit. 2010-05-30]. Většina vědců se shoduje na tom, že oteplování v posledních desetiletích způsobuje hlavně lidská činnost, která zvyšují množství skleníkových plynů v atmosféře.. Dostupné online. (anglicky) 
  12. IPCC AR5 WG1 SPM, s.3
  13. 13,0 13,1 13,2 ORESKES, N.. BEYOND THE IVORY TOWER: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. 2004-12-03, roč. 306, čís. 5702, s. 1686–1686. DOI:10.1126/science.1103618.  
  14. Joint Science Academies' Statement [PDF]. [cit. 2010-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Meehl et al., Chap. 10: Global Climate Projections, Sec. 10.ES: Mean Temperature, in IPCC AR4 WG1 (2007)
  16. SCHNEIDER VON DEIMLING, Thomas, Held, Hermann; Ganopolski, Andrey; Rahmstorf, Stefan Climate sensitivity estimated from ensemble simulations of glacial climate. Climate Dynamics. 2006-03-16, roč. 27, čís. 2-3, s. 149–163. DOI:10.1007/s00382-006-0126-8.  
  17. IPCC AR4 WG1, kap. 10, sekce 10.5
  18. IPCC AR4 WG1, Technical Summary, sekce TS 5.3
  19. LU, Jian, Vecchi, Gabriel A.; Reichler, Thomas Expansion of the Hadley cell under global warming. Geophysical Research Letters. 2007-03-24, roč. 34, čís. 6. Dostupné online [pdf]. DOI:10.1029/2006GL028443.  
  20. BATTISTI, David. S., Naylor, R. L. Historical Warnings of Future Food Insecurity with Unprecedented Seasonal Heat. Science. 2009-01-09, roč. 323, čís. 5911, s. 240–244. Dostupné online. DOI:10.1126/science.1164363. PMID 19131626.  
  21. IPCC AR4 WG1, kap. TS.3.1.1
  22. IPCC AR4 WG1, kap. TS.3.1.2
  23. DE FRENNE, P., Rodriguez-Sanchez, F.; Coomes, D. A.; Baeten, L.; Verstraeten, G.; Vellend, M.; Bernhardt-Romermann, M.; Brown, C. D.; Brunet, J.; Cornelis, J.; Decocq, G. M.; Dierschke, H.; Eriksson, O.; Gilliam, F. S.; Hedl, R.; Heinken, T.; Hermy, M.; Hommel, P.; Jenkins, M. A.; Kelly, D. L.; Kirby, K. J.; Mitchell, F. J. G.; Naaf, T.; Newman, M.; Peterken, G.; Petrik, P.; Schultz, J.; Sonnier, G.; Van Calster, H.; Waller, D. M.; Walther, G.-R.; White, P. S.; Woods, K. D.; Wulf, M.; Graae, B. J.; Verheyen, K. Microclimate moderates plant responses to macroclimate warming. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2013-10-28, roč. 110, čís. 46, s. 18561–18565. DOI:10.1073/pnas.1311190110.  
  24. IPCC AR4 WG1, kap. 3.2.2.2
  25. Luboš Motl. HadCRUT3: 30% of stations recorded a cooling trend in their whole history (Reference Frame 30.7.2011) [online]. . Dostupné online.  
  26. BOX, Jason E., Yang, Lei; Bromwich, David H.; Bai, Le-Sheng Greenland Ice Sheet Surface Air Temperature Variability: 1840–2007*. Journal of Climate. 2009-07-01, roč. 22, čís. 14, s. 4029–4049. DOI:10.1175/2009JCLI2816.1.  
  27. Changnon, Stanley A.; Bell, Gerald D. (2000). El Niño, 1997–1998: The Climate Event of the Century. London: Oxford University Press. ISBN 0-19-513552-0
  28. NOAA. Tied For Warmest Year on Record [online]. 2010. Dostupné online.  
  29. NASA. Research Finds 2010 Tied for Warmest Year on Record [online]. . Dostupné online.  
  30. NOAA. State of the Climate: Global Analysis for Annual [online]. National Climatic Data Center, 2011. Dostupné online.  
  31. IPCC AR5 WG1 SPM, část B
  32. FOSTER, Grant, Rahmstorf, Stefan Global temperature evolution 1979–2010. Environmental Research Letters. 2011-01-01, roč. 6, čís. 4, s. 044022. DOI:10.1088/1748-9326/6/4/044022.  
  33. Did global warming stop in 1998, 1995, 2002, 2007, 2010? [online]. . Dostupné online.  
  34. Kremlík, V. Oteplování bylo zrušeno – rozejděte se II [online]. 8.1.2013. Dostupné online.  
  35. Hansen, Sato, Ruedy. Global Temperature Update Through 2012 (15.1.2013)
  36. Územní teploty [online]. ČHMU. Dostupné online.  
  37. KALVOVÁ Jaroslava; Zuzana Chládová. Změny vybraných teplotních kvantilů v období 1961–2000. Meteorologické zprávy. 2005, roč. 58, s. 111. Dostupné online.  
  38. POKORNÁ, Radan Huth-Lucie. Trendy jedenácti klimatických prvků v období 1961–1998 v České republice. Meteorologické zprávy. 2004, roč. 57, s. 168. Dostupné online.  
  39. Šablona:Citace knihy
  40. ČHMU. Stanovisko ČHMÚ k AR4 [pdf]. 22.2.2007. Dostupné online.  
  41. anonym. Klementinum včetně verze očištěné od vlivu tepelného ostrova [online]. Ochlazovani.cz. Dostupné online.  
  42. IPCC AR4 WG1, kap. TS.3.4
  43. IPCC AR4 SYR, kap. 1.1
  44. Šablona:Citace knihy
  45. Bauer, Zdeněk. Reakce přírody na vývoj klimatu. Veronica. 2009, roč. 2009, čís. 5, s. 6–8.  
  46. Group. Forcings (filed under: Glossary) [online]. RealClimate, 28 November 2004. Dostupné online.  
  47. Pew Center on Global Climate Change / Center for Climate and Energy Solutions. Science Brief 1. The Causes of Global Climate Change. Arlington, VA, USA: Center for Climate and Energy Solutions, September 2006, s. 2. Dostupné online.  
  48. US NRC. Climate Change: Evidence, Impacts, and Choices [online]. 2012. Dostupné online.  
  49. US National Research Council (US NRC). . Dostupné online.  
  50. IPCC AR4 WG1, Sekce 9.4.1.5, s. 690-691
  51. Tyndall, John (1861).  "XXIII. On the absorption and radiation of heat by gases and vapours, and on the physical connexion of radiation, absorption, and conduction.—The bakerian lecture". The London, Edinburgh, and Dublin Philosophical Magazine and Journal of Science 22 (146): 169–194. 
  52. The Callendar Effect: the life and work of Guy Stewart Callendar (1898–1964). Boston: Amer Meteor Soc. ISBN ISBN 978-1-878220-76-9. 
  53. IPCC AR4 WG1, FAQ 1.1
  54. Blue, Jessica."What is the Natural Greenhouse Effect?". Ověřeno k 27 May 2013. 
  55. KIEHL, J. T., Trenberth, Kevin E. Earth's Annual Global Mean Energy Budget. Bulletin of the American Meteorological Society. 1997-02-01, roč. 78, čís. 2, s. 197–208. DOI:10.1175/1520-0477(1997)078<0197:EAGMEB>2.0.CO;2.  
  56. Water vapour: feedback or forcing? [online]. RealClimate, 6. 4. 2005. Dostupné online.  
  57. The Greenhouse Effect & Greenhouse Gases [online]. University Corporation for Atmospheric Research Windows to the Universe, 16. 5. 2007. Dostupné online.  
  58. IPCC AR4 WG1, kap. 1 – FAQ 1.1, FAQ 1.3
  59. IPCC AR4 WG1, kap. TS.2.1
  60. TANS, Pieter; KEELING, Ralph. Dr. [online]. NOAA/ESRL, Scripps Institution of Oceanography [cit. 2014-01-16]. Průměr za rok 2013 na stanici Mauna Loa na Havaji činil 396,48 ± 0,12 ppm. Dostupné online. (anglicky) 
  61. 61,0 61,1 IPCC AR4 WG1, kap. TS.2.1.1
  62. IPCC AR4 WG1, kap. 7.3.1.1
  63. T.J. Blasing. Recent Greenhouse Gas Concentrations [online]. CDIAC. Dostupné online.  
  64. IPCC AR4 WG1, kap. 2.10.2, tabulka 2.14
  65. IPCC AR4 WG1, kap. 3.4.4.2 Surface Radiation
  66. HANSEN, J., Sato, M.; Ruedy, R.; Lacis, A.; Oinas, V. Global warming in the twenty-first century: An alternative scenario. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2000-08-15, roč. 97, čís. 18, s. 9875–9880. DOI:doi=10.1073/pnas.170278997.  
  67. RAMANATHAN, V., Carmichael, G. Global and regional climate changes due to black carbon. Nature Geoscience. 2008-03-23, roč. 1, čís. 4, s. 221–227. DOI:10.1038/ngeo156.  
  68. TWOMEY, S.. The Influence of Pollution on the Shortwave Albedo of Clouds. Journal of the Atmospheric Sciences. 1977-07-01, roč. 34, čís. 7, s. 1149–1152. DOI:10.1175/1520-0469(1977)034<1149:TIOPOT>2.0.CO;2.  
  69. ALBRECHT, B. A.. Aerosols, Cloud Microphysics, and Fractional Cloudiness. Science. 1989-09-15, roč. 245, čís. 4923, s. 1227–1230. DOI:doi=10.1126/science.245.4923.1227.  
  70. IPCC. Aerosoly, jejich přímé a nepřímé účinky [online]. . S. 291–292. Dostupné online.  
  71. RAMANATHAN, V., Chung, C.; Kim, D.; Bettge, T.; Buja, L.; Kiehl, J. T.; Washington, W. M.; Fu, Q.; Sikka, D. R.; Wild, M. Atmospheric brown clouds: Impacts on South Asian climate and hydrological cycle. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2005-03-04, roč. 102, čís. 15, s. 5326–5333. DOI:10.1073/pnas.0500656102. (anglicky) 
  72. Ramanathan, V., et al.. Report Summary [PDF]. United Nations Environment Programme, 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  73. Ramanathan, V., et al.. Part III: Global and Future Implications [PDF]. United Nations Environment Programme, 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  74. Volcanoes and Climate since 1960: what does the Moon have to say? Presentation [online]. University of Colordo in Boulder. Dostupné online.  
  75. 75,0 75,1 SOLANKI, S. K., et al. Unusual activity of the Sun during recent decades compared to the previous 11,000 years. Nature. 28. 10. 2004, roč. 2004, čís. 431, s. 1084-1087. "Although the rarity of the current episode of high average sunspot numbers may indicate that the Sun has contributed to the unusual climate change during the twentieth century, we point out that solar variability is unlikely to have been the dominant cause of the strong warming during the past three decades". Dostupné online.  
  76. K.Georgieva, C.Bianchi, B.Kirov. Once again about global warming and solar activity (SAIT 2004) http://sait.oat.ts.astro.it/MmSAI/76/PDF/969.pdf
  77. USOSKIN, Ilya, Solanki, Sami; Schüssler, Manfred; Mursula, Kalevi; Alanko, Katja Millennium-Scale Sunspot Number Reconstruction: Evidence for an Unusually Active Sun since the 1940s. Physical Review Letters. 2003-11-01, roč. 91, čís. 21. DOI:10.1103/PhysRevLett.91.211101.  
  78. SOLANKI, S. K.; KRIVOVA, N.. Can solar variability explain global warming since 1970?. Journal of Geophysical Research. 2003-01-01, roč. 108, čís. A5. "…This comparison shows without requiring any recourse to modeling that since roughly 1970 the solar influence on climate (through the channels considered here) cannot have been dominant. In particular, the Sun cannot have contributed more than 30% to the steep temperature increase that has taken place…". DOI:10.1029/2002JA009753.  
  79. Staudt, Amanda; Nancy Huddleston, Ian Kraucunas (2008).  "Understanding and Responding to Climate Change: Highlights of National Academies Reports". 
  80. IPCC AR5 WG1 SPM, s. 17
  81. 81,0 81,1 IPCC AR4 WG1, FAQ 9.2
  82. Simmon, R. and D. Herring. Notes for slide number 7, titled "Satellite evidence also suggests greenhouse gas warming," in presentation, "Human contributions to global climate change" [online]. Presentation library on the U.S. National Oceanic and Atmospheric Administration's Climate Services website, 2009-November [cit. 2011-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. RANDEL, William J., Shine, Keith P.; Austin, John; Barnett, John; Claud, Chantal; Gillett, Nathan P.; Keckhut, Philippe; Langematz, Ulrike; Lin, Roger; Long, Craig; Mears, Carl; Miller, Alvin; Nash, John; Seidel, Dian J.; Thompson, David W. J.; Wu, Fei; Yoden, Shigeo An update of observed stratospheric temperature trends. Journal of Geophysical Research. 2009-01-23, roč. 114, čís. D2. DOI:10.1029/2008JD010421.  
  84. USGCRP (2009). Global Climate Change Impacts in the United States. Příprava vydání Karl, T.R.; Melillo. J.; Peterson, T.; Hassol, S.J.. [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. ISBN ISBN 978-0-521-14407-0. 
  85. Jackson, R. and A. Jenkins (17 November 2012).  "Vital signs of the planet: global climate change and global warming: uncertainties". Earth Science Communications Team at NASA's Jet Propulsion Laboratory / California Institute of Technology. 
  86. NASA. Water Vapor Confirmed as Major Player in Climate Change [online]. . Dostupné online.  
  87. Riebeek, H. (16 June 2011).  "The Carbon Cycle: Feature Articles: Effects of Changing the Carbon Cycle". Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office located at NASA Goddard Space Flight Center. 
  88. US National Research Council(2003)."Ch. 1 Introduction", Understanding Climate Change Feedbacks. Washington, DC, USA: National Academies Press. , p.19
  89. SOLOMON, S., Rosenlof, K. H.; Portmann, R. W.; Daniel, J. S.; Davis, S. M.; Sanford, T. J.; Plattner, G.-K. Contributions of Stratospheric Water Vapor to Decadal Changes in the Rate of Global Warming. Science. 2010-01-28, roč. 327, čís. 5970, s. 1219–1223. DOI:10.1126/science.1182488.  
  90. Lindsey, R. (14 January 2009).  "Earth's Energy Budget (p.4), in: Climate and Earth's Energy Budget: Feature Articles". Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office, located at NASA Goddard Space Flight Center. 
  91. AR4 WGI, kap. TS.2-úvod
  92. AR4 WGI, kap. TS.2.1.3
  93. US National Research Council(2006)."Ch. 1 Introduction to Technical Chapters", Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years. Washington, DC, USA: National Academies Press, 26-27. 
  94. AMS Council (20 August 2012).  "2012 American Meteorological Society (AMS) Information Statement on Climate Change". Boston, MA, USA:AMS. 
  95. GRINSTED, Aslak, Moore, J. C.; Jevrejeva, S. Reconstructing sea level from paleo and projected temperatures 200 to 2100 ad. Climate Dynamics. 2009-01-06, roč. 34, čís. 4, s. 461–472. DOI:10.1007/s00382-008-0507-2.  
  96. Climate Change Reconsidered. 2009 Report of the Nongovernmental International Panel on Climate Change [online]. . Dostupné online.  
  97. SVENSMARK, Henrik. Cosmoclimatology: a new theory emerges. Astronomy & Geophysics. 2007-02-01, roč. 48, čís. 1, s. 1.18–1.24. DOI:10.1111/j.1468-4004.2007.48118.x.  
  98. USOSKIN, Ilya G., Kovaltsov, Gennady A. Cosmic rays and climate of the Earth: Possible connection. Comptes Rendus Geoscience. 2008-07-01, roč. 340, čís. 7, s. 441–450. DOI:10.1016/j.crte.2007.11.001.  
  99. LAUT, Peter. Solar activity and terrestrial climate: an analysis of some purported correlations. Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics. 2003-05-01, roč. 65, čís. 7, s. 801–812. DOI:10.1016/S1364-6826(03)00041-5.  
  100. EVAN, Amato T., Heidinger, Andrew K.; Vimont, Daniel J. Arguments against a physical long-term trend in global ISCCP cloud amounts. Geophysical Research Letters. 2007-02-17, roč. 34, čís. 4. DOI:10.1029/2006GL028083.  
  101. Jo Nova. How to create a crisis graph in six simple steps [online]. . Dostupné online.  
  102. IPCC AR4 SYR, sekce 1
  103. IPCC AR4 WG1, kapitola 9
  104. IPCC AR5 WG1 SPM, kapitola D3, s. 17
  105. Parris, A., et al.. Global Sea Level Rise Scenarios for the US National Climate Assessment. NOAA Tech Memo OAR CPO-1 [online]. NOAA Climate Program Office, 2012-12-06. Dostupné online.  
  106. NY Times: Did Denier ‘Intimidation Tactics’ Move IPCC To ‘Lowball’ Sea Level Rise And Climate Sensitivity? [online]. . Dostupné online.  
  107. NRC. Synopsis [online]. National Research Council, 2011. Kapitola BOX SYN-1: SUSTAINED WARMING COULD LEAD TO SEVERE IMPACTS, s. 5. Dostupné online.  
  108. IPCC AR4 SYR, sekce 3
  109. HAARSMA, Reindert J., Hazeleger, Wilco; Severijns, Camiel; de Vries, Hylke; Sterl, Andreas; Bintanja, Richard; van Oldenborgh, Geert Jan; van den Brink, Henk W. More hurricanes to hit western Europe due to global warming. Geophysical Research Letters. 2013-05-16, roč. 40, čís. 9, s. 1783–1788. DOI:10.1002/grl.50360.  
  110. MERLIS, Timothy M., Zhao, Ming; Held, Isaac M. The sensitivity of hurricane frequency to ITCZ changes and radiatively forced warming in aquaplanet simulations. Geophysical Research Letters. 2013-08-16, roč. 40, čís. 15, s. 4109–4114. DOI:10.1002/grl.50680.  
  111. HOLLAND, Greg, Bruyère, Cindy L. Recent intense hurricane response to global climate change. Climate Dynamics. 2013-03-15. DOI:10.1007/s00382-013-1713-0.  
  112. RADU, Raluca, Toumi, Ralf; Phau, Jared Influence of atmospheric and sea surface temperature on the size of Hurricane Catarina. Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society. 2013-07-01. DOI:10.1002/qj.2232.  
  113. Chronological List of All Hurricanes which Affected the Continental United States: 1851-2009. [online]. . Dostupné online.  
  114. U.S. Hurricane Strikes by Decade [online]. . Dostupné online.  
  115. The Deadliest, costlies, and most intenseUS tropical cyclones from 1851 to 2006 [online]. . Dostupné online.  
  116. Normalized Hurricane Damage in the United States: 1900–2005 [online]. . Dostupné online.  
  117. . Dostupné online.  
  118. Climatology of Tropical Cyclones in the Central Pacific Basin [online]. . Dostupné online.  
  119. tvrzení 9,21,24 zprávy [online]. . Dostupné online.  
  120. Meier, Mark F.; A. S. Post (1962).  "Recent variations in mass net budgets of glaciers in western North America". IASH Publ 58: 63–77. 
  121. Mauri S. Pelto. North cascade glacier retreat [online]. . Dostupné online.  
  122. World glacier monitoring service [online]. . Dostupné online.  
  123. WHO. Climate and health, Fact sheet [online]. WHO, červenec 2005. Dostupné online.  
  124. M Goklany. Winter Kills. Excess deaths in winter months. WUWT 6.10.2010 [online]. . Dostupné online.  
  125. Clement, Jan; Piet Maes, J. M. Barrios, W. W. Verstraeten, Sara Amirpour Haredasht, Genevieve Ducoffre, Jean-Marie Aerts, Marc Van Ranst (2011).  "Global warming and epidemic trends of an emerging viral disease in Western-Europe: the nephropathia epidemica case". Global Warming Impacts–Case Studies on the Economy, Human Health, and on Urban and Natural Environments: 39–52. 
  126. EPSTEIN, Paul R., Diaz, Henry F.; Elias, Scott; Grabherr, Georg; Graham, Nicholas E.; Martens, Willem J. M.; Mosley-Thompson, Ellen; Susskind, Joel Biological and Physical Signs of Climate Change: Focus on Mosquito-borne Diseases. Bulletin of the American Meteorological Society. 1998-03-01, roč. 79, čís. 3, s. 409–417. Dostupné online [cit. 2014-01-25]. DOI:10.1175/1520-0477(1998)079<0409:BAPSOC>2.0.CO;2.  
  127. PURSE, Bethan V., Mellor, Philip S.; Rogers, David J.; Samuel, Alan R.; Mertens, Peter P. C.; Baylis, Matthew Opinion: Climate change and the recent emergence of bluetongue in Europe. Nature Reviews Microbiology. 2005-02-01, roč. 3, čís. 2, s. 171–181. DOI:10.1038/nrmicro1090.  
  128. novinky.cz. V severní Itálii se objevil nebezpečný tropický virus] [online]. 2007-09-20. Dostupné online.  
  129. REITER, Paul. From Shakespeare to Defoe: Malaria in England in the Little Ice Age. Emerging Infectious Diseases. 2000-02-01, roč. 6, čís. 1, s. 1–11. DOI:10.3201/eid0601.000101.  
  130. Kadrnožka Jaroslav. The sting of climate change [online]. . Dostupné online.  
  131. REITER, Paul. Global warming and malaria: knowing the horse before hitching the cart. Malaria Journal. 2008-01-01, roč. 7, čís. Suppl 1, s. S3. DOI:10.1186/1475-2875-7-S1-S3.  
  132. CHAVES, Luis Fernando, Koenraadt, Constantianus J. M. Climate Change and Highland Malaria: Fresh Air for a Hot Debate. The Quarterly Review of Biology. 2010-03-01, roč. 85, čís. 1, s. 27–55. DOI:10.1086/650284.  
  133. YAMANA, Teresa K., Eltahir, Elfatih A.B. Projected Impacts of Climate Change on Environmental Suitability for Malaria Transmission in West Africa. Environmental Health Perspectives. 2013-09-16, roč. 121, čís. 10, s. 1179–1186. DOI:10.1289/ehp.1206174.  
  134. ZHOU, Liming, Tucker, Compton J.; Kaufmann, Robert K.; Slayback, Daniel; Shabanov, Nikolay V.; Myneni, Ranga B. Variations in northern vegetation activity inferred from satellite data of vegetation index during 1981 to 1999. Journal of Geophysical Research. 2001-09-01, roč. 106, čís. D17, s. 20069. DOI:10.1029/2000JD000115.  
  135. Myneni, Ranga B.; C. D. Keeling, C. J. Tucker, G. Asrar, R. R. Nemani (1997).  "Increased plant growth in the northern high latitudes from 1981 to 1991". Nature 386 (6626): 698–702. 
  136. Cline, William R. (2007). Global warming and agriculture: end-of-century estimates by country. Peterson Institute. Ověřeno k 2014-01-29. 
  137. GRAHAM, Eric A., Nobel, Park S. Long-term effects of a doubled atmospheric CO concentration on the CAM species. Journal of Experimental Botany. 1996-01-01, roč. 47, čís. 1, s. 61–69. Dostupné online. DOI:10.1093/jxb/47.1.61.  
  138. BERNER, R. A.. GEOCARB III: A revised model of atmospheric CO2 over Phanerozoic time. American Journal of Science. 2001-02-01, roč. 301, čís. 2, s. 182–204. DOI:10.2475/ajs.301.2.182.  
  139. ZHANG, D. D., Brecke, P.; Lee, H. F.; He, Y.-Q.; Zhang, J. Global climate change, war, and population decline in recent human history. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2007-11-28, roč. 104, čís. 49, s. 19214–19219. DOI:10.1073/pnas.0703073104.  
  140. BRUCE, James P., Hoe-s\uong YI a Erik F. HAITES, 1996. Climate change 1995: Economic and social dimensions of climate change: Contribution of Working Group III to the second assessment report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. B.m.: Cambridge University Press [vid. 18. leden 2014]. Dostupné z: http://www.google.com/books?hl=en&lr=&id=1BEjH8IPF8cC&oi=fnd&pg=PR7&dq=Economic+and+Social+Dimensions+of+Climate+Change&ots=Rz00T1aPvd&sig=-f2Q_5cDWeeRou3k42F_qwCAyeo
  141. http://www.grida.no/publications/other/ipcc_tar/
  142. http://www.ipcc.ch/publications_and_data/ar4/wg2/en/contents.html
  143. http://www.ipcc.ch/publications_and_data/ar4/wg3/en/contents.html
  144. Stern report [online]. . Dostupné online.  
  145. Garmout report [online]. . Dostupné online.  
  146. 146,0 146,1 Lazzaroni, S. (Sara); P. A. G. van (Peter) Bergeijk (2013-03-29). "Natural disasters impact, factors of resilience and development: A meta-analysis of the macroeconomic literature".: 1–38, ISS Working Papers - General Series. Retrieved on 2014-01-26. 
  147. 147,0 147,1 http://www.copenhagenconsensus.com/sites/default/files/climate_change.pdf
  148. Hope, Chris (2011). "The Social Cost of Co2 from the Page09 Model"., Rochester, NY: Social Science Research Network. Retrieved on 2014-01-26. 
  149. UNEP FI. CEObriefing, Climate Change Working Group [online]. 2002. Dostupné online.  
  150. Financial risks of Climate Change, Summary report [online]. Association of British Insurers, červen 2005. Dostupné online.  
  151. Climate Talks: 2005 Weather Disasters Most Costly Ever, Environment News Service [online]. 2005-12-07. Dostupné online.  
  152. RealClimate. Hurricanes and Global Warming – Is There a Connection? [online]. 2. září 2005. Dostupné online.  
  153. Roger Pielke. A New Study on Insured Losses and Climate Change (Blog) datum=8.11.2011 [online]. . Dostupné online.  
  154. Václav Klaus. 11.5.2011. Doktrína globálního oteplování není vědou, ekonomické texty Dostupné online.  
  155. Donna Laframboise. The Stern Review Scandal [online]. Nofrakkingconsensus, 24.4.2010)]. Dostupné online.  
  156. Kenny MacIver. We need to ignite an energy tech revolution,” says controversial environmentalist Bjørn Lomborg [online]. I-cio.com, 24. ledna 2011. Dostupné online.  
  157. CRED
  158. Gen Epstein. Global warming is manageable – if we are smart [online]. Barrons.com, 18. května 2009. Dostupné online.  
  159. Nicola Scafetta. Testing an astronomically based decadal-scale empirical harmonic climate model versus the IPCC (2007) general circulation climate models [online]. Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics, 2011.  
  160. V.Kremlík. Nejúspěšnější světový prognostik klimatickým předpovědím nevěří [online]. 19.11.2012. Dostupné online.  
  161. FUNG, I. Y., Doney, S. C.; Lindsay, K.; John, J. Evolution of carbon sinks in a changing climate. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2005-08-01, roč. 102, čís. 32, s. 11201–11206. Dostupné online [cit. 2014-01-29]. DOI:10.1073/pnas.0504949102.  
  162. Sign in to read: Climate warning as Siberia melts - environment - 11 August 2005 - New Scientist [online]. [cit. 2014-01-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  163. BELLOUIN, Nicolas, Boucher, Olivier; Haywood, Jim; Reddy, M. Shekar Global estimate of aerosol direct radiative forcing from satellite measurements. Nature. 2005-12-22, roč. 438, čís. 7071, s. 1138–1141. DOI:10.1038/nature04348.  
  164. ZHAO, Tom X.-P., Laszlo, Istvan; Guo, Wei; Heidinger, Andrew; Cao, Changyong; Jelenak, Aleksandar; Tarpley, Dan; Sullivan, Jerry Study of long-term trend in aerosol optical thickness observed from operational AVHRR satellite instrument. Journal of Geophysical Research. 2008-04-01, roč. 113, čís. D7. DOI:10.1029/2007JD009061.  
  165. IPCC AR4 WG1, kap. TS.2.2 – obr. TS.5
  166. IPCC AR4 WG1, kapitola 1s1-5-2
  167. Shaviv, Nir J. (2005).  "On climate response to changes in the cosmic ray flux and radiative budget". Journal of Geophysical Research: Space Physics (1978–2012) 110 (A8). 
  168. UNFCCC. Status of Ratification of the Convention [online]. UNFCCC Secretariat: Bonn, Germany: UNFCC (UNFCCC), 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  169. The United Nations Framework Convention on Climate Change [online]. Kapitola Article 2. Dostupné online. (anglicky) 
  170. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Sixth compilation and synthesis of initial national communications from Parties not included in Annex I to the Convention. Note by the secretariat. Executive summary. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2005. Dostupné online. (anglicky) 
  171. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Compilation and synthesis of fifth national communications. Executive summary. Note by the secretariat. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  172. 172,0 172,1 UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Conference of the Parties – Sixteenth Session: Decision 1/CP.16: The Cancun Agreements: Outcome of the work of the Ad Hoc Working Group on Long-term Cooperative Action under the Convention (English): Paragraph 4 [online]. UNFCC, 2011. S. 3. Dostupné online. (anglicky) 
  173. UNITED NATIONS ENVIRONMENT PROGRAMME (UNEP). Bridging the Emissions Gap: A UNEP Synthesis Report [online]. Nairobi: UNEP, prosinec 2011. Kapitola Executive Summary, s. 8. Dostupné online. ISBN 978-92-807-3229-0. (anglicky) 
  174. INTERNATIONAL ENERGY AGENCY (IEA). World Energy Outlook 2011 [online]. Paris: IAE, 2011. Kapitola Executive Summary, s. 2. Dostupné online. (anglicky) 
  175. IPCC AR4 WG1, kap. 3
  176. IPCC AR4 WG1, sekce 3.2.2.2
  177. IPCC AR4 WG1, kap. TS.4.1
  178. . Dostupné online.  
  179. LAVELL, M. Survey Tracks Scientists' Growing Climate Concern. U.S. News & World Report [online]. 23.4.2008 [cit. 2013-05-10]. Dostupné online. 
  180. DORAN, Peter T., Zimmerman, Maggie Kendall Examining the Scientific Consensus on Climate Change. Eos, Transactions American Geophysical Union. 2009-01-01, roč. 90, čís. 3, s. 22. Dostupné online. DOI:10.1029/2009EO030002.  
  181. ANDEREGG, William R. L. Expert credibility in climate [online]. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 9. 4. 2010. 
  182. FARNSWORTH, Stephen J.; LICHTER, S. Robert. The Structure of Scientific Opinion on Climate Change. International Journal of Public Opinion Research. 27. 10. 2011. Dostupné online.  
  183. Global Warming Petition Project [online]. Dostupné online. 
  184. Copenhagen Climate Challenge [online]. 2011. Dostupné online. 
  185. IDSO, Craig; SINGER, S. Fred, et al. 2009 Report of the Nongovernmental International Panel on Climate Change (NIPCC) [online]. Nongovernmental International Panel on Climate Change, 2009. Dostupné online. 
  186. Cook, John; Dana Nuccitelli, Sarah A Green, Mark Richardson, Bärbel Winkler, Rob Painting, Robert Way, Peter Jacobs, Andrew Skuce (2013-06-01).  "Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature". Environmental Research Letters 8 (2): 024024. doi:10.1088/1748-9326/8/2/024024. ISSN 1748-9326. 
  187. Pew, (2012) More Say There is Solid Evidence of Global Warming (Washington, DC: Pew Research Center for the People & the Press) http://www.people-press.org/files/legacy-pdf/10-15-12%20Global%20Warming%20Release.pdf
  188. Joint Science Academies' Statement [PDF]. [cit. 2010-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  189. KERR, R. A.. How Hot Will the Greenhouse World Be?. Science. 2005-07-01, roč. 309, čís. 5731, s. 100–100. DOI:10.1126/science.309.5731.100.  
  190. Oteplování nesouvisí s průmyslovou aktivitou lidstva, dokládá studie [online]. Novinky.cz. Dostupné online.  
  191. UFZ. Signs of reversal of Arctic cooling in some areas (známky zvratu arktického ochlazení v některých oblastech) [online]. 2010-07-20. Dostupné online. (en) 
  192. SVENSMARK, Henrik. Cosmoclimatology: a new theory emerges. Astronomy & Geophysics. 2007-02-01, roč. 48, čís. 1, s. 1.18–1.24. Dostupné online. DOI:10.1111/j.1468-4004.2007.48118.x.  
  193. Svensmark, Henrik (1998). Influence of cosmic rays on Earth's climate. DMI. Ověřeno k 2014-01-29. 
  194. ESPER, Jan, Frank, David C.; Timonen, Mauri; Zorita, Eduardo; Wilson, Rob J. S.; Luterbacher, Jürg; Holzkämper, Steffen; Fischer, Nils; Wagner, Sebastian; Nievergelt, Daniel; Verstege, Anne; Büntgen, Ulf Orbital forcing of tree-ring data. Nature Climate Change. 2012-07-08, roč. 2, čís. 12, s. 862–866. DOI:10.1038/nclimate1589.  
  195. Jan Esper et al.. Johannes Gutenberg-Universität Mainz, 09.07.2012. Climate in northern Europe reconstructed for the past 2,000 years: Cooling trend calculated precisely for the first time Dostupné online.  
  196. VEIZER, Ján, Godderis, Yves; François, Louis M. Nature. 2000-12-07, roč. 408, čís. 6813, s. 698–701. DOI:10.1038/35047044.  
  197. Shaviv, Nir J.; Ján Veizer (2003).  "Celestial driver of Phanerozoic climate?". GSA today 13 (7): 4–10. 
  198. IPCC TAR WG1, kapitola 3.7.3.2
  199. A critique on Veizer’s Celestial Climate Driver [online]. RealClimate.org. Dostupné online.  
  200. RUDDIMAN, William F.. How Did Humans First Alter Global Climate?. Scientific American. 2005-03-01, roč. 292, čís. 3, s. 46–53. DOI:10.1038/scientificamerican0305-46.  
  201. Velký podvod s globálním oteplováním, WM Magazín, dvojčíslo 66-67, 2007
  202. Výkonný ředitel CEP Petr Mach v Lidových novinách: Projev vysokoškolsky vzdělaného ignoranta, Jakub Rolčík, Britské Listy, 9.2.2007
  203. Lu, Qing-Bin (2010-02).  "Cosmic-ray-driven electron-induced reactions of halogenated molecules adsorbed on ice surfaces: Implications for atmospheric ozone depletion and global climate change". Physics Reports 487 (5): 141-167. doi:10.1016/j.physrep.2009.12.002. ISSN 03701573. 
  204. Grooß, Jens-Uwe; Rolf Müller (2011-06).  "Do cosmic-ray-driven electron-induced reactions impact stratospheric ozone depletion and global climate change?". Atmospheric Environment 45 (20): 3508-3514. doi:10.1016/j.atmosenv.2011.03.059. ISSN 13522310. 
  205. Lu, Qing-Bin (2012-10-04).  "On Cosmic-Ray-Driven Electron Reaction Mechanism for Ozone Hole and Chlorofluorocarbon Mechanism for Global Climate Change". 
  206. The IPCC Controversy, SEPP(Science & Environmental Policy Project)
  207. Jim VandeHei. President Holds Firm As G-8 Summit Opens [online]. The Washington Post, 7. července 2005. S. A14. Dostupné online.  
  208. Francis Young. Interview with Bjorn Lomborg: Science versus name-calling [online]. News weekly, 1. prosince 2001. Dostupné online.  
  209. Ronald Bailey. What Price Climate Control?, Why the Kyoto Protocol is a bad insurance policy [online]. 13. června 2001. Dostupné online.  
  210. USA a asijské země uzavřely dohodu o klimatu [online]. BBC Czech, 28. července 2005. Dostupné online.  
  211. CSFD:Kdo může za globální oteplování? [online]. . Dostupné online.  
  212. znk. Klaus proti Bursíkovi: globální oteplování je fikce [online]. Právo, 19. 9. 2006. Dostupné online.  
  213. Žádné ničení planety nevidím a nikdy jsem ani neviděl [online]. Hospodářské noviny, 9. února 2007. Dostupné online.  
  214. Pavel Baroch. Klaus popíral globální oteplování. Studenti mu tleskali [online]. Aktuálně.cz, 2.5.2007. Dostupné online.  
  215. Globální oteplování – pravda a mýty [online]. Britské listy, 23.9.2006. Dostupné online.  
  216. Věda: 30 000 vědců protestuje proti klimatickému náboženství neviditelnypes.lidovky.cz, 16.12.2009
  217. Gosselin P.. 50 Top Astronauts, Scientists, Engineers Sign Letter Claiming Extremist GISS Is Turning NASA Into A Laughing Stock! [online]. notrickszone.com, 10. dubna 2012. Dostupné online.  
  218. 50 Top Astronauts, Scientists, Engineers Sign Letter Slamming NASA For Promoting Man-Made Climate Change Dogma] [online]. CNN, 11. dubna 2012. Dostupné online.  

Související články

Další čtení

Česky
  • Pátá hodnotící zpráva - Fyzikální základy - Shrnutí pro politické představitele
  • Acot, Pascal. Historie a změny klimatu: od velkého třesku ke klimatickým katastrofám. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 237 s. ISBN 80-246-0869-3.
  • Braniš, Martin a kol. Atmosféra a klima: aktuální otázky ochrany ovzduší. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1.
  • Gore, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. Vyd. 2. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 80-7203-310-7.
  • Houghton, John. Globální oteplování: úvod do studia změn klimatu a prostředí. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998. 228 s. ISBN 80-200-0636-2.
  • Kadrnožka, Jaroslav. Energie a globální oteplování: Země v proměnách při opatřování energie. Vyd. 1. Brno: VUTIUM, 2006. 189 s. ISBN 80-214-2919-4.
  • Kalvová, Jaroslava a Moldan, Bedřich. Klima a jeho změna v důsledku emisí skleníkových plynů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1996, ©1995. 161 s. ISBN 80-7184-315-6.
  • Klaus, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta: co je ohroženo: klima, nebo svoboda?. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. 164 s. ISBN 978-80-7363-152-9.
  • Kopáček, Jaroslav a Bednář, Jan. Jak vzniká počasí. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 226 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-246-1002-7.
  • Kutílek, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. 185 s. Bod. ISBN 978-80-7363-183-3.
  • Marek, Michal V. a kol. Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se klimatu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2011. 253 s. Živá příroda. ISBN 978-80-904351-1-7.
  • Metelka, Ladislav a Tolasz, Radim. Klimatické změny: fakta bez mýtů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2009. 35 s. ISBN 978-80-87076-13-2. Dostupné on-line
  • McKibben, Bill. Zeemě: jak přežít na naší nové nehostinné planetě. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2013. 256 s. ISBN 978-80-7432-251-8.
  • Moldan, Bedřich. Podmaněná planeta. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 419 s. ISBN 978-80-246-1580-6.
  • Nátr, Lubomír. Země jako skleník: proč se bát CO2?. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006. 142 s. Průhledy; sv. 2. ISBN 80-200-1362-8.
  • Nováček, Pavel a Huba, Mikuláš. Ohrožená planeta. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. 202 s. ISBN 80-7067-382-6.
  • Staud, Toralf a Reimer, Nick. Zachraňme klima: ještě není pozdě. Vyd. 1. V Praze: Knižní klub, 2008. 285 s. ISBN 978-80-242-2119-9.
  • Svoboda, Jiří, Vašků, Zdeněk a Cílek, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. [Praha]: Regia, 2003. 655 s. ISBN 80-86367-34-7.
  • Vysoudil, Miroslav. Meteorologie a klimatologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 281 s. Skripta. ISBN 80-244-1455-4.
  • Série publikací Národního klimatického programu
anglicky

Externí odkazy

Oficiální instituce
Populární stránky k problematice globálního oteplování
Informace pro laiky


Šablona:Meteorologie Šablona:Portály



Tato stránka vznikla za podpory projektu OP VK CZ.1.07/2.4.00/17.0130 - Mezioborová síť udržitelného rozvoje

<!dočasně deaktivováno> </noinclude> -->