Důsledky globalizace pro vztah k přírodě

V moderní době se výrazně mění vztah člověka k přírodě. Je to důsledek hédonistického vztahu člověka ke svému životu a ke světu. Hédonistická životní orientace, která v moder­ní civilizaci dominuje, se stává masivním jevem. Vytváření efektivních sociálních systémů, směřující zprvu k vytvoření společnosti dostatku, posléze blahobytu, konzumu až do sou­časné fáze nadbytku a mrhání, je založeno na naplnění tohoto požadavku. Racionaliza­ce, modernizace, ale i věda a technika mají sloužit především tomuto cíli. Hédonistická životní orientace se projevuje také odtabuizováním náboženských a morálních zákazů, kritickým výpadem proti tradičním formám života.

Hédonistická orientace způsobuje nepřímo také podstatnou změnu vztahu k přírodě. Pří­roda jako přirozené prostředí člověka se stává předmětem kvalitativně nového zájmu. Moc vědění ve vztahu k přírodě se projevuje v pokusech o její maximální zužitkovatelnost k hédonistickým cílům člověka. Tyto procesy se svojí intenzitou neustá­le stupňují a pokud se podstatně nezmění hédonistická životní orientace, hrozí totální devastace přírody. Během několika staletí racionalizace, modernizace a hlavně v poslední vývojové fázi globalizace se devastace přírody neustále zrychluje, přičemž opravná opatření mají ve srovnání se způsobenými škodami nepatrný účinek.

To je způsobeno také tím, že vývoj techniky a nových technologií vedl nejen k devasta­ci přírody, ale ovlivnil výrazným způsobem i společenské struktury a radikálním způso­bem utvářel nové formy prosazování hédonistické životní orientace. Zároveň je možné poukázat na kontinuální vývoj planetární technovědy, který můžeme popsat i jako jakýsi samospasný proces jejího samovývoje, tedy vytvoření dominantního rastru či intencionál­ní struktury, kterou není možné odstranit ze soudobé vyspělé společnosti. Navíc je nutné brát ohled na to, že mechanismy a technologie vytvořené v racionalizačně modernizační fázi vývoje, jsou mimořádně flexibilní a že se neustále inovují. V rovině teoretických řešení nic inovacím nebrání. V rovině praktických opatření je však třeba počítat se značnými reálnými překážkami, mezi nimiž je nejvýznamnější časový faktor, tedy rychlost, s jakou je možné inovace prakticky uskutečnit. Pomalost zavádění opravných opatření ohrožuje jak přírodu, tak společnost. Požadavky, které na přírodu, společnost a na člověka klade globalizovaný svět planetární technovědy, překročily míru stanovenou kulturním vzorcem hédonistického uspokojování potřeb a zájmů, kdy ve svých počátcích byla moderní spo­lečnost ve srovnání s dnešním stavem mnohem méně komplexní a diferencovaná.

Důsledkem tohoto paradoxu globalizace je jistá bezradnost a ztráta adekvátního, přiroze­ného vztahu člověka k světu, přírodě a společnosti i člověka k sobě samému. Technověda a moderní technologie globalizovaného světa vytvořily vysoce sofistikovaný systém vyspělé společnosti, ale nedokáží odstranit úzkost, strach, obavy člověka. Paradox globalizovaného světa se projevuje především v protikladu pohodlí, blahobytu, komfortu a luxusu na jedné straně a v násilí, krutosti na druhé straně.

Zároveň se ukazuje, že právě technika a technologie hluboce zasáhly i do základních urče­ní, podstatných vlastností člověka a lidského rodu. Ovlivnily nejen jeho vztah k přírodě, ale také hluboce zasáhly do jeho vědomí, změnily jeho myšlení, hodnotové preference, zájmy i potřeby. Technika a technologie se staly komplementární součástí lidské pod­staty. To odpovídá původnímu filozofickému vymezení podstaty člověka jako rozumné, rozumové bytosti. Rozvíjení rozumových dispozic člověka v racionálním, racionalizací, modernizací a globalizací formovaném světě probíhá způsobem, ve kterém míra, způsob a formy rozvíjení lidské podstaty jsou dnes určovány dominujícím typem systémové raci­onality technické, systémy komunikace, interakce a mediálními systémy. Je to jiný typ racionality, než je ta, která byla předpokládána v situaci a době definující lidskou podstatu v antickém světě. V té době byl předpoklad rozumnosti, rozvíjení rozumových dispozic člověka chápán také jako ustavení, vymezení přesné míry posuzování věcí. Předpokladem k takovému postoji bylo přesvědčení, že člověk žije v jednom světě, který může poznat, že může odkrýt základní pravdy a zákony dění, přizpůsobit se jim či v jejich duchu změnit i podmínky svého života.

Racionalita soudobé civilizace planetární technovědy, inovace nových technologií a samo­vývoj mediálních systémů ukazuje, že z hlediska starších předpokladů je nejnápadnější odlišností fakt ztráty míry ve smyslu předpokladu, že člověk má být mírou věcí. Raciona­lita techniky a technologií v globalizovaném světě se projevuje jiným způsobem, je řádově jiná, než racionalita účelově racionálního jednání jedince. Systémová racionalita se řídí požadavky systému samotného. Evidentní zlepšování sociálních, ekonomických i politic­kých podmínek života bylo zprvu také jistě důsledkem naplňování osvícenského ideálu vytvoření lidské společnosti. Naplňování požadavku vytvoření společnosti uspokojující potřeby a zájmy, zajištující pohodlí a blahobyt bylo uskutečněno. Vyspělé společnosti se však vyrovnávají s novým jevem charakterizujícím tuto společnost jako společnost nadbyt­ku. Přibývá v ní životních postojů mrhání (Bataille, 1998). Právě v postoji mrhání věcmi, jichž je nadbytek, se projevuje absence jakékoliv míry, stav hybris, překročení jakékoliv míry. To je jeden z velkých paradoxů globalizovaného světa, totiž skutečnost, že technologie a planetární technověda se vyvíjejí způsobem bez hranic, že otevírají a nabízejí stále nová řešení problémů, ale v jiném řádu racionality, než ve jménu kterého se moderní civilizace ustavila. Řešení problémů moderní doby novými a stále se zdokonalujícími technologiemi a postupná globalizace je vůči existenciálnímu rozměru lidského života zcela lhostejná.

Odkazy

Externí odkazy

• Globalizace na české Wikipedii
• Globalizace na anglické Wikipedii