Potápění a životní prostředí

Vodní plocha zaujímá více než 70 % povrchu planety Země. Spolu s nejhlubším místem, kterým je Mariánský příkop s hloubkou více než 11 km, činí tyto parametry podmořský svět mnohem rozsáhlejším a mnohem méně probádaným než je tomu u suchozemské části (nejvyšší bod souše má „pouhých“ 8 850 m). Není proto divu, že svět pod vodní hladinou magicky přitahuje potápěče v rámci sportovních a rekreačních aktivit. Z technického pohledu existují dva základní způsoby potápění – přístrojové potápění, využívající dýchací přístroj při pobytu pod vodní hladinou, a volné/nádechové potápění (freediving).

Volné potápění s monoploutví

Následující text se snaží předložit oboustranný pohled na vzájemný vztah potápěčských aktivit a vodního prostředí; tedy nejen chronicky známé „větší míra znečištění + úbytek života pod vodní hladinou = klesající atraktivita potápěčských aktivit,“ ale také vztah reciproční, tedy jak potápěč svoji aktivitou prostředí ovlivní.

Garbagediving

V posledních dekádách došlo k významnému (nikoliv pozitivnímu) vývoji ve smyslu znečištění světových oceánů. Průmyslová produkce zplodin vznikajících spalováním fosilních paliv má za následek znečištění nejen ovzduší, ale i vodního prostředí. Oceány a vodní plochy absorbovaly za posledních padesát let více než čtvrtinu (25–33%) všech průmyslových emisí. Zatímco tento proces působil jako pufr na změny klimatu, ekosystémy světových oceánů se s postupnou acidifikací vyrovnávaly a vyrovnávají mnohem obtížněji. Vodní organismy, které stojí na začátku potravního řetězce a jsou závislé na striktním rozmezí pH, byly touto rapidní změnou zásadně ovlivněny; negativní vliv změn chemismu vody tak nepřímo ovlivňuje přežití dalších druhů. To s sebou jako další důsledek přináší i negativní socio-ekonomické dopady v oblastech (úbytek rybolovu aj.), které jsou závislé na vodním ekosystému.

Více než 30 miliónů tun plastového odpadu je každoročně vypuštěno do světových oceánů. Jednorázové igelitové tašky, plastové lahve, plastová brčka, nádoby od mléčných výrobků a mnohé další se ve vodním prostředí, vlivem agresivní kombinace UV záření a fyzikálních/chemických vlastností slané mořské vody, pozvolna rozkládají na tzv. mikroplasty, které přímo či prostřednictvím vodních živočichů pronikají celým ekosystémem až do původního tvůrce těchto odpadů – tedy člověka. Podíl mikroplastů v etiopatogenezi nemocí člověka není dosud spolehlivě prozkoumán, nicméně dostupné práce trendově ukazují, že přítomnost mikroplastů v organismu je asociována se zvýšenou mírou inflamace v těle, s mírou celulární proliferace a poruchou střevního mikrobiomu. Potřebu objasnění působení mikroplastů na (nejen) lidský organizmus reflektuje i množství prací, které byly recentně na toto téma publikovány, a které podtrhuje důležitost tohoto „hořícího“ tématu v současnosti.

Dnešní (pod)vodní prostředí je také velice vzdálené obrazu „tichého světa“. Hlukové znečištění, dané efektivnějším šířením zvuku ve vodě, je mnohdy opomíjeným problémem. Mnozí vodní savci jsou komunikačně, navigačně a/nebo nutričně závislí na využívání rozmanitých zvuků, které vydávají. Hlukové znečištění vznikající kombinací více než 60 tisíc komerčních (ropných) tankerů a nespočtem menších lodí má za následek přímé či nepřímé negativní ovlivnění výše uvedených druhů. Typickým příkladem hlukového znečištění může být vysokofrekvenční sonar, který využívají námořnictva celého světa, jehož nepříznivý vliv na chování velkých podvodních savců byl opakovaně verifikován.

Přístrojové potápění

Potápění a podmořský svět

To vše a mnohé další samozřejmě negativně ovlivňuje prožitek, které nabízejí potápěčské aktivity. V současnosti je celosvětově registrováno jen v systému PADI více než 27 milionů aktivních potápěčů a v posledních letech každoročně přibývá 1–2 miliony nových zájemců. Vnímání vodního prostředí potápěčem se, s ohledem na výše uvedené, nabízí, nicméně chápání toho, že potápěč svým chováním a snahou proniknout do podvodního světa taktéž negativně ovlivňuje tento ekosystém, už mnohdy zůstává skryto.

Potápění s přístrojem s sebou přináší potřebu vybavení, které zahrnuje masku, ploutve, neoprenový oblek a samozřejmě komplexní sestavu s dýchacím přístrojem; tedy vybavení, jehož výroba za sebou zanechává ne nevýznamnou ekologickou stopu. Jeden až dva miliony nových zájemců ročně, spolu s nespočtem zájemců o „šnorchlování“ s sebou přináší poptávku po výrobě odpovídajícího množství kusů daného vybavení. Kompletní vybavení váží v průměru 8–10 kg (bez tlakových lahví), což je jen pro nové potápěče přibližně 10 000 tun potenciálního umělohmotného odpadu ročně, nehledě na obnovu vybavení již zkušenějších potápěčů. Stejná kalkulace pak platí pro další vybavení, jakým jsou tlakové lahve. S jejich provozem se však pojí ještě další problematika, a to potřeba jejich pravidelného plnění, která je spojena s významnou spotřebou energie a v rozvojových zemích, kde nejsou dostupné elektrické kompresory, a pak i s tvorbou emisí. V neposlední řadě je třeba zmínit fakt, že většina potápěčů žije mimo dosah vodního prostředí a za svými podvodními aktivitami mnohdy cestuje přes značnou část světa, což s sebou opět přináší další produkci emisí při letecké či lodní dopravě. V kontextu výše uvedeného je pak přímý, negativní kontakt potápěče a vodního prostředí (kontakt s podvodní faunou/flórou apod.) pouze minoritní složkou celé interakce.

Závěr

V posledních letech akcelerovaná destrukce vodního ekosystému moří a oceánů nepochybně negativně ovlivňuje všechny druhy potápěčských aktivit. Zatímco pohled ze strany potápěče je poměrně přímočarý, vycházející ze zkušeností, pozorování a samozřejmě zvětšujícího se množství environmentálních studií zabývajících se danou problematikou, pohled opačný je významně limitován absencí (nedostupností?) konkrétních informací, o něž by bylo možné opřít se při recipročním hodnocení. Text tedy není a nemůže být vyčerpávajícím přehledem dané problematiky, ale spíše zamyšlením nad tím, že existuje i odvrácená strana potápění, které svým dílem přispívá v likvidaci toho, co by chtěli potápěči navždy zachovat.