Náklady na ochranu životního prostředí

Náklady na ochranu životního prostředí

Úvod

Tak jak se společnost stále vyvíjí, roste také spotřeba přírodních statků, ty se stávají díky své omezenosti statky ekonomickými, tím dochází ke střetu zájmů jejich využívání mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Většina přírodních statků je statky veřejnými, spolu s aspektem vzácnosti těchto statků vzniká problém tragédie obecní pastviny, čímž dochází k jeho vyčerpávání a v konečném důsledku k poškozování životního prostředí. Využíváním těchto statků vznikají také externality. Jejich původci tak v případě negativních externalit působí ekonomické škody nejen sobě, ale i okolním ekonomickým subjektům, ti tak musejí vynakládat různé prostředky, aby tyto negativní dopady eliminovaly, tyto prostředky můžeme nazývat náklady na ochranu životního prostředí.

Definice

V literatuře je možné nalézt více či méně odlišné definice nákladů na ochranu životního prostředí, tato odlišnost tkví v rozdílnosti účelu jednotlivých definic. Obecně lze environmentální náklady definovat jako náklady, které subjekt dobrovolně či povinně (ze zákona) vynakládá na zmírnění nebo odstranění dopadů svých činností, výrobků nebo služeb na životní prostředí.

Z teoretického hlediska lze mezi náklady na ochranu životního prostředí zahrnout také náklady obětované příležitosti spojené s projekty environmentálně přínosnými. Tyto náklady jsou rovny užitku, které mohl subjekt získat, pokud by náklady alokoval jiným způsobem. Náklady obětované příležitosti jsou však těžko zjistitelné, neboť je zná pouze daný subjekt a to až po vyčíslení výnosů z aplikované alokace. Navíc se jedná o náklady zcela subjektivní, vycházející z preferencí každého jedince.

Efektivnost

Základní otázkou ekonomie a tedy i ekonomie životního prostředí je otázka efektivní alokace omezených zdrojů a to jak v mikroekonomické rovině, kdy se podniky snaží v rámci těchto projektů maximalizovat zisk či spotřebitelé svůj užitek vzhledem ke svému rozpočtovému omezení, ale i na úrovni makroekonomické, kde je patrná snaha dospět k tzv. ekonomicky optimální úrovni znehodnocování životního prostředí. Sama efektivnosti zahrnuje dvě oblasti a to účelnost, tedy do jaké míry bude dosaženo požadovaného cíle a hospodárnost, tedy za jakých nákladů. V otázce jak této efektivnosti dosáhnout se jednotlivé ekonomické školy liší, zatímco tržní přístup k ochraně životního prostředí věří v optimalizaci nákladů na ochranu životního prostředí prostřednictvím jasně vymezených, převoditelných a lehce vynutitelných vlastnických práv, neoklasický přístup naopak zdůrazňuje nutnost distribuce vzácných statků na národohospodářské úrovni.

Základní členění

Náklady na ochranu životního prostředí ve veřejné správě

Jedná se o výdaje účelově zřízených veřejnoprávních institucí, ty jsou v součtu nižší než výdaje soukromého sektoru, ale jsou impulzem právě pro soukromý sektor. Samotné výdaje jsou poté využity na tvorbu právních norem, rozpočtovou a dotační politiku. Veřejné instituce mohou dále v rámci environmentálního chování využívat ekologicky šetrnější statky i energii či zabudovat environmentální kritérium u veřejných zakázek.

Náklady na ochranu životního prostředí a spotřebitelé, domácnosti a nevládní neziskové organizace

Spotřebitelé se při nákupu rozhodují podle vlastních preferencí, s cílem maximalizovat svůj užitek vzhledem k rozpočtovému omezení. Své preference však mohou přizpůsobovat ochraně životního prostředí a to s ohledem na svůj životní styl a spotřebních zvyklosti, tato změna může zvýšit jejich užitek, ať už z pohledu její výhodnosti či z pocitu přispění ke zlepšení životního prostředí. Důležitou roli zde mohou hrát informační kampaně, které mohou změnit preference jednotlivců a tak snížit jejich čisté náklady na zamezení. Tuto informační činnost mohou vykonávat zejména nevládní neziskové organizace všech zaměření.

Náklady na ochranu životního prostředí a jejich optimalizace na podnikové úrovni

Největšími znečišťovateli v podnikové sféře jsou průmyslové a zemědělské podniky, své znečištění se snaží korigovat různými investičními projekty, při jejichž realizaci se rozhodují podle ekonomické efektivnosti, respektive optimalizací podle jistého kritéria, zejména porovnáním dosažených výnosů s vynaloženými náklady, například pomocí cost-benefit analýzy. Z těchto důvodů je nutné disponovat co nejpřesnějšími informacemi o všech typech nákladů s těmito projekty spojenými, tomu může pomoci environmentální manažerské účetnictví. Opatření na ochranu životního prostředí vyvolávající environmentální náklady tedy zahrnují všechny činnosti na ochranu životního prostředí

• činnosti, které vyplývají z právních norem
• činnosti vykonávané pro dosažení podnikem stanovených cílů v ochraně životního prostředí
• dobrovolné aktivity.

V rámci environmentálního manažerského účetnictví záleží na samotném podniku, které položky vyplývající z těchto aktivit bude považovat za environmentální náklady a jaké ne.

Různé pohledy na environmentální náklady

Přístup dle United States Environmental Protection Agency

Podle tohoto přístupu by se jako environmentální měly vykazovat tyto náklady:

• náklady základní – spotřeba materiálu, opotřebení majetku…
• náklady skryté – spojeny s celým životním cyklem výrobku, většinou zahrnovány do nákladů režijních
• náklady podmíněné – mohou vzniknout s eventuelními environmentálními problémy v budoucnu
• environmentální náklady spojené s image subjektu – z důvodu ovlivnění ostatních subjektů

Podnikové environmentální náklady a externality

Tento přístup navrhuje, aby podniky v rámci svého rozhodování nebraly v potaz pouze environmentální náklady vznikající v podniku, ale také externality, tedy náklady, které subjekt způsobuje ostatním ekonomickým subjektům, aniž by za ně nesl odpovědnost. Problém je však ve složitosti stanovení výše těchto externalit.

Environmentální náklady dle V. Vaněčka

Náklady jsou zde členěny podobně jako v prvním přístupu, pro jejich, vyčíslení je však využito metody Total Cost Assessment (TCA).

Odkazy

Literatura

• ŠAUER Petr a spol.:Náklady na ochranu životního prostředí – Pojetí, efektivnost a optimalizace, Praha: Oeconomica, 2005, ISBN 80-245-0982-2
• HYRŠLOVÁ, Jaroslava - VANĚČEK Vojtěch: Environmentální náklady a výnosy podniku – Materiál z jednání pracovní skupiny Environmentálního manažerského účetnictví dne 26.3.2002, Ministerstvo životního prostředí, citace 2.4.2010, přístup z internetu:http://iris.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/ae59108b145c5054c1256d6000415bb9?OpenDocument
• ŠAUER, Petr: Optimalizace nákladů na ochranu životního prostředí, Praha: Oeconomica 2005, ISBN 80-245-0984-9
• HARDIN, Garret (1968): Tragika principu společného vlastnictví In: ŠAUER Petr- LIVINGSTON Marie: Ekonomie životního prostředí a ekologická politika. Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, Praha: 1996, ISBN 8090216803
• ŠAUER, Petr: Cesty a prostředky péče o životní prostředí a jejich efektivnost, Politická ekonomie, Vol.11, 1986
• ŠAUER Petr: Introduction to environmental economics and policy. Praha, Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře 2007, ISBN 978-80-86709-10-9
• HYRŠLOVÁ, Jaroslava - VANĚČEK Vojtěch: Výsledky výzkumu sledování environmentálních nákladů v podnicích, Environmentální aspekty podnikán 2/2003,citace 2.4.2010, přístup z internetu:http://www.cemc.cz/aspekty/vyber_z_clanku/Env_ucetnictvi/dokumenty/6.pdf
• Ministerstvo životního prostředí: Metodické pokyn pro zavedení environmentálního manažerského účetnictví, 2003, citace 2.4.2010, přístup z internetu: http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/MZPMSFHNXUXN/$FILE/MetodickyPokynEMA.pdf
• HYRŠLOVÁ, Jaroslava - VANĚČEK Vojtěch: Případové studie podnikového environmentálního účetnictví, Plateta 5/2003, Ministerstvo životního prostředí, ISSN: 1213-3393, citace 2.4.2010, přístup z internetu:http://www.mzp.cz/osv/edice.nsf/BCAE62DBA922327EC1256F6300444BD6/$file/planeta5.pdf