Formy a funkce státu
V teorii se rozlišují, pokud jde o tuto moderní formu státu, dva hlavní přístupy, a to funkcionalistický a organizační. V prvém případě se za hlavní funkci státu pokládá udržování společenského pořádku. Druhé pojetí pokládá stát za soubor institucí, které odpovídají za kolektivní organizaci sociálních vztahů a které jsou financovány z veřejného rozpočtu.[1]
Aby bylo možné vysvětlit vliv globalizace na proměnu funkcí a organizaci národního státu, je třeba vysvětlit vztah mezi státem a politickým systémem. Předně v moderní politické teorii se stát pokládá za součást politického systému (Prorok & Lisa, 2002), nikoliv za jeho ztělesnění. Politický systém pak zahrnuje všechny subjekty politiky, především politické strany a stále přibývající zájmové nestátní organizace (NGOs). Tyto nestátní subjekty odhalují sociální, ekonomické, environmentální, kulturní, ale i politické problémy, politizují je a stát je pak řeší v rámci daného rámce právního státu a finančních možností. Stát od konce 19. století přejímá stále větší množství funkcí a přiměřeně tomu rozvíjí své institucionální uspořádání. Ve druhé polovině 20. století se stát plnící tyto funkce nazýval „státem blahobytu“ či „sociálním státem“ [2]. Všezahrnující funkce národního státu se zakládala na pojmu suverenity, ať měl tento pojem v konkrétních historických podmínkách seberelativnější obsah. Jedním z typických projevů omnipotentního státu byla poválečná vlna – třebaže často dočasná – nacionalizací průmyslu, které v jeho totalitních podobách, především ve státech sovětského bloku, pak byly absolutní.