Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU

EU má v současnosti účinný nástroj, kterým může reagovat na proces globalizace a její důsledky v oblasti zahraničně-politické a bezpečnostní. Jedná se o společnou zahraniční a bezpečnostní politika EU, která byla zavedena SEU z Maastrichtu jako tzv. 2. pilíř EU.

Vně EU reprezentuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU předsednická země EU za podpory a asistence generálního sekretáře Rady a Vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (pozice zavedena Amsterdamskou smlouvou). Jednání se třetími zeměmi se většinou účastní i předseda EK (hovoří se v této souvislosti o tzv. Trojce). V rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU je možné uplatnit i tzv. posílenou spolupráci a to v případech a za podmínek definovaných ve smlouvě o EU. Posílenou spolupráci nelze uplatnit v případech týkajících se vojenství nebo obrany.

V kontextu společné zahraniční a bezpečnostní politiky rozvíjí EU i Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. Její vznik se datuje do roku 1999, kdy Evropská rada v Kolíně nad Rýnem rozhodla o zahrnutí úkolů souvisejících s krizovým řízením (tzv. „Petersbergské úkoly“) do společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Krizové řízení představují aktivity jako: humanitární a záchranné mise, mise související s udržením míru, mise bojových sil k řešení krizí, zahrnujíce v to i mise pro prosazování míru. Tatáž Evropská rada také rozhodla o tom, že EU by měla mít kapacity pro autonomní akce. Tyto akce by se měly opírat o vlastní vojenské sily, prostředky pro jejich použití a připravenost je použít, aby EU byla schopna adekvátně odpovídat na mezinárodní krize, a to nezávisle na aktivitách NATO. V této souvislosti se hovoří o tzv. Helsinském hlavním cíli (vytvoření společných jednotek a relevantních struktur), zformulovaném na Evropské radě v Helsinkách v roce 1999. Bezpečnostní politika EU vychází ze schválené Evropské bezpečnostní strategie z prosince 2003, která si vytkla za cíl reagovat na v současnosti největší rizika pro EU. Těmi jsou: terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, nefunkční státní správa v třetích zemích (korupce, zneužívání moci, slabé instituce apod.) a organizovaný zločin.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU v praxi používá následující nástroje: a) společnou strategii, b) společnou akci a c) společný postoj. Poslední dva jmenované nástroje jsou uplatňovány v rámci schválených společných strategií a členské státy jsou jimi po jejich schválení v Radě EU vázány (platí i vně EU, tj. i pro zastupitelské úřady ČS, jejich Mise při mezinárodních organizacích apod.).

Zdroje

Gombala, Ivo (2006) Koncepce politiky a praxe EU. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 147–160. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>

Bližší informace o společné zahraniční a bezpečnostní politice a Evropské bezpečnostní a obranné politice je možno najít na následujících internetových stránkách: http://ue.eu.int/cms3_fo/showPage.asp?id=248&lang=en&mode=g http://ue.eu.int/cms3_fo/showPage.asp?lang=en&id=268&mode=g&name