Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Filosofové environmentální etiky

Filosofové dnes musí hledat nové etické normy – věda a technika se vyvíjí a nalézají nové možnosti. Je nutné znovu definovat „mateřství“, protože porodit může i žena, které bylo implantováno vajíčko dárkyně. Vzniká celá řada otázek, co je ještě etické. Např. Jsou etické genetické manipulace? Je etické klonování tkáně? Je etické klonování celého jedince? atd. Na tyto potřeby lidstvo reagovalo vznikem nové vědy – genetické etiky čili gen-etiky (Suzuki et al., 1988). Podobně poměrně nedávno vznikla potřeba reformovat vztah člověk-zvíře resp. člověk-příroda.

Jak již bylo zdůrazněno na začátku práce, environmentální výchova je s morální výchovou, resp. etikou úzce spjata, protože proenvironmentální chování je vždy chováním altruistickým.

Filosof M. Buber (1995) rozlišuje odcizení (nízká úroveň morálního vývoje) a vcítění (vysoká úroveň morálního vývoje). Odcizení, které ilustruje stručně vztahem „já – ono/to“, vede k lhostejnosti. Vcítění, které ilustruje stručně vztahem „já – ty“, vede k zodpovědnému chování. Neexistují dva druhy lidí, ale existují dva póly lidství (Buber, 1995: str. 53). Dále M. Buber uvádí příklady vcítění také do mimolidských stvoření (nejen do zvířat, ale i do rostlin): „… ale může se stát – z vůle a milosti zároveň – že pozoruji-li strom, vstoupím do vztahu k němu a on přestane být jen Ono“ (Buber, 1995: str. 9).

Obdobně E. Fromm (2001) determinuje dva mody – modus vlastnický („mít“), který je pasivní, vykořisťující a manipulující (koresponduje s egoistickým, heteronomním a odcizeným jednáním) a modus bytí („být“), aktivní, poskytující svobodu (koresponduje s autonomním, altruistickým a vciťujícím se jednáním). V každém člověku vidí E. Fromm predispozice k oběma modům; morální výchova by podle něj měla vést k potlačování vlastnického modu a k posilování modu bytí (Fromm, 2001). Z toho vyplývá, že člověk nacházející se na morálně nižším stupni vývoje, ve vlastnickém modu, se nemůže k přírodě a jejím součástem chovat nemajetnicky. Opět nalézáme spojitost mezi morálním vývojem a autonomním environmentálním morálním jednáním, které vede k jednomu z cílů environmentální výchovy uvedeném v RVP ZV, k trvale udržitelnému způsobu života. E. Fromm odsuzuje konzumní styl života (vychází z modu vlastnictví). Konzumování vidí jako patologii a upozorňuje, že problém není jen v konzumaci alkoholu, kouření cigaret a požívání dalších drog, ale také v automobilismu, sexu, v cestování a sledování televize. Televizi vidí jako problém celá řada psychologů (např. Říčan, 2006). Spotřebitel je věčný kojenec volající po lahvi (Fromm, 2001: str. 43). Podobné varování, totiž, že příliš velké množství majetku a příliš velká moc je neslučitelná se „skutečným životem“, nalezneme ve známém (pravděpodobně fiktivním) projevu náčelníka Seatla (Seed at al., 1992: str. 74 – 78). V návaznosti na tyto předchůdce formuluje environmentální filosof E. Kohák (2000) kontinuum mezi nižším a vyšším stupněm morálního vývoje v environmentální etice do otázky „Chceme mít či žít?“ a poukazuje na skutečnost, že člověk na vyšší morální úrovni neshromažďuje majetek, ale snaží se zažívat hezké chvíle.

Sociobiologie je relativně nový vědní obor, který se zabývá objektivní analýzou (pomocí matematických modelů a teorie her) sociálních struktur uvnitř populací (Veselovský, 1992: str. 222). Sociobiologie přináší poznání, že akt shromažďování je v lidské populaci mírného a subpolárního pásu geneticky podmíněn (Diamond, 2004). Tisíciletí zde totiž přežívali jen ti jedinci, kteří si nashromáždili dost zásob na zimní období. A protože nikdy nebylo jisté, jak bude zima dlouhá, platilo pravidlo čím více, tím lépe. V dnešním světě, který je tolik odlišný od světa přirozeného, je třeba tuto touhu po shromažďování zásob transponovat např. právě do shromažďování zážitků (Kohák, 2000). Sociobiologie používá pro potřeby pojmenování morálních a etických aspektů chování pojmy altruismus a egoismus. Altruistické jednání je definováno jako jednání pro společnost; jedinec jedná ve prospěch své společnosti (hejna, smečky), i když mu z toho nekyne žádný okamžitý zisk. Příkladem altruistického chování je např. útok kosů na straku, která chce vybrat hnízdo s ptáčaty. To, že se na ni vrhnou i kosi, jejichž hnízda bezprostředně ohrožena nejsou, je altruistické chování (např. Pecina, 1994). Ovšem matematické modelování (např. Dawkins, 1998) života ve skupině (hejně, smečce) poukazuje na skutečnost, že ani čistě altruistické, ani čistě egoistické chování není evolučně stabilní. Mezi čistými altruisty (“holubicemi”) se vždy dříve či později vyskytne i čistý egoista (“jestřáb”). Ovšem ani společnost čistě egoistická (“jestřábí“) nemůže trvale obstát. Jediná stabilní strategie musí obojí přístup střídat a řídit se zásadou “půjčky za oplátku” (angl.: tit for tat). Kos pomáhající ohroženému kosímu hnízdu očekává stejnou pomoc od ostatních. Někteří psychologové soudí, že environmentální postoje a odpovídající praktické chování jsou výsledkem altruistických morálních norem (Black et al., 1985, Hooper, Nielson,1991, Schultz, Zelezny, 1998 cit. z Franěk, 2000).