Soukromé pískoviště uživatele Eduard sloužící pro tvorbu článků
V přípravě
Studia budoucností (anglicky: futures studies) jsou transdisciplinárním oborem zkoumající scénáře alternativních budoucností (možných, pravděpodobných a preferovaných či naopak obávaných). Nepredikují budoucnost, studují možné varianty budoucnosti, nezabývají se tedy jednou konkrétní budoucností - toto základní paradigma je obsaženo i v názvu (studia budoucností - ne budoucnosti).
Studia budoucností nacházejí uplatnění při řešení mnoha problémů od socioekonomických až po ty environmentální, je možno je aplikovat na různých analytických úrovních, přičemž je však vždy třeba zasadit zkoumaný fenomén do širšího kontextu. Na rozdíl od přírodních věd, kde je kladen důraz na užší a detailnější studium jednoho systému, se studia budoucností zaměřují na mnohem větší a komplexnější globální systém.[1]
Základní shrnutí
Studia budoucností jsou interdisciplinárním oborem, studující včerejší a dnešní změny a analyzující laické i odborné záměry a názory na příští vývoj. Zahrnují analýzu zdrojů, zvyků a hybných příčin změny a stability, přičemž usilují o rozvinutí předvídání a mapování možných budoucností. V anglicky hovořícím světě se kromě pojmu futures studies používá také spojení strategické předvídání (strategic foresight), obojí se používá v odborném akademickém diskurzu pro název vědní disciplíny (v laických kruzích bývají občas nazývány také jako futuristics, futures thinking, futuring, futurology and futurism).
Předvídání (Foresight) je původní termín a byl poprvé užito v diskurzu studií budoucnosností H. G. Wellsem v roce 1932. Futurologie (Futurology) je pak encyklopedický termín, i přes to, že se jedná o pojem používaný laiky pro neodborné úvahy a plánování o budoucnosti (a neuznávající možnou její pluralitu) a často tak diskreditovaný. Futurologie je definována jako studium budoucnosti (ne budoucností v čemž je hlavní rozdíl oproti studiím budoucností). Termín futurologie poprvé použil německý profesor a futurolog Ossip Kurt Flechtheim (1909–1998) v polovině čtyřicátých let, pojmem pak navrhoval označit nový obor, která by v sobě zahrnoval vědecké zkoumání pravděpodobnosti. Termín se pak stával méně favorizovaným vzhledem k tomu, že nov výzkumníci zvýrazňují důležitost alernativních a pluraritních budoucností a scénářů spíš než jedné monolitické budoucnosti a paradigmatická omezení, která s sebou přináší studium predikcí a pravděpodobností oproti svobodnému bádání nad možnými a preferovanými budoucnostmi.
Tři faktory většinou odlišují studia budoucností od výzkumů prováděných v rámci ostatních disciplín (ačkoli se v určité míře překrývají). Za prvé, studia budoucností často zkoumají nejen možné ale také pravděpodobné preferované a divoké karty (wild cards) budoucností. Za druhé studia budoucností jsou ze své podstaty zaměřena na získání holistického nebo systematického pohledu založeného na poznatcích z řady ostatních vědních disciplín. Za třetí studia budoucností se pokouší zkoumat a objevit domněnky ležící za dominantním a převládajícím pohledem na budoucnost. Budoucnost není prázdná ale plná skrytých domněnek, které mají často emergentní původ, který se nachází ukryt v sociokulturním kontextu. Například množství lidí očekává kolaps planetárního ekosystému v blízé budoucnosti zatímco jiní věří, že současný stav může přetrvat neomezeně dlouho. Studia budoucností se pak snaží analyzovat a osvětlit domněnky, které podporují konkrétní názory a imaginace.
Studia budoucností se většinou nezaměřují na krátkodobé predikce jako jsou ekonomické prognózy. Většina strategického plánování, která rozvijí operační plány pro preferované budoucnosti v časovém horizontu od jednoho do tří let nebývá předmětem zájmu oboru. Dlouhodobější plány a strategie, které se zaměřují na možnosti předvídání možných budoucích událostí jsou naopak zcela jistě předmětem zájmů.
Studia budoucností také nezahrnují ty, kdo tvrdí, že dosahují svých predikcí skrze nadpřirozené síly. Zároveň jsou však předmětem jejich studia modely, které tito lidé užívají a interpretace, které jim přisuzují.
Historie
Johan Galtung a Sohail Inayatullah tvrdí ve svém díle Makrohistory a Makrohistorici (Macrohistory and Macrohistorians), že hledání základních vzorců sociální změny sahá do doby Ssu-Ma Chiena (145-90 př.n.l.) k jeho teorii cyklů ctnosti, ačkoli práce Ibn Khalduna (1332-1406) jakou je The Muqaddimah je příklad, který je preferovaný moderní soicologií. Některé intelektuální základy studií budoucností se objevují v první polovině 19. století, podle Wendella Bella Comtova diskuze metavzorců sociální změny předznamenává studia budoucností jako vědecký diskurz.
První práce jenž se pokouší vnést systematičnost do predikcí budoucnosti byly napsány v 18 století. Vzpomínky ze dvacátého století (Memoirs of the Twentieth Century) napsány Samuelem Maddenem v roce 1733 ve formě vážných diplomatických dopisů od Britských představitelů v zahraničních metropolích (Konstantinopol, Řím, Paříž, Moskva). Technologie dvacátého století se v Maddenově podání neliší od těch, které byly známé v jeho době, zaměřuje se namísto toho na politický a náboženský stát v budoucnosti.
Madden popisuje vládu Jiřího VI (1900 - 1925), (kde díky rozmachu v konstrukci průplavů) předpovídá velkou síť vodních cest, které radikálně mění czorce života - ,,Vesnice rostou do měst a města se stávájí velkoměsty". Žánr science fiction pak vzniká na konci 19 století, kdy spisovatelé jako Jules Verne a H. G. Wells píší příběhy, které se odehrávají v imaginativním světě budoucnosti.
Začátek
W. Warren Wagar prohlašuje za zakladatele studií budoucností H. G. Wellse. Jeho Anticipace reakce na mechanický a vědecký pokrok nad lidským životem a myšlením: experiment v proroctví (Anticipations of the Reaction of Mechanical and Scientific Progress Upon Human Life and Thought: An Experiment in Prophecy) byla první sériově publikována v The Fortinghtly Review v roce 1901. Předvídá jaký by svět mohl být v roce 2000, kniha je zajímavá jak pro naplněné předpovědi (rozmach automobilů a vlaků, který se odrazí v odlivu obyvatel z měst na předměstí; odstranění morálních omezení jako důsledek mužského a ženského úsilí o sexuální svobodu; porážka německého militarismu a existence Evropské unie), tak i pro chybné předpovědi (neočekávání funkčních letadek před rokem 1950 a tvrzení, že: ,,moje imaginace odmítá vidět jakýkoli druh ponorky, která udělá něco jiného než, že udusí svou posádku a zakladatele na moři).
Kromě technologických predikcí, Wells vizualizoval také možný kolaps kapitalistického uspořádáná po sérii destruktivních masových válek. Po chaosu se pak nakonec objeví svět míru a blahobytu, kontrolovaný kompetentními technokraty.
Dílo se stalo bestsellerem, a Wells byl pozván k přednesení přednášky na Royal Institutu v roce 1902 s názvem Nalezení budoucnosti. Přednášky byla dobře přijata a brzy publikována v knižní podobě. Obhajoval v ní zřízení nového akademického oboru zkoumajícího budoucnost, který by měl zázemí ve vědecké metodologii a ne ve spekulacích. Proklamoval, že vědecky poznatelná vize budoucnosti ,,bude stejně přesná věda, a možná stejně detailní jako obraz, který nám poskytují poslední stovky let k pochopení geologické minulosti. Ačkoli si byl vědom obtížnosti v přijetí celkově přesných predikcí, domníval se, že je stále možné zdokonalování na naí práci k poznání věcí budoucnosti.
Ve svých dílech Wells předpověděl vynýlez a užití atomové bomby (The World Set Free, 1914). V The Shape of Things to Come 1933 zase hrozící světovou válku a vylíčil města zničená leteckým bombardováním. Ani později nepřestával obhajovat zřízení vědy zabývající se budoucností. V roce 1933 v rozhlasové stanici BBC požadoval zřízení kateder a profesur zaměřených na předvídání, předešel tak zřízení vědy zabývající se budoucností o přibližně 40 let.
Vznik akademické disciplíny
Studia budoucností vzniká jako akademická disciplína v polovině šedesátých let. První generace vědců zahrnuje Hermana Kahna, amerického stratéga Studené války, budoucím vývojem se zabýval ve svých publikacích (např. On Thermonuclear War (1960), Thinking about the unthinkable (1962) and The Year 2000: a framework for speculation on the next thirty-three years (1967)); mezi další patří např. Bertrand de Jouvenel, francouzský ekonom, který v roce 1962 založil organizaci Futuribles International a Dennis Gabor, maďarsko-britský vědec, který napsal Inventing the Future (1963) a The Mature Society. A View of the Future (1962)
Studia budoucností vznikala pararelně se zrozením systémové vědy a myšlekou národní ekonomiky a politického plánování, především ve Francii a Sovětském svazu. V roce 1950 Francie pokračovala v rekonstrukci válkou poničené země. V tomto období francouzští vědci, filozofové, spisovatelé a další umělci pátrali po tom, co lidstvu pomůže k lepší budoucnosti v níž se nebudou opakovat katastrofy minulosti. Sovětský Svaz se podobně zaobíral poválečnou rekonstrukcí, ale zjeména v kontextu zřizování národních plánovacích procesů (známých jako pětiletky), které také požadovaly dlouhodobější horizont plánování a cílů sociální politiky. Předvídání bylo proto primárně používáno k politickým účelům.
Naproti tomu v USA se studia budoucností jako vědní disciplína etablovala díky aplikaci úspěšných nástrojů a perspektiv systémové analýzy, zejména zabývající se problematikou zásobování během války. Odlišné počátky se odrazily v metodlogickém a teoretickém zázemí, které vyústilo ve schizma mezi americkým a evropským konceptem. Američtí badatelé se zaměřovaly na aplikaci v praxi, kvantitativní nástroje a systémovou analýzu, zatímco evropští preferovali více teoretické zkoumání dlouhodobé budoucnosti pro lidstvo a zemi, kladli důraz na otázky zabývající se elementy konstitujícími budoucnost, symboly a sémantikou.
Do roku 1960 akademici, filozofové a umělci po celém světě začali přicházet s množstvím scénářů budoucího vývoje a započali dialog. Vynalázeci jako Buckminster Fuller také začaly vyzdvihovat roli, kterou v budoucích trendexh může sehrát technologie. Diskrz se zabýval problematikou populačního růstu, dispozicí a využíváním zdrojů, ekonomickým růstem, kvalitou života a environmentální udržitelností, to se začalo označovat jako globální problematika - široké pozornosti se jí dostalo po vydání Limitů růstu, studie sponzorované Římským klubem.
Další rozvoj
Mezinárodní dialog vyústil v roce 1967 ustanovení Světové Federace pro Studium Budoucností - SFSB (World Futures Studies Federation - WFSF) jejím prvním prezidentem se stal uznávaný sociolog Johan Galtung. V USA pak novinář Edward Cornish ze stejných pohnutek založil Světovou Společnost pro Budoucnost - SSB (World Future Society - WFS), jejíž činnost byla zaměřena na laickou veřejnost.
Rok 1975 byl pro další vývoj zlomový, v USA došlo k založení prvního studijního programu studií budoucností, magisterského programu na Univerzitě v Houston-Clear Lake, to bylo následováno o rok později magisterským programem veřejné správy v alternativních budoucnostech na University of Hawaii v Manoe. Havajské studium pak klade patřičný důraz na propojení evropské a americké tradice a přístupu ke studiu. Jeho paradigmatické ukotvení leží jak v neo-marxistické filozofii, kritické politické ekonomické teorii a literární kritice. V následujících letech dochází k nárůstu počtu kurzů studií budoucností napříč akademickým spektrem, ale kompletní studijní programy vznikají jen zřídka.
Jako transdisciplinární obor přitahují studia budoucností generalizace. Tato transdisciplinární povaha může také způsobit problémy, vzhledem k tomu, že občas zadrhává v hranicích mezi disciplínami. Také způsobuje problémy dosažení uznání mezi tradičními vědeckými měřítky používanými na akademické půdě. Oproti studiím budoucností na bakalářském stupni, některé magisterské programy ve strategickém managmentu nabízí magisterské či doktorské tituly ve strategickém předvídání pro odborníky (občas dokonce online). Nicméně, každý rok vychází se objeví jen několik nových doktorů studií budoucností.
Obor v současnosti čelí velké výzvě v podobě vytvoření uceleného koncepčního rámce, kodifikovaného dobře zdokumentované osnovy (nebo osnov) představující široce příjimané a konzistentní koncepty a teoretická paradigmata spojená s kvantitativními a kvalitativními metodami, exempláře těchto výzkumných metod a poky pro jejich etické a vhodné aplikace uvnitř společnosti.
Jako indikátor toho, že předchozí různorodé intelektuální dialogy se opravdu sbíhají do rozpoznatelné vědní disciplíny je možné prezentovat nejméně šest solidních výzkumných a velmi dobře přijatých pokusů o syntézu a soudržný rámec pro obor: Eleonora Masini Why Futures Studies, James Dator Advancing Futures Studies, Ziauddin Sardar Rescuing all of our Futures, Sohail Inayatullah's Questioning the future, Richard A. Slaighter The Knowledge Base of Futures Studies, sbírka esejů praktikantů a Wendell Bell dvousvazkové dílo The Foundations of Futures Studies.
Pravděpodobnost a předvídatelnost
Některé aspekty budoucnosti jako ta, kterými se zabývá nebeská mechanika jsou vysoce pravděpodobné, a mohou být popsány relativně jednoduchými matematickými modely. V současnosti mohou být vědecky predikována pouze malá oblast jevů označených jako jsou fyizciké procesy. Teorie jako jako w:cz: teorie chaosu, nelineární věda a standardní evoluční teorie nám umožňují porozumět mnoha komplexním systémům jako kontingentím (závislým na komplexních environmentálních podmínkách) a stochastický (náhodné v rámci omezení), vytvářející širokou většinu budoucích událostí nepředvítalnými v žádném směru.
Není překvapivé, že rozpor mezi předvídatelností a nepředpověditelností je zdrojem polemik a konfliktů mezi vědci zabývající se studii budoucností a odborníky z praxe. Někteří argumentují, že budoucnost je v podstatě nepředpověditelná a že nejlepší způsob jak ji předpovědět spočívá v jejím vytvoření. Jiní, jako například Flechtheim, věří, že pokrok ve vědě, pravděpodobnosti, modelování a statistice nám umožní pokračovat ve zlepšování našeho chápání možných budoucností, přičemž zdůrazňují, že tato oblast je v současné době mnohem méně rozvinutá než oblasti pro zkoumání možných a preferovaných budoucností.
Jako příklad zvažme proces volení prezidenta Spojených států amerických. Na první pohled vidíme, že každý americký občan starší 35 let může kandidovat na prezidenta, proto se nám tento proces může jevit jako nevhodný pro úspěšné předpovědi. Jenže po podrobnějším prozkoumání se ukazuje, že poze některé veřejné osoby (současní i minulý prezidenti a víceprezidenti, senátoři, státní guvernéři, populární vojenští velitelé, starostové velkých měst atd.) disponují potřebnými druhy kapitálu, které byly v minulosti nutnými předpoklady pro zvolení. Posléze tedy můžeme s minimálním úsilím formulovat problém pro statistickou předpověditelnost, mnohem z úží výběr potenciálních kandidátů zlepšuje naše možnosti předvídání. Aplikováním dalších statistických možností na tento problém, můžeme zjistit, že v určitých predikcích volebních trhů (prediction markets) jako je Iowa Electronic Markets, spolehlivé předpovědi byly získávány v dlouhodobém časovém horizontu a za různých podmínek s dobrými výsledky na straně odborníků i volebních průzkumů. Tyto trhy, které mohou být provozovány veřejně nebo jako vnitřní trh, je jen jednou z několika slibných hranic ve v prediktivních výzkumech budoucnosti.
Odkazy
Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Futures studies na anglické Wikipedii.
Reference
Literatura
- BELL, Wendell. Foundations of futures studies: human science for a new era. Vol. 2, Values, objectivity and the good society. 3rd printing. New Brunswick: Transaction Publishers, 2010. xvii, 386 s. ISBN 978-0-7658-0566-9.
- BELL, Wendell. Foundations of futures studies: human science for a new era. Vol. 1, History, purposes, and knowledge. 5th printing. New Brunswick: Transaction Publishers, 2009. xxxv, 368 s. ISBN 978-0-7658-0539-3.
- BENEŠ, Jaromír, ed. a POKORNÝ, Petr, ed. (2008). Bioarcheologie v České republice. České Budějovice: Jihočeská univerzita, Přírodovědecká fakulta.
- BRUNTLAND, Gro Harlem. Our Common Future. Melbourne: Oxford UP, 1990. Print.
- DATOR JAMES A., ed. Advancing futures: futures studies in higher education. 1st publ. Westport: Praeger, 2002. vii, 409 s. Praeger studies on the 21st century. ISBN 0-275-97632-7.
- DIXON, Patrick. Futurewise: The Six Faces of Global Change. London: Profile, 2007. Print.
- GODET, Michel. Futures studies: a tool-box for problem solving. Paris: UNESCO, 1991. 83 s. Futuribles / GERPA.
- POTŮČEK, Martin, ed., NOVÁČEK, Pavel, ed. a SLINTÁKOVÁ, Barbora, ed. The first Prague Workshop on Futures Studies Methodology. 1st ed. Praha: CESES FSV UK, 2004. 127 s. CESES papers. Methodology; 11/2004. ISBN 80-254-5058-9.
- SARDAR, Ziauddin, ed. Rescuing all our futures: the future of futures studies. Westport: Praeger, ©1999. xiv, 258 s. Praeger studies on the 21st century. ISBN 978-0-275-96559-4.
- WELLS, G. H.: The Discovery of the Future (New York: B.W. Huebsch, 1913).
