Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Novodobá ochrana přírody

Potřeba ochrany přírody a životního prostředí je v dnešní době nezpochybnitelná a zřejmá. A protože ekologické problémy (znečištěná voda, mračna exhalátů) přesahují hranice zemí, není možné je řešit bez mezinárodní spolupráce. Mezinárodní spolupráci komplikují byrokratické mechanismy, ovlivňují ji často protichůdné zájmy a také konkurence v boji o zdroje, prostor a živiny. Na zdlouhavost a neefektivnost reagují spontánně lidé po celém světě zakládáním nevládních organizací a spontánních hnutí na ochranu přírody a životního prostředí (a později také požadavkem na ekologickou, resp. environmentální výchovu).

Ochrana přírody a životního prostředí tak probíhá ve čtyřech vzájemně propojených liniích:

• linie oficiální,
• linie vědecká,
• linie spontánní,
• linie individuální.

Od 70. let je zelené hnutí tak silné, že proti němu nadnárodní koncerny zahájily kampaň, protože se jím cítí ohroženy. Dnes je tzv. „zelené hnutí“ velmi rozsáhlé a tvoří ho vědci, spisovatelé, hudebníci, představitelé různých náboženství. Někteří z nich jsou zároveň pacifisty, jiní považují určitou míru násilí či občanské neposlušnosti za přijatelnou formu prosazení dobré myšlenky.

Sociolog P. Hawken, který se věnuje studiu tohoto fenoménu „zelených hnutí“, charakterizuje základní premisy „zeleného hnutí“ takto: 1. chovat se ke druhým tvorům tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni ke mně, 2. posvátnost všeho života – dítěte, zvířete i kultury (Hawken, 2007).

Oficiální linie ochrany přírody vznikla a existuje na základě mezinárodní spolupráce a je legislativně zakotvena v celé řadě dokumentů. Rozsah této práce neumožňuje podrobněji se věnovat všem mezinárodním konferencím a dokumentům zaměřeným na problematiku životního prostředí. Pro environmentální výchovu, vzdělávání a osvětu jsou nejvýznamnější závěry konferencí v (ve):

• Stockholmu (1972), na které byl zřízen orgán Program spojených národů pro životní prostředí – United Nations Environment Programme (UNEP), jehož mottem je: „Ochrana a zlepšení životního prostředí je pro dnešek a pro budoucí generace“.
• Tbilisi (1977), jejímž hlavním tématem byla ekologická výchova. Závěrečný dokument této konference zavazuje členské státy k začlenění ekologické výchovy do státní vzdělávací politiky slovy: „výchova k péči o životní prostředí musí být součástí komplexní výchovy a musí začlenit každého jedince do aktivního procesu řešení problémů, které se dotýkají environmentálních problémů Země a celého lidstva.“
• Moskvě (1987), která se zaměřila na výchovu a přípravu odborníků na životní prostředí a realizaci environmentální výchovy na různých typech škol včetně škol vysokých.
• Riu de Janeiru (1992), na které bylo konstatováno, že vzniká řada problémů, které zastiňují problémy životního prostředí a zároveň stav životního prostředí zhoršují, např. rostoucí propast mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi.

V návaznosti na mezinárodní politiku vznikly a vznikají v demokratických zemích strany zelených, které se více či méně úspěšně pokouší prosazovat požadavky trvale udržitelného rozvoje politickou cestou. Česká strana zelených vznikla již v roce 1989, mandáty v poslanecké sněmovně však získala až v roce 2006 (šest poslanců). V Senátu zájmy strany zelených hájí Jaromír Štětina, v Evropském parlamentu ji zastupuje Milan Horáček. Vědecká linie ochrany přírody souvisí s vědním oborem ekologie. Z ekologie přirozeně vznikla environmentalistika, věda studující problémové vztahy životního prostředí a hledající způsoby jejich řešení. Na rozdíl od ekologie, která studuje všechny vztahy v ekosystému (aniž by je hodnotila), environmentalistika (dříve ochrana životního prostředí) vztahy a stavy hodnotí – identifikuje odchylky od přirozeného běhu věcí, determinuje příčiny a řeší jak vztahy a stavy vrátit do normálu, respektive do stavu funkčního. V roce 1968 byl založen Římský klub (Club di Roma) – klub sdružující vědecké kapacity z nejrůznějších oborů a institucí za účelem společných interdisciplinárních výzkumů problematiky ochrany přírody a životního prostředí (Devigneaud, 1988: str. 367 – 368). První zpráva Římského klubu Meze růstu (Limits to Growth) zpracovaná týmem vědců z Massachuttes Institute of Technology a vydaná v roce 1972, upozornila na možné vyčerpání zdrojů ropy a dalších pro moderní společnost významných surovin a přinesla tak první pochybnosti víry v nikdy nekončící ekonomický rozvoj. Zpráva zveřejnila výsledky počítačově simulovaného vývoje lidské populace a využívání přírodních zdrojů do roku 2100 a upozornila, že pokud nedojde k zásadní změně chování, zvýší se během 21. století mortalita lidské populace v důsledku znečištění životního prostředí, vyčerpání půdního fondu a zdrojů fosilních paliv. V 1992 D. Meadowsová s vědeckým týmem ukončila další dvouletý projekt Překročení mezí (Beyond the Limits). Dokonalejší modelaci v jazyce speciálně navrženém pro systémovou dynamiku. Modelování 295 různých veličin ve spolu navzájem souvisejících diferenciálních vztazích. Populárně-naučná publikace s podtitulem Konfrontace globálního kolapsu s představou trvale udržitelné budoucnosti vysvětlovala stěžejní pojmy (jako třeba tok surovin, zpoždění, překmit, kolaps), uváděla některé příklady a případové studie, a nabídla 13 scénářů vývoje základních veličin do roku 2100, z nichž některé vedly k trvale udržitelnému životu. Faktory ovlivňující základní celosvětové demograficko-ekonomické ukazatele Meze růstu : 30letý update. V roce 2004 vyšlo třetí pokračování Mezí růstu, které na základě podkladů D. Meadowsové dokončili její spolupracovníci (D. Meadowsová v roce 2001 zemřela). Ačkoli bylo Římskému klubu vytýkáno, že nedokázal spolupracovat s nevládními organizacemi, je jeho podíl na etablování moderní environmentalistiky nezpochybnitelný. V posledních třech či čtyřech desetiletích se část humanitních oborů (psychologie, sociologie) a také část lékařských oborů (psychiatrie, fyziologie, celostní medicína) vyvinula tak, že se dnes s vědeckou linií přírodovědnou tyto linie potkávají. Vznikají styčná témata, a některé problémy začínají být nahlíženy a řešeny mezioborově (např. Devigneaud, 1988: str. 370).

Neoficiální linie ochrany přírody vzniká jako spontánní hnutí, které se od 60. let minulého století formuje v reakci na nespokojenost s předchozí generací, se stávajícím způsobem řízení světa a s důsledky tohoto životního stylu. Mezi zásadní podněty vzniku hnutí za ochranu životního prostředí je považován opakovaný požár řeky Cuyahoga ve státě Ohio (1969) a válka ve Vietnamu. Tyto i další události jsou důkazem "prohnilosti systému" a mladá generace v touze po změně spontánně zakládá místní, nestrukturalizované environmentálně orientované organizace, sdružující lidi toužící „žít jinak“, „žít po svém“ a „žít v bratrství se vším živým“. Hnutí na ochranu přírody a životního prostředí tedy vznikalo také spontánně iniciováno zdola a z mnoha sociálních vrstev (kvakeři, pacifisté, hippies) a sdružuje ty, kteří chtějí žít odlišně od předchozích generací (nekonzumně, nekonfliktně). Jedno z prvních hnutí bylo hnutí Don´t make a wave committee (Nedělejte vlny), jehož stoupenci protestovali proti jaderným pokusům na ostrově Amchitka v souostroví Aleuty. Z atmosféry volnosti a sbratření na planetě vznikl nový svátek – Den Země, poprvé slavený 22. dubna 1969 v USA. Později se část hnutí transformuje v tzv. nevládní organizace (NGO = non goverment organization), které dnes významně zasahují do politických rozhodnutí všech demokratických států. Nejznámější nevládní organizací je Greenpeace. Historie této, dnes obrovské, organizace začala skromnou akcí v roce 1971 v kanadském Vancouveru. Odtud 15. září vyplula starší rybářská loď Phyllis Cormack, jejíž posádka se chtěla pokusit zabránit jaderným pokusům. Posádku lodi tvoří kapitán Cormack a jedenáct mužů z (především) komunity hippies a nelegální emigranti z USA (před narukováním do války ve Vietnamu). Tři z těchto mužů byli novináři. Bob Hunter s sebou na moře vzal knihu mýtů a legend Severoamerických indiánů Bojovníci duhy. Tato kniha obsahuje dvě stě let staré proroctví indiánky Ohnivé oči, ve kterém se mimo jiné píše: „..nastane čas, kdy Země bude zpustošená a vykořistěná, kdy moře zčerná, ptáci začnou padat z nebe, potoky budou otrávené a ryby v nich vymřou. V poslední chvíli, kdy už se zdá, že celá příroda zahyne, Indián znovu získá svého ducha a naučí bílého muže ctít Zemi. K ochraně přírody povstanou Indiáni spolu s bílými a budou známi jako Bojovníci duhy.“ Členové posádky vztáhli proroctví na sebe a loď přejmenovali na Rainbow Warrior (Duhový bojovník). Jejich představu podpořila pozoruhodná znamení, která zaznamenali: duha, velryba doprovázející loď, a především indiáni z vesnice Kwakiutl na ostrově Kodiak, kteří, když tam námořníci zakotvili, uvítali posádku jako očekávané proroky a během slavnostní hostiny je při tajemném ceremoniálu indiánský šaman pomazal. Ačkoli se jejich akce na první pohled nepodařila (byli zatčeni americkými námořníky a donuceni oblast pokusů opustit, pohádali se, jadernému pokusu nezabránili), stalo se něco pozoruhodného. Po návratu do Vancouveru byli přivítáni zástupci médií a mediální ohlas této akce (nebo, jak oni sami vykládají, naplnění indiánského proroctví) donutil komisi pro jadernou energetiku USA jaderné pokusy na Aleutských ostrovech ukončit. Následně byla na ostrově Amchitka vyhlášena přírodní rezervace. Během sedmdesátých let následovaly kampaně Greenpeace proti průmyslovému lovu velryb, tuleních mláďat, ukládání průmyslových a jaderných odpadů do moře. Jednalo se vždy o přímé akce, které se snažily „bránit zlu“ a v „přímém přenosu“ informovaly veřejnost o nepravostech páchaných proti přírodě. Loď Rainbow Warrior se stala mediálním hrdinou a nepodařilo se ji zastavit ani násilím. Francouzská vláda, jak ukázalo pozdější vyšetřování, vyslala dva agenty státní tajné služby, aby loď Rainbow Warrior vyhodili v noci 10. července 1985 v přístavu Auckland na Novém Zélandu do vzduchu. Lodí, která zde v doku kotvila po akci, při níž blokovala francouzské jaderné pokusy, otřásly dva výbuchy. Loď se potopila a jeden člen posádky – fotograf Fernando Pereira, zahynul. Díky podpoře médií a veřejnosti byla Francie donucena vyplatit přes 5 miliónů dolarů odškodné. To umožnilo Greenpeace zakoupit novou loď a pokračovat v činnosti. Dokud aktivisté Greenpeace bránili velryby a tulení mláďata před lovci, byli miláčky veřejnosti a médií. Před několika lety, když začali zpochybňovat podstatu systému a poukazovat na škodlivý vliv automobilismu, veřejnost vůči nim ochladla – ztratili téměř polovinu přispěvatelů, což organizaci donutilo uzavřít některé pobočky. Po poslední velké akci – bojkotu firmy Shell, která potopila do moře starou těžní plošinu – následovala omluva Greenpeace za příliš radikální postup a nakonec smírné vyjednávání. Dnes je Greenpeace jednotnou celosvětovou organizací s pobočkami v mnoha zemích (čtyři a půl miliónu členů ve třiceti zemích) a centrálou v Amsterodamu (protijaderné akce zde řídí Čech Jan Beránek). Organizace Greenpeace je financována z dobrovolných příspěvků a nepřijímá peníze ani od průmyslových sponzorů, ani nežádá o vládní granty (Greenpeace Česká republika, 2007). Úspěch Greenpeace inspiroval vznik velkého množství regionálních hnutí za ochranu životního prostředí a také nevládních organizací (např. Friends of the Earth nebo české Hnutí Brontosaurus nebo Hnutí duha).

Zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson se pokusil na začátku nového tisíciletí odhadnout počet nevládních organizací zabývajících se ochranou přírody a životního prostředí a zjistil, že „tento fenomén je naprosto nebývalý a neuvěřitelně rozsáhlý“ (Roberts, 2007). Environmentální hnutí dnes je nezávislé, rozptýlené, tvoří se v mnoha centrech. Nemá jednotnou ideologii ani vůdce, ani traktát či nezvratnou autoritu. Vytváří se jak v učebnách, tak ve vesnicích, ve firmách, pouštích, rybářských osadách, slumech i v přepychových hotelích. Je to „globálně humanitární hnutí povstávající odzdola“ (Roberts, 2007). P. Hawken prohlédl úřední evidence různých států světa a zaznamenal 30 000 environmentálních organizací. Pokud by se k nim přičetly organizace zabývající se environmentálními problémy druhotně, vzrostl by počet organizací podle odhadů P. Hawkena na neuvěřitelný počet mezi jedním až dvěma milióny (Hawken, 2007).