Reprivatizace a repolitizace náboženství
jsou jedním z charakteristických globálních jevů; jde o celosvětový masivní návrat náboženství do veřejného a politického života.
Německý sociolog Thomas Luckmann revidoval koncem šedesátých let 20. století názor, že sekularizace moderní společnosti znamená úpadek a možná blížící se zánik náboženské víry: ukázal, že víra nemizí, pouze se „stěhuje“ z veřejného života a z vnějších forem, tj. zejména institucionální církevně-orientované podoby do oblasti soukromého života jednotlivců (Luckmann, 1967). Náboženství nezaniká, ale stává se „neviditelným“, privatizuje se.
Přinejmenším v řadě evropských zemí můžeme pozorovat i nadále tendenci k „individualizaci víry“ – slábnutí ochoty věřících plně se ztotožnit s tradičními církevními institucemi a v důsledku toho slábnutí některých dřívějších funkcí těchto institucí ve veřejném životě. Avšak během poslední čtvrtiny dvacátého století zastínil tyto jevy jiný trend, který je ještě daleko razantnější a na rozdíl od sekularizace některých evropských zemí má vpravdě celosvětový charakter: masivní nástup náboženství do veřejného života, zejména do politické sféry.
Francouzský sociolog Gilles Kepel ve svém bestseleru Boží pomsta: křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět (Kepel, 1996) dokládá politickou ofenzívu monoteistických náboženství proti liberálnímu řádu. Uvádí řadu příkladů: „islámské revoluce“, vliv evangelikálních skupin na politický život USA, konzervativního judaismu na politiku Izraele, řadí sem i katolické hnutí Comunione e Liberatione a (podle mého názoru neoprávněně) vizi „reevangelizace Evropy“ Jana Pavla II. Americký? sociolog Jose Casanova který analyzuje roli náboženství ve Španělsku, Polsku, Brazílii a USA razí pro podobné jevy pojem deprivatizace náboženství. „Termín deprivatizace má postihnout výskyt nových historických událostí, které znamenají přinejmenším kvalitativně určitý zvrat v tom, co se považovalo za sekulární trendy. Náboženství vstupují na celém světě do veřejné sféry a do arény politických soubojů – nejen aby jako v minulosti hájila své tradiční pole, nýbrž aby se přímo účastnila bitev, které určují moderní hranice mezi sférou veřejnou a soukromou, mezi systémem a životním světem, mezi právem a morálkou, mezi jednotlivcem a společností, mezi rodinou, občanskou společností a státem, mezi národy, státy, civilizacemi a světovým systémem.“ (Casanova, 1994, str. 6). Podle Casanovy náboženství od osmdesátých let hojně využívají toho, že podle pravidel moderní společnosti mohou vstupovat do veřejné sféry, pokud respektují zásady svobody vyznání a práva na soukromí.
Jiný americký sociolog, Mark Juergensmeyer popisuje snahu světových náboženství zasahovat aktivně do veřejného života a prosazovat mravnost v politice. Všímá si spojení tradičních náboženství s moderní politikou (Juergensmeyer, 1993). Globalizace a konec bipolárního světa nepřinesla konec dějin, nýbrž vzkříšení lokálních společenství na náboženském a etnickém základu, v celosvětovém měřítku můžeme pozorovat propojování etnického prvku a náboženství – „náboženský nacionalismus“. Na různých místech světa, v afrických zemích, v Iránu, Egyptě, Izraeli, Palestině, Mongolsku, Indii, Srí Lance a celé Střední Asii tvoří nábožensko-etnická hnutí opozici proti sekulárnímu nacionalismu. Juergensmeyer byl jeden z prvních autorů, kteří dlouho před 11. zářím 2001 věnovali pozornost „náboženskému terorismu“, zejména v Jižní Asii a na Středním východě.
Na konci 20. století lze těžko najít nějaký velký konflikt, v němž by nehrálo náboženství značnou roli, i když můžeme diskutovat o tom, zda a nakolik náboženské symboly a myšlenky jsou jen využívány a zneužívány jako zástěrky a nástroje zájmů jiného druhu a původu. Náboženský radikalismus a fundamentalismus by však neměl zastínit i významnou politickou úlohu náboženství a náboženských institucí v procesu mírového řešení konfliktů a při přechodu od pravicových i levicových diktatur k demokracii a občanské společnosti – vzpomeňme např. roli katolické církve v Polsku, Španělsku, Chile, na Filipínách, v Nicaragui apod. či podíl činnosti a autority papeže Jana Pavla II. na pádu komunismu a při procesu evropské integrace.
Je třeba opustit či radikálně reinterpretovat „paradigma sekularizace“
Politická role náboženství a velký rozmach tzv. „nových náboženských hnutí“ – ať už v rámci tradičních náboženství a náboženských institucí nebo častěji za jejich hranicemi – patří k nejčastěji zmiňovaným argumentům pro opuštění či alespoň důkladnou revizi teorie sekularizace. Tato teorie byla po mnohá desetiletí téměř nezpochybnitelným paradigmatem sociologie náboženství. Dnes však většina odborných prací o postavení náboženství v současném světě začíná tím, že se distancuje od názoru, že lze v historicky představitelné době očekávat jakousi obecnou demisi náboženství a nahrazení náboženství nějakým jiným jevem, např. vědou – jak to očekávali někteří zastánci osvícenských a pozitivistických teorií. Teorie sekularizace se dnes často považuje za vědecký omyl, vzniklý neoprávněnou generalizací krize určitých funkcí určitých forem náboženství v určité geografické oblasti, kterou můžeme při opravdu globálním pohledu označit za marginální a vyjímečnou. Pokud dnes někdo z vážných autorů pojem sekularizace dosud používá jako charakteristiky současného světa (přesněji určité části Evropy), snaží se ho přesněji vymezit a odlišit od „sekularismu“ – ideologického konceptu, který chtěl proces „odnáboženštění“ propagovat a urychlovat. David Martin, který se v knize A general theory of secularisation (1978) snad nejpodrobněji věnoval různým koncepcím sekularizace, uzavírá své analýzy konstatováním, že již není vědecky obhajitelné považovat sekularizaci za všeobecný, jednotný a nezvratný proces. Také Fenn tvrdí, že bylo chybné líčit sekularizaci jako jakousi dějinnou zákonitost na způsob přírodního dění – jde o neustálý zápas jednotlivých aktérů, jehož končený výsledek je nejistý. Např. Stark a Bainbridge, kteří se pokusili aplikovat na náboženství teorii racionální volby a uskutečnili rozsáhlé empirické výzkumy religiozity, došli k názoru, že sekularizace je jedna z fází normálního cyklického vývoje náboženství (sekty se proměňují v církve, církve slábnou, objevují se inovace – nové kulty…). Etapa sekularizace v evropském novověku nezanechala nenáboženskou společnost – oslabena je pouze jedna forma náboženství. Víra zůstává a hledá jen nová vyjádření. Společnost je spíše odcírkevněna než odnáboženštěna, přičemž největší krize zakoušejí „sekularizované církve“ – ty, které se nejvíc snažily se přizpůsobit „tomuto světu“. Náboženství nejen přežije, ale zažije velký rozmach, a to právě v transcendentálních a supranaturálních formách. Tam, kde jsou církve slabé, lze očekávat nárůst „nových kultů“ (nezatížených staršími tradicemi a tedy flexibilnějších vůči nové situaci); tam, kde jsou silné, spíš „sekt“ (inovací na půdě existujících náboženství (Stark – Bainbridge, 1987)).
Vztah náboženství a politiky už nelze vnímat paradigmatem „oddělení církve a státu“.
Studujeme-li vztah náboženství a politiky v globálním měřítku, dojdeme patrně k dalšímu závěru: osvícenské paradigma „oddělení církve od státu“ je jakožto klíč k porozumění této problematice zcela překonané. Tento koncept byl dějinně podmíněným nástrojem obrany státní sféry vůči nebezpečí dominance mocné církve a zároveň i ochranou svobody náboženství před státními zásahy. Vyrostl ze středověkých zápasů mezi papežskou a císařskou mocí a jako odpověď na náboženské války sedmnáctého století a na snahy absolutistických monarchů diktovat víru poddaným. Jistě můžeme i dnes ocenit a uplatnit řadu právních a politických zásad, chránících vzájemné nevměšování a nesměšování státních a církevních institucí. Avšak chceme-li dnes pochopit vztah náboženství a politiky, nevystačíme už s konceptem zaměřeným na vztah státu a církve: pojem „církev“ totiž dávno nezachycuje pestrou realitu náboženského života dneška, stejně jako „stát“ není vyčerpávajícím ani nejvýstižnějším označením politické reality. Také zásada „oddělení“ – separace, izolace – zní v době globalizace, propojující nejrůznější sektory života, zcela absurdně a zastarale.
Doba, kdy téma náboženství a politika bylo možné zjednodušit na vztah dvou institucí – církve, mající monopol na náboženství a stát, mající monopol na politický život – už dávno skončila. Dynamika dnešního náboženského života se zdaleka nevyčerpává v rámci „církve“ či církví, zvláště chápeme-li toto slovo právnicky jako označení institucionální stránky společenství věřících. Jak jsme si ukázali, dnešní religiozita je nesena především množstvím nových duchovních proudů, ať už v rámci tradičních náboženství a náboženských institucí nebo za jejich hranicemi.
V nezadržitelném procesu globalizace slábne rovněž role národního státu. Občanskou společnost dnes už zdaleka nereprezentují tak silně jako před sto lety klasické instituce – stát, politické strany, odborové organizace. Budoucnost zřejmě i zde patří ve větší míře sociálním hnutím a mezinárodní síti nevládních organizací všeho druhu. Tradiční církevní instituce, stejně jako stát, politické strany či odbory mají v dnešním světě stále nezastupitelné místo, avšak nemají zdaleka takový význam pro předávání hodnot, vytváření „společného jazyka“ a ovlivňování stylu života a myšlení jako dříve.
Politický i náboženský život dynamicky pulsuje v politicko-sociálních i náboženských hnutích a seskupeních, které někdy působí uvnitř struktur států a církví, někdy mimo ně. Často dnes přesahují tyto struktury, stávají se mezinárodními a ekumenickými. Bude velmi zajímavé sledovat vztahy mezi novými sociálními a náboženskými hnutími a iniciativami. Existuje mnoho pozitivních příkladů z prostředí, kde se občanské a náboženské iniciativy dokázaly na lokální, národní či mezinárodní úrovni spojit a pozitivně ovlivnily zrání občanské společnosti, nutného podloží demokratického systému. Vzpomeňme např. počátky polského hnutí Solidarita, kdy souhra občanských a náboženských iniciativ, církevních představitelů a politických aktivistů dokázala radikálně pozitivně změnit politický systém v zemi a tak výrazně přispět k politickým změnám v celé středovýchodní Evropě.