Možnosti omezování fragmentace krajiny a jejích důsledků

Úvod

Ročně na našich silnicích hyne velké množství zvířat, savců, plazů i obojživelníků. Střety se zvěří však kromě snižování populací již tak ohrožených druhů zvířat, mají také velký vliv na bezpečnost provozu. Proto je třeba možnosti střetu pokud možno minimalizovat. zahraniční zkušenosti ukazují, že je mnohem výhodnější průchodnost liniových staveb řešit už při jejich plánování, než následnými nákladnými opatřeními.

Migrující druhy

Nutnost budovat ekodukty jde napříč živočišnou říší. Dopravní cesty se snaží přejít jak drobní obojživelníci tak i velké šelmy. U obojživelníků se jedná v zásadě o čtyři druhy migrace o jarní tah, tah čerstvě metamorfovaných jedinců (letní tah), podzimní tah a nepravé tahy. Je zřejmé, že finanční nákladnost přechodů pro obojživelníky zdaleka není tak vysoká jako pro velké savce. Mezi ty, pro něž je třeba přechody budovat, patří mimo jiné například los evropský (Alces alces), který migruje na velké vzdálenosti a často vůbec nerespektuje teritoria. Mezi další savce, pro něž je třeba zajistit průchod patří: Medvěd hnědý (ursus arctos), jelen lesní (cervus elaphus), srnec obecný (capreolus capreolus), prase divoké, rys ostrovid (lynx lynx), vlk obecný (canis lupus), liška obecná (vulpes vulpes), jezevec lesní (meles meles), kočka divoká (felis silvestris) a vydra říční (lutra lutra) u které převládá vazba na vodní toky.

Historie budování ekoduktů

Historie budování ekoduktů sahá do 70. let minulého století. První přechody vznikaly ve Francii, Německu a Rakousku, tyto ekodukty však byly mnohdy nepřesně lokalizovány a pro zběř postrádaly atraktivitu. Teprve po roce 1990 se začínají budovat přechody, které jsou situovány na základě ekologického výzkumu a u kterých je také kladen důraz na začlenění objektu do krajiny.

Typy migračních přechodů komunikací

Dopravní cesta je překážkou jak pro drobné obojživelníky tak i pro velké savce. Zatímco těm drobnějším živočichům stačí zřizovat méně nákladné podchody, velcí savci vyžadují zelené mosty. Takže zatímco například mezi způsoby, které chrání migrující druhy obojživelníků patří: • Dopravní značení • Odchyt zvířat na silnici a jejich transfer přes rizikový úsek • Záchytné ploty v kombinaci s padacími pastmi • Vybudování náhradního místa rozmnožování • Podchody pro obojživelníky, kombinované s naváděcím zařízením • Náhrady podchodů • Uzávěra silnic a objížďka Medvěd nebo los nepodejde ani pod estakádou.

Rozdělení migračních přechodů  Podchody • Propustky o Propustky trubní o Propustky rámové • Mosty na silnici o Víceúčelové mosty na komunikacích o Speciální mosty na komunikacích, určené pouze pro migraci zvířat o Velké přirozené mosty na komunikacích  Nadchody • Mosty přes silnici o Víceúčelové mosty přes komunikace o Speciální mosty přes komunikace • Tunely o Velký přirozený tunel

Zajímavé členění nadchodů pro zvěř je uvedeno v publikaci Polské akademie věd Zvierzeta a drogi (Jedrzejewski et al. 2006). Nadchody jsou zde rozděleny do dvou kategorií:

• zelený most jehož šířka se pohybuje mezi 35–80 metry a kde je doporučeno zachovat poměr šířky a délky minimálně 0,8

• most krajinářský s minimální šířkou 80 metrů. Šířka toho typu mostu se navíc zvětšuje ve směru k oběma koncům, aby byl přechod z okolního prostředí na most plynulý. Krajinářský most autoři doporučují v oblastech z přírodovědného hlediska cenných a rovněž jako nejvhodnější pro migraci velkých šelem.

Ne vždy je třeba budovat nákladné "eko-mosty” mnohde postačí upravit mosty stávající. Tuto problematiku řeší Metodika křížení komunikací a vodních toků s funkcí biokoridorů, kterou v roce 1995 vydala Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Jedním z nejtypičtějších biokoridorů a také migračních cest jsou vodní toky, kde je možné upravit a využít stávající mosty a mostky. U mostů je nutné zvětšit jejich světlost tak, aby v celé jeho délce byl dostatečně široký suchý okraj. U stávajících mostů a tam, kde světlost nemůže být dostatečná, je možné vybudovat jednoduché dřevěné lávky jejichž minimální šířka by měla být 40 cm a měly by být aspoň 20 cm nad hladinou průměrného ročního průtoku. Tyto lavice, které se nejčastěji budují z nehoblovaných prken z tvrdého dřeva přibitých na příčné svlaky a kůly zatlučené do dna, mohou být také z velkých plochých kamenů. Dále je dobré instalovat vhodné ochranné oplocení tak, aby bránilo zvířatům vstupu na vozovku a zároveň je nutilo využít přechod.

Efektivnost ekoduktů

Vzhledem k finanční náročnosti výstavby ekoduktů je jejich efektivnost nesmírně důležitá. Existuje tak celá řada průzkumů stávajících podchodů a přechodů, např. rozsáhlý průzkum probíhal na území Kanady v oblasti Rocky Mountains, kde bylo za pomoci kamer pět let sledováno 22 podchodů a 2 přechody [2], který mimo jiné ukázal i závislost mezi stářím objektu a jeho efektivitou. Čím starší objekt byl, tím byl využívanější. Za zmínku stojí také průzkum prováděný na 82 ekoduktech ve Španělsku [4]. Z průzkumu vyplynulo několik doporučení pro jejich parametry, konstrukci i situování. Rozsáhlý průzkum byl také prováděn během 223 nocí pomocí infračervených video kamer umístěných na 21 ekoduktech širokých 3,4 až 186 metrů na území Francie, Německa, Nizozemska a Švýcarska [3]. Z tohoto průzkumu vyplynulo, že kromě kuny byla frekvence na mostech užších než 15 metrů velmi nízká. Více využívány byly ekodukty 15-50. Mosty široké minimálně 60 metrů jsou pak zvláště pro velké savce atraktivnější a jejich chování na těchto objektech bylo normální, tedy stejné, jako v jejich přirozeném prostředí.