Ekologie a katolická církev

Úvod

Náboženské instituce jako je katolická církev většinou stojí v pozici obhájce etických norem ve společnosti. Je tomu tak v případě interrupce, eutanazie či trestu smrti.
Problémy životního prostředí a jeho ochrany však dlouho z pozice církve reflektovány nebyly a v mnohém stále nejsou. Na půdě církve a v teologii můžeme snahy o reflexi ekologické
problematiky sledovat teprve zhruba posledních deset let. Velmi inspirativní myšlenky o životním prostředí a vztahu člověka k němu se zrodily především v rámci teologie.
Odezvy však přichází v různých podobách i z Vatikánu. Stanovisko Vatikánu je přitom velmi podstatné, jelikož představuje direktivum nebo alespoň inspiraci pro věřící po celém světě.

Bible a životní prostředí

"Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: 'Ploďte a množte se a naplňte zemi.
Podmaňte ji a panujte nad mořkými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe."(Gn:1,27-28) Toto čteme na samém začátku Starého zákona, kde se pojednává o stvoření člověka jakožto pána nad ostatním tvorstvem. Dále se píše, že rostliny a zvířata mají sloužit jako potrava pro člověka a ještě, že žádné ze stvořených zvířat není člověku rovné. Toto v minulosti vedlo k velké misinterpretaci vztahu lidí ke zvířatům a životnímu prostředí. Podpořeno navíc vírou v tom, že Bůh do budoucna nepočítá se světem fyzického stvoření, neboť pravé křesťany čeká život nebeský (viz Zj:10). Na druhou stranu však v knize knih nalezneme i druhou pasáž o stvoření člověka, stojící hned za tou první, ovšem s poněkud jiným náladěním. Dočítáme se tu totiž, že člověk byl stvořen jako "prach ze země" (Gn:2,7). Čili v tomto druhém vysvětlení stvoření již člověk nevystupuje jako vládce nad přírodou, jako jakýsi polobůh, ale jako bytost, jako každý jiný tvor, jež je pouhým prachem a ničím víc (ne ve smyslu materiálu, ale ve smyslu kvality). Jan Sokol ve své stati ve sborníku Demokracie a ústavnost hovoří o tomto ponechání dvou kontradikotorických příběhů stvoření vedle sebe jako o velké odvaze starozákonních učenců a jako o příkladu praxe, která je skutečně demokratická a pluralitní. Právě mnohé dvojznačnosti v bibli, včetně této nejzásadnější (jde tu o charakteristiku člověka v jeho celkovosti), považuje za důvod toho, proč je bible stále tak živou knihou. Dále pak ve starém i novém zákoně nalezneme mnohé příklady, které vyjadřují, že člověk má soucítit s ostatním stvořením, že se o něj má starat: "Spravedlivý cítí i se svým dobytkem." (Př 12:10) "Nebudeš netečně přihlížet, jak na cestě klesl osel tvého bratra nebo jeho býk. Pozdvihneš jej spolu s ním." (Dt:22,4) "Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích na nějakém stromě nebo na zemi, nevezmeš matku od mláďat." (Dt: 22,6) Jedním z velkých praktiků, který chápal přírodu jako Boží stvoření byl František z Assisi. Známé jsou jeho motlitby, v nichž všechno stvoření oslovuje bratře či sestro. Sv.František ve svém Chavlozpěvu stvoření mluví o bratru slunci, sestře luně, o bratru větru, sestře vodě a také o matce Zemi, "která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu." Ti všichni jsou Boží stvoření a mají za to Boha chválit. V některých řádových komunitách, u nás např. františkáni či kapucíni, kteří vykovávají řeholní život v duchu Františkova "bratrského společenství se všemi tvory" (viz např. http://www.kapucini.cz/).

Ekologické tendence v teologii

Ekoteologie či ekologická teologie či dokonce teologická ekologie, jak jsou tyto nové směry nazývány, vycházejí z takového pojetí, které vyjadřuje úctu k Božímu stvoření přírody. Jak bylo řečeno, takové tendence se v teologii objevují zhruba posledních deset let. V minulosti, pokud teologie narazila na environmentální problém, uchylovala se spíše k hodnocení podílu viny křesťanů na vzniku ekologické krize, jak píše Hana Librová ve svém článku Ekoteologie - nový proud v křesťanském myšlení?. Za výrazné myslitele ekologikého smýšlení v teologii považuje tato autorka např. H. Skolimowského, J. Cobba, M. Foxe, E. Drewermanna a také české myslitele Erazima Koháka a Jana Hellera. Kohák se ve své knize Zelená svatozář zabývá různými možnými přístupy vztahu člověka k jeho životnímu prostředí. Mimo jiné tu vysvětluje termín etika boží bázně. Ten značí přístup k environmentálním otázkám z pohledu teocentrismu, což znamená z pohledu na svět, v němž Bůh je nejvyšší hodnotou, který dává člověku svět jako dar. Člověk, který má k Bohu úctu a "bojí se ho" (ve smyslu boží bázně, víry, důvěry), chová úctu i ke všemu stvoření a považuje se pouze za jeho správce. Jiný pojem, jímž se Kohák zaobírá a který je slučitelný s etikou křesťana, je tzv. etika vznešeného lidství. Ta by reflektovala akt ustanovení člověka jako vládce nad vším stvořením. V tomto pojetí je člověk tím, kdo dostal od Boha dostatek svobody a zodpovědnosti, aby konal v souladu s Božími zákony. V tomto pojetí je člověk sice nejvyšším z tvorů, ale neměl by toho zneužívat. Naopak by měl stát v pozici psrávce přírody. V tom spočívá vznešenost jeho lidství.

Zdroje

http://www.jakyje.net/ekologie.htm
http://www.apologet.cz/?q=articles/category/20-cirkev-a-politika/id/163-cirkev-ekumena-a-ekologie
http://www.animalrights.webz.cz/ekoteologie.htm

Odkazy

Externí odkazy

Christian Vegetarian Association: http://www.all-creatures.org/cva/mission.htm