Územní plánování/Současná legislativní úprava

Nedostatky

Z hlediska obecných principů má dnešní právní úprava územního plánování, představovaná zákonem č. 183/2006 Sb. a navazujícími zákony a prováděcími vyhláškami některé nedostatky. Jsou to následující skutečnosti:

• Územní plánování zůstalo výkonem státní správy v přenesené působnosti, ačkoliv má zřejmý samosprávný charakter. Samosprávné orgány se mohou ke všem fázím sice vyjadřovat, ale jinak mají jen volbu schválit či neschválit (zadání, pokyny pro dokončení návrhu po projednání konceptu u územních plánů, návrh), připravené a kontrolované aparátem státní správy.
• Namísto velmi konkrétního územně-plánovacího podkladu celostátní úrovně, jakým byla již zmíněná Koncepce urbanizace a dlouhodobého osídlení ČR, na níž byly práce ze strany MMR jako objednavatele zastaveny v roce 1994, se nyní na celostátní úrovni zpracovává vágní a přírodní prostředí do značné míry ignorující Politika územního rozvoje. Je to dokument verbálního charakteru, jehož doprovodnou grafiku tvoří jen hrubá schémata osídlení a dalších antropogenních systémů (doprava, technická infrastruktura), zatímco přírodní subsystémy (chráněná území přírody, významné krajinné prvky, prvky ÚSES ap.) zcela chybí. Tento hrubý nedostatek nevytklo Politice územního rozvoje kupodivu ani vyhodnocení jejích vlivů na životní prostředí (SEA).
• Zásady územního rozvoje, které na regionální úrovni nahradily bývalé územní plány velkých územních celků, musí být zpracovány na správní úrovni krajů a řešené území zásadně jen v jejich hranicích. Možnost jiného vymezení řešeného území, jako bylo zpracování dosud platných ÚPn VÚC národních parků (Krkonoše, Šumava), chráněných krajinných oblastí (Lužické hory, České středohoří, Český les, Beskydy, Jeseníky) nebo velkých sídelních a průmyslových aglomerací (např. Hradecko - pardubická), přesahujících krajské hranice, zmizela. Tím méně je dnes možné pořídit společnou územně-plánovací dokumentaci pro území zasahující do sousedících států. Ačkoliv jsme součástí EU, nemůžeme dnes udělat už ani to, co se povedlo v 90. letech na Šumavě, totiž pořídit společný územně-plánovací podklad pro celou Šumavu v ČR, SRN a Rakousku na jednotném mapovém podkladu a s koordinovaným obsahem. Také měřítka stanovená pro grafiku ZÚR zákonem (1: 100 000 či v odůvodněných případech (!) 1: 50 000) neumožňují efektivně řešit územní problémy právě v oblasti ochrany přírody a krajiny v nezastavěném území tak, jak to bylo možné v ÚPn VÚC (1:10 000 - 1: 25 000, příp. 1: 50 000). Zásady územního rozvoje kraje smějí navíc obsahovat v závazné části jen záměry v kompetenci státu a kraje, nikoliv obcí. Jak se tím snižuje informační a uživatelská hodnota takového dokumentu, je pro lidi s představivostí zřejmé.
• Bohatý instrumentář nezávazných nástrojů územního plánování původních územně plánovacích podkladů, obsahující tzv. „územně-technické podklady“, „územní prognózy“, „územní generely“ a „urbanistické studie“ byl zredukován jen na tzv. „územně analytické podklady“ a „územní studie“, do kterých se jen s obtížemi vměstná bohatost problémů k řešení, kterou přináší praxe. Nejde o slovíčkaření. Nástroje nejmenované v zákonu a prováděcích vyhláškách nelze financovat z veřejných prostředků a rozpočtů, což je pro pořizovatele a uživatele kardinální problém.
• Zcela nesmyslně byla vypuštěna z pracovních postupů územního plánování pracovní etapa a kategorie „průzkumů a rozborů“, v naivní víře, že je nahradí využívání periodicky aktualizovaných a příslušnými správci dílčích dat verifikovaných „územně analytických podkladů“. Víra zákonodárců, že dnešní dosažená úroveň monitorovací, informační a spojové techniky může nahradit smyslové vjemy a zkušenost lidí z řešeného území je nejen nepatřičná, ale dokonce nebezpečná. (První zkušenosti s naplněním registru sledovaných jevů v podkladech pro hodnocení podmínek udržitelného rozvoje území v ÚAP informacemi potvrzuje naše včasné, ale nevyslyšené varování zákonodárcům, že to v požadovaných formě a čase jednak nelze splnit, ale ani v celém rozsahu nahradit osobní fyzický průzkum řešeného území odborníky různých profesí a zjistit skutečně aktuální stav, nezkreslený dobou potřebnou pro aktualizaci, zpracování a prezentaci dat o území v jeho reflexi v mapových podkladech i v informačních systémech).

Klady

Ale abych nezůstal jen u nedostatků nového stavebního zákona, neboť má samozřejmě i své klady, zejména právě ve vztahu k ochraně životního prostředí a veřejného zdraví a v tom i ve vztahu k ochraně přírody a krajiny. Nebudu zde dlouze vykládat o struktuře a obsahu zákona, zákonů souvisejících a prováděcích vyhlášek, protože si je snadno můžete najít na Internetu nebo koupit nebo půjčit i s komentáři jako knihy hned od několika autorských kolektivů. Alespoň stručný přehled partií, vztahujících se k dnešnímu tématu však uvést musím. Vlastní zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) je účinný od 1. 1. 2007. Spolu s ním byly schváleny dva související zákony.

• Zákon č. 184/2001 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) spolu s Usnesením poslanecké sněmovny Parlamentu ČR č. 186/2006 Sb., kterým PS přehlasovala veto presidenta republiky,
• Zákon č. 186/2006 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění.

Z prováděcích vyhlášek pak se územního plánování bezprostředně týkají

• Vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti,
• Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území,
• Vyhláška č. 502/2006 Sb., kterou se mění Vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecně technických požadavcích na výstavbu a
• Vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření.

Ostatní prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu se vztahují jen ke stavebnímu řádu.

Stavební zákon obsahuje po úvodních ustanoveních o předmětu úpravy a vysvětlení základních pojmů druhou část o výkonu veřejné správy, tedy o působnosti obcí, krajů, v hlavním městě Praze, zavádí nově institut „rad obcí pro udržitelný rozvoj“, definuje působnosti Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva obrany (ve vojenských újezdech, vyjmutých z civilní správy) a definuje kompetence obecných stavebních úřadů, speciálních stavebních úřadů (dopravní, vodohospodářské, pro stavby vyžadující integrované povolení podle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC) a vojenské stavební úřady). Ve třetí části pak uvádí cíle a úkoly územního plánování, obecná ustanovení a společné postupy v něm (zveřejňování písemností, územně plánovací informace, veřejné projednání, zástupce veřejnosti, kvalifikační požadavky), nástroje územního plánování (územně analytické podklady, územní studie, politika územního rozvoje, zásady územního rozvoje (kraje), územní plán, vymezení zastavěného území, regulační plán, územní rozhodnutí, územní souhlas, územní opatření o stavební uzávěře nebo o asanaci území a konečně ustanovení o úpravě vztahů v území, u všech s popisem pořizovací, projednávací a schvalovací procedury, vč. posuzování vlivů na životní prostředí, resp. na udržitelný rozvoj území. Nově zákon umožňuje, aby navrhovatelem pořízení nejen změn, ale celého nového územního nebo regulačního plánu byly nejen orgány veřejné správy, ale i jiné, např. i soukromé právnické či fyzické osoby.

Další části zákona se vztahují ke stavebnímu řádu a teprve část pátá zákona obsahuje zase společná ustanovení, týkající se i územního plánování, jako jsou ustanovení o vybraných činnostech ve výstavbě, které smějí vykonávat jen autorizované osoby, o evidenci územně plánovací činnosti, ukládání písemností a nahlížení do nich, o obecných požadavcích na výstavbu, přípustných účelech vyvlastnění, o státním dozoru, o vstupu na pozemky, expertní součinnosti, o ochraně veřejných zájmů a součinnosti správních orgánů, o sankcích, o opravných prostředcích, přechodná a závěrečná ustanovení. Zákon o změně jiných zákonů upravuje formou novelizace všechny související speciální zákony, dotčené novým stavebním zákonem a uvádí jejich působení v právním řádu do věcného i terminologického souladu, zákon o vyvlastnění rozvíjí ustanovení o vyvlastnění ve veřejném zájmu. Prováděcí vyhlášky pak podrobněji rozvádějí některá ustanovení zákona v těch částech, kde je pro to v zákonu výslovné zmocnění pro ministerstvo.