Historický vývoj lezeckých aktivit
Lezení je přirozeným pohybem člověka, kde využíváme zrak, sluch, hmat a smysl pro udržení rovnováhy. Od pradávna bylo nutností člověka vyšplhat na strom nebo překonávat přírodní překážky. V moderním světě již není nutností využívat tyto schopnosti v běžném životě, díky novým vynálezům jako žebříky, výtahy, různé vysokozdvižné plošiny apod.[1]
Lezecké aktivity
Začátek lezení datujeme do 16. století. Do hor se chodilo především za lovem zvěře nebo sběrem minerálů. Většina aktivních sběračů či lovců byli obyvatelé podhorských vesnic, brzy se v horách pohybovali s přehledem a jistotou. Brzy zjistili, že bohatí nadšenci pro přírodu nebo badatelé a vědci, zkoumající místní floru a faunu, potřebují jejich pomoc a mohou si tak přijít na pěkné finanční ohodnocení.[2] Až v 19. století se začaly rozlišovat směry horolezectví a lezení. Ve druhé polovině 20. století se rozvinula velká škála lezeckých disciplín. Vedle tradičního horolezectví vznikly dynamické disciplíny, které přilákaly vyšší počet lidí.[3] Díky zvýšené oblibě outdoorových sportů v tomto období se zájem o lezení zvýšil a moderní pomůcky zjednodušily náročnost natolik, že lezení může být sportem opravdu pro všechny. Každý si může najít vlastní úroveň obtížnosti, nastavit si vlastní metu a má se kam posouvat.
V moderní době známe velké množství lezeckých aktivit nejen v přírodě, ale i v uměle vytvořených podmínkách. Mezi nejznámější patří zejména:[4]
Lezení na umělé stěně
Nejčastěji používané prostředí pro lezení. Na malém prostoru najdeme členité stěny a různé variace obtížností. Najdeme je ve většině větších měst a jsou vhodné pro začátečníky i pro pokročilé. Zároveň je možno využít při špatném počasí. V nynější době zažívá největší rozmach. Ve velmi bezpečném a jednoduše kontrolovaném prostředí začalo mnoho podnikatelů vytvářet svoji hlavní činnost a nováčkům tak jednoduše předvedou, jakým způsobem zacházet s lanem, sedákem a karabinou. Díky moderním jistícím pomůckám se dá říci, že lezení patří mezi velmi bezpečný sport.
Umělé stěny můžeme rozdělit do základních skupin. Do jedné patří boulderingové stěny vysoké maximálně 3 metry s dostatečně měkkou podlahou pro pády. Do druhé řadíme klasické lezecké stěny s umělými chyty. Posledním typem jsou stěny kombinované, kde můžeme nalézt jak boulderové, tak i klasické lezecké cesty. U jednotlivých cest jsou číslem označeny jejich obtížnosti.[5]
Historie
Počátek umělých lezeckých stěn datujeme v 80. letech. První lezecká stěna byla poblíž Brna na pilíři nedostavěného mostu. Nyní se s umělými stěnami potkáváme v nákupních centrech, dětských hřištích, či dokonce v nafukovací lehce přenosné formě využívané pro firemní akce a večírky.
Volné lezení
Je to styl horolezectví, kde se využívá pouze povrch skály a síla lezce. Protikladem je technické lezení, kde se využívají skoby a další uměle připravené pomůcky. Zde je lezec omezen pouze na jištění pro případ pádu. Rozlišujeme různé druhy chytů – mezi základní uvádíme: horní chyt, chyt na tlak, boční chyt, dolní chyt. Stupy známe – stup špičkou, stup vnitřní hranou, stup vnější hranou, patička, podháknutí, stup na tlak.[6]
Historie
Vznik disciplíny píšeme od roku 1952, kde na Kavkazu se pro potřeby tréninku horolezců začalo lézt volným stylem. Lezlo se v nízkých, ale náročných terénech a již o necelé dva roky později se v této disciplíně začalo soutěžit. Vznikly 3 kategorie. První kategorií byly výstupy, které byly technicky velmi náročné. Druhá kategorie byly traverzy a hřebenové přechody. Poslední kategorií byly výškové výstupy. Zanedlouho se volné lezení dostalo do celého světa. V Německu je známo pod jménem Sportklettern – sportovní lezení.[1] V 60. letech se začalo volné lezení rozvíjet i v USA a to hlavě díky F. Wiesnerovi v pískovcovém prostředí. V tuto dobu se ucelovala světová pravidla a kritéria volného lezení a tím vznikalo i první hodnocení jednotlivých výstupů.
Bouldering
Boulder znamená v překladu balvan a jde v podstatě o lezení na skalách v nízké výšce, umělých stěnách nebo balvanech většinou bez jistících pomůcek s výjimkou bouldermatky nebo žíněnky, která brání úrazům způsobené pádem.
Historie
Historické kořeny má bouldering v Anglii roku 1880. Nejdříve byl vnímán pouze jako tréninková jednotka pro budoucí velehorské výstupy, ale díky oblíbenosti se stal jednou z hlavních aktivit rekreačního i sportovního lezení. Za zakladatele disciplíny je ale považován J. Gill z Ameriky. Jako první začal při lezení používat magnézium.
Další typy lezení
Canyoning, Ice climbing, sports climbing, chalk climbing, mountanieering, net climbing, pole climbing, free solo climbing.[7][8]
Odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 Climbing Techniques and Moves. www.rei.com [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Lezení: historie horolezectví (www.infoglobe.cz). www.infoglobe.cz [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. (česky)
- ↑ DIEŠKA, IVAN. Horolezectvo : encyklopédia. 1. vyd. vyd. Bratislava: Šport 354 pages s. Dostupné online. ISBN 80-7096-015-9, ISBN 978-80-7096-015-8. OCLC 28473474
- ↑ Hlavní druhy lezení v ČR | OutdoorTipy.cz [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. (česky)
- ↑ VOMÁČKO, LADISLAV, 1972-. Lezení na umělých stěnách. 2., upr. vyd. vyd. Praha: Grada 129 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-2174-3, ISBN 80-247-2174-0. OCLC 228781359
- ↑ HORÁK, Miroslav. Vývoj a druhy horolezeckých disciplín (bakalářská práce) [online]. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, 2009 [cit. 2020-05-12]. Dostupné online.
- ↑ KOLÁŘOVÁ, Anna. Hory a historie horolezectví [online]. Daily Adventures, 2020-01-10 [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. (česky)
- ↑ History of Climbing : CISM Europe. www.cismeurope.org [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online.
Literatura
- FRANK, TOMÁŠ. Horolezecká abeceda. Vyd. 1. vyd. Praha: Epocha 663 s., [17] s. barev. obr. příl. s. Dostupné online. ISBN 978-80-87027-35-6, ISBN 80-87027-35-3. OCLC 228606576
- NOVOTNÝ, Jan. Nepískovcové skály v Čechách : horolezecký průvodce.. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 333 s.
