Metoda cestovních nákladů

Metoda cestovních nákladů (travel cost method, TCM) vychází z rozšířené teorie spotřebitelské poptávky a je založena na kvantifikaci ekologických užitků veřejných statků či škod spojených se ztrátou těchto užitků, které jsou odvozeny od cestovních nákladů. .

Tato metoda patří do kategorie metod odhalených preferencí, přesněji do kategorie metod produkce domácností. Za základní princip této metody lze považovat fakt, že v situaci, kdy spotřebitel chce užívat rekreačních služeb určité lokality, musí danou lokalitu navštívit, a proto lze vynaložené cestovní náklady na tuto návštěvu uvažovat jako zástupnou cenu této návštěvy.

Tato metoda je využívána pro stanovení rekreační hodnoty přírodních lokalit a ekosystémů jako např. národních parků, chráněných krajinných oblastí, velkých vodních ploch a dalších přírodně atraktivních míst. Do modelu ocenění jsou zahrnuty především charakteristiky, které vypovídají o časové a finanční náročnosti návštěv daných lokalit. Čas a peníze, které jsou návštěvníci ochotni vynaložit za návštěvu dané lokality, jsou uvažovány jako odhad ochoty platit za přírodní statek. Tyto rekreační lokality mají většinou velmi nízké či nulové vstupní poplatky a proto není možné určit poptávku tradičním způsobem. Poptávku po rekreačních lokalitách lze odvodit z reakcí lidí v závislosti na změně cestovních nákladů.

Metoda předpokládá, že lidé reagují na růst cestovních nákladů stejným způsobem, jak by reagovali a růst vstupního poplatku, tedy čím vyšší budou náklady na cestu do dané lokality, tím bude četnost návštěv menší. Z toho vyplývá, že změna ve výši cestovních nákladů má za následek změnu v četnosti návštěv a lidé budou opakovat návštěvy dané lokality, dokud se mezní hodnota poslední návštěvy nevyrovná nákladům na tuto návštěvu. Vypozorováním této zákonitosti v chování spotřebitelů lze odhadovat funkci poptávky a hodnotu dané lokality.

Celkové náklady návštěvníků spojené s rekreací zahrnují:

1. rekreační poplatky v dané lokalitě
2. náklady na dopravu, které se odvíjí od druhu dopravního prostředku a dopravní vzdálenosti od místa bydliště
3. čas strávený dopravou
4. délku a četnost návštěv

Vznik a vývoj metody cestovních nákladů

V roce 1947 U.S. National Park Service kontaktovali řadu významných ekonomů s otázkou, jakým způsobem stanovit hodnotu národních parků. Chtěli zodpovědět otázku, jak využít ekonomické principy k vysvětlení ekonomických hodnot národních parků s cílem ukázat, že národní parky přináší návštěvníkům užitky převyšující náklady hrazené daňovými poplatníky. Jako jediný návrh založený na solidních ekonomických principech byl návrh Harolda Hotellinga, který lze považovat za základ této metody. Harold Hotelling navrhl, aby byly změřeny rozdílné míry návštěvnosti národních parků podle cestovní vzdáleností, které musí být návštěvníky překonány za účelem návštěvy parku. Na základě empirického vztahu mezi rostoucí cestovní vzdáleností a klesající mírou návštěvnosti lze odhadnout skutečný poptávkový vztah. Na základě empiricky odhadnuté poptávky lze vypočítat celkový užitek parku pro jeho návštěvníky, ten se rovná vstupním poplatkům a spotřebitelskému přebytku.

Metoda byla dále rozvíjena v padesátých a šedesátých letech například autory: Trice and Wood (1958), Clawson (1959), Clawson and Knetsch (1960). Od té doby mnoho studií převzalo metodologii založenou na tomto přístupu.

Modely cestovních nákladů

1. Zonální model cestovních nákladů (zonal travel cost model, ZTCM)
2. Individuální model cestovních nákladů (individual travel cost model, ITCM)

Zonální model cestovních nákladů

Tento model vychází z již uvedeného původního návrhu Harolda Hotellinga, avšak aplikování na reálná data proběhlo až koncem 50. let 20. století, např. studií Mariona Clawsona z roku 1959. Tento model využívá některé myšlenky převzaté z gravitačních modelů ekonomie regionů. Za jednotku pozorování je v tomto případě považována agregátní populace, která žije v dané zóně. Výhodou tohoto modelu je jeho nízká náročnost na vstupní data a naopak nevýhodou je to, že všem obyvatelům určité zóny jsou přiřazeny stejné charakteristiky a nemá příliš pevné vazby na mikroekonomickou teorii.

ZTCM byla využívána k odhadu poptávky a spotřebitelského přebytku z ochrany přírody v určitých lokalitách od 60. let. Mezi novější příklady lze zařadit Farbera (1988), který šetřil rekreaci v Lousianských mokřadech, Willise (1990) a Hanleyho (1989), oba odhadovali spotřebitelský přebytek z rekreace v lese.

Postup uplatnění ZTCM:

1. Rekreační území je rozděleno do zón takovým způsobem, aby bylo možné kvantifikovat cestovní náklady do každé zóny.
2. Pomocí dotazníku jsou návštěvníci dané lokality rozčleněni podle bydliště odkud přicestovali a podle četnosti návštěv dané lokality v porovnání s četností návštěv jiných lokalit.
3. Zpracováním výše uvedených dat jsou určeny návštěvní sazby a oboustranné cestovní náklady pro každou zónu.
4. Pomocí metod mnohonásobné regrese se testuje hypotéza, že návštěvní sazby závisejí na cestovních nákladech (vysvětlovaná proměnná: počet návštěv střediska, vysvětlující proměnná: cestovní náklady, důchod jednotlivce, vzdělání, celkové cestovní náklady do substitučních míst)
5. Celková návštěvnost dané lokality ze všech zón představuje jeden bod na poptávkové křivce po dané lokalitě.
6. Pokud předpokládáme, že zvyšování cestovních nákladů má totožný vliv na návštěvnost jako růst vstupních poplatků, pak lze další body na poptávkové křivce získat prostřednictvím odhadnuté rovnice návštěv. Z této rovnice je možné vypočítat návštěvní sazby a celkové počty návštěv ve všech zónách pro daný růst vstupného nebo dopravních nákladů. Následně opakujeme výpočty pro další vzestupy až do chvíle, kdy je nalezena celá poptávková křivka. Plocha pod touto křivkou představuje celkovou užitnou hodnotu dané lokality.

Individuální model cestovních nákladů

Jednotkou pozorování je v tomto případě individuální uživatel rekreace. Tento model nabízí lepší propojení s mikroekonomickou teorií a zároveň pomocí individuálních dat je možné modelovat návštěvy i více rekreačních oblastí a vytvořit systém poptávkových rovnic. Tento model byl poprvé aplikován v roce 1971. Mezi další zlepšení lze zařadit zahrnutí charakteristik rekreační lokality, což pomůže lepšímu vysvětlení cestovního chování návštěvníků.

Mezi nevýhody tohoto přístupu patří náročnost na vstupní data a problém vycházející ze sběru dat v místě rekreace, neboť výběrový vzorek je zkreslený tím, že jsou v něm zahrnuti jenom skuteční návštěvníci dotázaní v dané lokalitě v daném roce a nezahrnuje potenciální návštěvníky.

Základní předpoklady modelu individuálních cestovních nákladů:

1. Časové a cestovní náklady návštěvy určité lokality jsou zástupnou proměnnou ceny rekreace.
2. Čas, který je strávený na cestě, je neutrální a tedy nepřináší žádný užitek
3. Každá domácnost se rozhoduje na základě stejné délky návštěvy lokality.
4. Výlet do místa rekreace je pouze jednoúčelový, tímto jedním účelem je rekreace.

V případě, že některá z podmínek neplatí, je nezbytné model cestovních nákladů dále rozpracovat.

Výhody TCM

1. TCM úzce navazuje na konvenční empirické metody, které jsou používány k ocenění ekonomických hodnot na základě tržních cen.
2. Metoda je založena na skutečném chování lidí.
3. Metoda je relativně levná.
4. Využití metody poskytuje příležitost pro získání velkého vzorku pozorovaní.
5. Výsledky jsou relativně jednoduché na interpretaci.

Problémy a limity TCM

Existuje několik problémů spojených použitím této metody, z nichž většina vyplývá z metodiky. Avšak stejně jako jiné metody se TCM neustále vyvíjí. Nejvíce neshod mezi výzkumníky souvisí s hodnocením času.

1. TCM předpokládá, že lidé reagují na změnu cestovních nákladů stejným způsobem, jak by reagovali na změnu vstupního poplatku.
2. Nejjednodušší modely předpokládají, že cesta má pouze jeden účel, tedy návštěva jednoho specifického rekreačního místa. V případě, že výlet je víceúčelový, hodnota lokality může být nadhodnocena. V tomto případě je obtížné rozdělit cestovní náklady mezi různé účely.
3. Dále je problematické definování hodnoty času stráveného na cestě resp. nákladů příležitosti, protože čas strávený na cestě by mohl být využit jiným způsobem. Tyto náklady by měly být přičteny k cestovním nákladům, jinak může být hodnota dané lokality podhodnocena. Ohodnocení je problematické a není zde shoda, jak tyto náklady vyjádřit. Příkladem tohoto vyjádření může být výše ušlé mzdy. Avšak v případě, že pro někoho je samotné cestování příjemné , tak čas strávený na cestě je užitkem, ne nákladem, a hodnota dané lokality může být nadhodnocena.
4. Hodnotu lokality také ovlivňuje dostupnost substitučních lokalit. Například, když dva lidé cestují do stejně vzdálené lokality, hodnota daných lokalit je považována za stejně vysokou, jestliže však má člověk na výběr několik substitučních lokalit a vybere si právě tu jednu, neboť jí preferuje, tak pro daného člověka má tato lokalita vyšší hodnotu.
5. Ti, kteří si určité lokality cenní hodně, se mohou do její blízkosti přestěhovat. Pak budou mít nízké cestovní náklady, ale vysoké hodnocení této lokality se nepromítne do výsledků TCM.
6. Metoda je náročná na vstupní data. V dotazníku je důležité zjistit i socioekonomické charakteristiky respondenta, ale každý není ochotný sdělit své osobní údaje.
7. Odvozená poptávka po rekreačních lokalitách závisí na potenciální užitné hodnotě a tudíž dochází k ocenění pouze užitné hodnoty daného statku, nevztahuje se však k opční hodnotě, existenční hodnotě. či odkazové hodnotě.