Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Prostředky environmentální výchovy a podmínky vyučování/Třídní (školní) zahrady
Školní zahrady mají na našem území tradici. Za Rakouska-Uherska patřila školní zahrada snad ke každé škole. Učitelé spolu s žáky na školní zahradě pěstovali ovoce a zeleninu. Produkty putovaly do školní kuchyně. Tato tradice se od 50. let 20. století transformuje (Řehák, 1967)[1].
Hodinová dotace věnovaná pěstitelským pracím při každé školské reformě klesá, na mnohých školách dnes nejsou pěstitelské práce realizovány vůbec. Produkty z pěstitelských prací nekončí ve školní jídelně – pokud se vůbec vyprodukují, nemohou být snědeny, protože hygienické normy Evropské Unie zakazují využívat (nejen masné výrobky, ale i) ovoce a zeleninu ze školních zahrad. Školní jídelna nesmí od přistoupení ČR k EU vydávat jablka ze školní zahrady, může vydávat jen jablka kupovaná. A tak proces odcizení a vyšší energetické náročnosti a ekologické zátěže společnost svými nástroji podporuje. Návrat k přirozenému stavu, pokud je vůbec možný, bude velmi těžký.
Z výzkumů (Burešová, 2007)[2] vyplývá, že i když v posledních letech došlo k mnohým odprodejům školních pozemků, stále ještě přibližně 70 % škol školní pozemek vlastní.
Skutečnost, že by to možné bylo, dokládá skupina zanícených učitelů – „zahradníků“, která vznikla kolem bývalé učitelky a zakladatelky ekocentra Chaloupky Květoslavy Burešové. Tito učitelé pod vedením K. Burešové jednak vylepšují vlastní školní zahrady a také se snaží propagovat myšlenku školních zahrad mezi svými kolegy. Každoročně navštěvují nejlepší školní zahrady, vzájemně se inspirují atd. V několika posledních letech přejel jejich Toulavý autobus i hranice a navštívili školní zahrady v několika školách v Německu (více Burešová, 2007: str. 445 – 476)[2]. Na školních zahradách vznikají altánky jako možnost úkrytu před deštěm nebo sluncem, skalky, záhony léčivek, rybníčky a mokřady, skleníky, meteorologické stanice, záhony slunečnic, ale také např. zákoutí se špalky a průřezy dřevem (možnost počítání letokruhů) nebo také „hřbitov odpadu“[3]. Na mnohých školních zahradách učitelů-zahradníků naprosto chybí dříve tradiční záhonky se zeleninou. To K. Burešová kritizovala a snažila se, aby učitelé poskytli každému dítěti možnost „sníst co si vypěstuje“. V praxi tento požadavek naráží na naprostou neznalost většiny žáků (i některých učitelů) semenáčků zeleniny (což znemožňuje pletí), na problém se zajištěním dostatečné péče o víkendech, svátcích a především prázdninách a také na nedostatečné zajištění proti krádežím.
E. Strejčková (2005)[4] upozorňuje na skutečnost, že školy obecně inklinují k tomu vyřešit problém s údržbou zeleně náhradou přirozeného povrchu za povrch umělý (umělý trávník nebo asfalt). Paradoxně totiž na vyklučení a vybudování hřiště s umělým povrchem školy peníze od zřizovatele dostávají, na zahradnické úpravy živého trávníku, keřů a stromů ne (Strejčková, 2005)[4].
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ ŘEHÁK, B. Vyučování biologii na základní devítileté škole a střední všeobecné škole: Příspěvek k didaktice biologie. 2. vyd. opravené. Praha: Svoboda, 1967. 296 s. ISBN neuvedeno.
- ↑ 2,0 2,1 BUREŠOVÁ, K. (ed.) Učíme se v zahradě. 1. vyd. Chaloupky, 2007. 497 s. ISBN neuvedeno.
- ↑ Hřbitov odpadu” je místo v koutu zahrady, na kterém jsou odloženy různé odpadky (např. papír, slupka od banánu, kus plátěné tašky, konzerva nebo plastový sáček) s datem odložení (např. na kříži). Žáci mohou pozorovat, jak dlouho se rozkládají.
- ↑ 4,0 4,1 STREJČKOVÁ, E. [ed.] Děti, aby byly a žily. 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2005. 96 s. ISBN 80-7212-382-3.
