Posilování kontaktu náboženství

Synkretismus a „vícečetná náboženská identita“

je posilována vzájemným kontaktem náboženství Častou reakcí na „prolínání světů“ a vzájemné kontakty světových náboženství je od nepaměti tendence přebírat jednotlivé prvky či dokonce vytvářet jakousi syntézu, „super­náboženství“, které by obsáhlo všechny dosavadní tradice a rozpustilo je v jakési polév­ce, dostupné buď zvláštním zasvěcencům, povzneseným nad úzké hranice jednotlivých denominací, či „celému lidstvu“. Gnostické a neognostické snahy o „vyšší vědomí“ dnes nalézají své místo zejména v mnohobarevném hnutí New Age, v proudech „postmoder­ní spirituality“, snahách spojit zejména mystické elementy světových náboženství s prvky psychoterapie, „rozvoje lidského potenciálu“ apod. a nejčastěji končí jako obskurantní sekty. Podobně vyúsťují snahy o nová univerzální náboženství jako Bahájí či „Církev sjed­nocení“ reverenda Moona.

Pozoruhodným? důsledkem stýkání a prolínání náboženských světů je i „vícečetná ná­boženská identita“, která se v poslední době stává předmětem psychologického i religi­onistického bádání – skutečnost, že se jedna osoba hlásí k několika náboženstvím, která různým způsobem ve svém životě kombinuje.

Ekumenické snahy a snahy o mezináboženský dialog

Zcela jiný charakter než pokusy zrušit přirozenou pluralitu náboženství mají snahy o eku­menismus (sblížení mezi křesťanskými církvemi) a mezináboženský dialog. Na rozdíl od dřívějšího „unionistického hnutí“ (snahy přivést pravoslaví a jiné církve východního křesťanství do římskokatolické církve) hledají ekumenické snahy – jejichž výrazem byl např. na katolické straně druhý vatikánský koncil (1963–65) – jednotu, která by respek­tovala identitu jednotlivých tradic a jejímž cílem je spíše „bratrské porozumění“ a úzká spolupráce než institucionální uniformita (byť o konečném cíli ekumenismu panují mezi církvemi i uvnitř nich různé představy). Mezináboženský dialog (někdy též nazývaný „vel­ká ekumena“) přesahuje rámec křesťanství a týká se vztahu mezi náboženstvími, zejména vztahů mezi velkými monoteistickými náboženstvími, židovstvím, křesťanstvím a islámem (tzv. „abrahamovská ekumena“). Probíhají též kontakty mezi monoteistickými nábožen­stvími (zejména křesťanstvím, u ostatních dvou „abrahamovských náboženství“ jsou tyto vstřícné kroky naprostou výjimkou) a „náboženstvími Dálného Východu“ – zde je ovšem třeba položit otázku, nakolik pro spirituální cesty indického původu lze užít konceptu „náboženství“, který je ryze západní a ve své nejrozšířenější podobě vznikl na půdě křesťan­ské v době osvícenství.

Někteří křesťanští teologové se snaží odložit onen osvícenský pojem „náboženství“ jako zastaralý eurocentrický předsudek, aby pak mohli chápat setkání křesťanské víry s „buddhismem“ a „hinduismem“ nikoliv jako buď střet konkurenčních náboženských systémů či podezřelý synkretismus, nýbrž jako možnost „inkulturace“ evangelia do stylu života a myšlení neevropské kultury (analogické „inkulturaci“ evangelia do řecké, řím­ské, keltské či slovanské kultury v Evropě, která ostatně není vlastí křesťanství). Ovšem otazníky nad pojmem náboženství mohou vést také k otázce, kterou si už položili někteří teologové a religionisté, nakolik je samo křesťanství nutně spojeno s „náboženstvím“ a zda současnou formu křesťanství v „postkřesťanské“ Evropě je ještě možno označit jako ná­boženskou (srov. Halík, 2004).

Tím se otvírá také otázka, kterou si opakovaně v posledních letech klade autor této stati, zda ono specifické postavení křesťanství, které má jak náboženskou, tak nenáboženskou podobu, nekvalifikuje dnešní křesťanství k úloze být jakýmsi tlumočníkem a mediátorem mezi světem tradičních náboženství a sekulárním světem Západu, neboť s oběma světy má významné společné body.

Spolupráce a role náboženství

Objevují se snahy o dialog a spolupráci mezi politickými a ná­boženskými elitami, od náboženství se čeká „spiritualita globalizace“, péče o „etické minimum“ a kritický korektiv negativních či jednostran­ných dopadů globalizace.

Zvláště v poslední době jsme svědky toho, že mezinárodní politické a diplomatické organiza­ce stojí o dialog s představiteli světových náboženství. Příznačný pro tuto tendenci byl např. summit náboženských vůdců na půdě OSN. Také v Praze se při konferencích Forum 2000 pravidelně setkávají zástupci světa vědy, politiky, filozofie, umění i náboženství – v říjnu 2001 zde zazněla výzva Václava Havla představitelům světových náboženství, aby hledali dialog a obohacující výměnu zkušeností nejen mezi sebou, nýbrž i s politiky a státníky, vědci a podnikateli. Drastický? útok arabských „náboženských teroristů“ proti New Yorku v září 2001 vyvolal pozitivní protiakci: vůdci světových náboženství i političtí představitelé zřej­mě cítí potřebu protestovat proti zneužívání náboženských symbolů a emocí v mocenských zápasech, stejně jako proti prosazování jakékoliv víry násilnými prostředky.

Zejména nonkonformní katolický teolog Hans Küng zdůrazňuje, že předpokladem svě­tového míru je mír a vstřícný dialog mezi náboženstvími. „Projekt světový ethos“ – jak zní titul známé Küngovy knihy (Küng, 2000) a jím založené nadace – se zaměřuje hlavně na vyjádření těch morálních zásad, které jsou společné či analogické v jednotlivých nábožen­stvích. Ty by mohly tvořit „etické minimum“ jakožto konsenzuální východisko pro globál­ní obnovu světové politiky, kultury a hospodářského života. Také někteří náboženští vůdci – zejména Jan Pavel II a dalajláma – tvrdí, že věřící jsou „experty na humanitu“ a nábožen­ství jsou rezervoáry sil naděje a morální obnovy. Např. katolické sociální učení je příkladem toho, jak náboženství chtějí povzbudit solidaritu mezi lidmi, překonat sociální, národ­nostní i rasovou nevraživost a nenávist. Poměrně často slyšíme volání po tom, nenechat utváření politického a hospodářského života v režii „neviditelné ruky trhu“, nýbrž aktivně spoluutvářet nový světový řád. Pokud by „globální vesnice“ nestála na určitých sdílených duchovních základech, byla by stavbou na písku, ne-li přímo na minovém poli.

Rovněž není bez zajímavosti vracet se k myšlenkám jednoho z prvních heroldů a „proroků“ globalizace, jezuitského myslitele a přírodovědce Teilharda de Chardin. Jeho vize vzniku „noosféry“ je korektivním doplňkem čistě technokratického či makroekomického pohle­du na civilizační proměny. Český filozof Jan Patočka počítá Teilharda (spolu s Ernstem Jüngerem“) k myslitelům, kteří v drastických zážitcích 1. světové války prožili tajemnou sounáležitost trpících na obou stranách fronty, zakusili „vykloněnost života do noci neby­tí“ a utvořili pak „solidaritu otřesených“. V době apokalyptických vizí zániku civilizace Teilhard přináší pohled plný naděje a inspirace a načrtává cosi, co bychom mohli nazvat „spiritualita globální civilizace“.