Nepřípustné využití ekologických principů za hranicemi discipliny

Ekologie je věda, která se často pokládá za základ nového názoru (Weltanschauung). S pomocí ekologie se má zastavit postupující fragmentace vědních oborů. Její význam coby spojující a syntetizující síly přesahuje přírodní vědy a zahrnuje i vědy sociální a humanitní. Ekologický pohled tak lze použít ve všech oblastech života: v ochraně národního dědictví, přírody, urbanismu, umožňuje brát lidi jako komunitu, ekonomii jako organismus atd..

Radikální ekologie

Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z ekologie, které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody? Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. Ovšem představa, že člověk bude zakládat své činy na objektivní vědě o přírodě nebo historii, vždy vedla lidstvo ke katastrofě.

Ekologie v minulosti stála u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina). Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „... nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat. Důraz na ekologii zásadně zužuje prostor pro ostatní řečové hry a styly argumentace, které s ekologií nejsou konzistentní; současně jsou všechny nové formy sociální kontroly nepozorovaně zaváděny na základě kognitivní autority ekologie.“

Absolutní platnost ekologických zákonitostí

Pojem "ekologie" je také často užíván v hovorovém jazyce a vystavuje se tak nebezpečí zneužití. Falešný kontext pro využití pojmu ekologie ovšem může mít závažné důsledky: „Ekologie – bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti – je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy – jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam. … Souběh antihumanistického dogmatu a fetišismu přírodní čistoty nebyl jen zdůvodněním, ale i podnětem ke zločinům Třetí říše.“.

• To dokládá následující citát: „Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí. Jejich vzpoura nutně vede k jejich úpadku.“.

Témata

Holismis a totalitarismus. Kapitola z knihy Keulartz, J.: Zápas o přírodu: kritika radikální ekologie. In Paideia, 2/III/2006, dostupné na http://userweb.pedf.cuni.cz/