Populační růst a chudoba

Prosté konstatování růstu populace současnou situaci velmi zjednodušuje. Na celém světě totiž dnes probíhá nebývalá demografická změna. Enormní expanze počtu lidí rozvojových zemí ostře kontrastuje se situací v oblastech ekonomicky rozvinutých, kde lidé žijí déle a jsou zdravější, ženy rodí méně dětí a zvyšují se počty imigrantů, kteří se sem stěhují za lepším životem. Jakékoli diskuse o globálních trendech jsou ale zavádějící, pokud není vzat v úvahu ohromný, výše naznačený kontrast mezi světovými regiony. Dnes nejchudší oblasti Afriky, Asie a Latinské Ameriky mají rychle rostoucí mladou populaci, zatímco vyspělé a bohatší státy Evropy, Severní Amerika a Japonsko vykazují nulový nebo v některých případech dokonce záporný růst a jejich populace stárnou rychle. Následkem toho bude většina přírůstku soustředěna do rozvojových zemí, kde dnes žijí čtyři pětiny veškeré světové populace. Předpokládaný růst populace v rozvojových zemích mezi roky 2000 a 2025 (4,87–6,72 miliard) je v podstatě stejně velký, jako rekordní nárůst v poslední čtvrtině minulého století. Historicky nebývalá populační exploze v nejchudších oblastech světa bude v nesnížené míře pokračovat.

Vliv populačních charakteristik na kvalitu lidského života je diskutován už po staletí. Když v 18. století započala moderní expanze lidské populace, Thomas Robert Malthus dokazoval, že tento růst bude limitován nedostatkem potravin. Světová populace rostla ale daleko rychleji, než Malthus předpovídal, a je fakt, že z celkového pohledu se výživa lidstva spíše zlepšila. V dostupnosti a kvalitě potravy jsou však na světě obrovské regionální a společenské rozdíly. Vysoká kvalita výživy na bohatém severu ostře kontrastuje s neudržitelnou situací v mnoha oblastech chudého jihu. Největší příčinou hladu a podvýživy je zde chudoba, ovšem hlavní příčinou chudoby je růst populace. Tato souvislost se projevuje dvěma mechanismy:

1) Rychlý růst populace vede k mládnutí populace.

Více než polovina této populace je dnes pod věkovou hranicí zaměstnatelnosti. Tito mladí lidé tedy musí být nakrmeni, ubytováni, oblečeni a vzděláni. Nejsou ale produktivní, a tím významně zatěžují ekonomiku;

2) Rychlý populační růst vytváří obrovskou poptávku po nových pracovních místech.

Velké množství žadatelů o omezené množství pracovních příležitostí stlačuje dolů mzdy, což je další příčina chudoby a nerovnosti. Nezaměstnanost v chudých zemích je značná a zaměstnaní tam proto pobírají mzdy, které jim sotva stačí k obživě. V takových zemích také nemohou stoupat výdaje na školství, zdravotnictví a infrastrukturu spolu s rostoucí populací. Nízké platy totiž implikují nízké daně a tedy i nedostatek peněz na veřejných účtech.

Oba tyto nepříznivé ekonomické jevy jsou pravděpodobně vratné. Bylo by ale třeba snížit porodnost. Snížení porodnosti znamená méně naplněné školy, nižší množství závislých a neproduktivních mladých lidí, stejně jako nižší počty zájemců o práci. Takové pozitivní demografické změny již přispěly k ekonomickým „zázrakům“ několika zemí ve východní Asii. Je ale jasné, že tyto tak závratné výsledky nejsou v žádném případě zaručeny a uplatní se pouze v zemích s dobrou hospodářskou politikou.

Dalším problémem spojeným s růstem populace je migrace vysokého podílu obyvatel venkova do měst. V rozvinutých zemích bývá tento vývoj ekonomicky pozitivní, neboť městské obyvatelstvo má všeobecně vyšší životní úroveň než venkovské. Koncentrace průmyslu a vznik obchodních a politických center jsou hlavním důvodem k tomu, že se venkovské obyvatelstvo i v rozvojových státech stahuje ve velkých množstvích z chudého venkova do měst. Přelidněný venkov, kde je problémem uživit stále rostoucí počet lidí, hledá ve městech možnosti lepšího výdělku a tedy i zabezpečení početných rodin. Příliv migrantů v hospodářsky slabých zemích je však tak vysoký, že překračuje nosnou kapacitu měst, a mnoho přistěhovalců končí v bídných podmínkách satelitních „slumms“. Tradiční městské výhody jsou v nejchudších zemích potlačeny a životní podmínky jsou mnohdy stejně nuzné nebo ještě nuznější, než na venkově.

Zvyšování počtu obyvatel měst a rozšiřování zastavěných ploch bude zřejmě jeden z hlavních problémů budoucnosti. Přibližně na počátku 20. století žilo ve městech – sídlech s více než 2 500 obyvateli – necelých 15 % světové populace. V roce 1950 a v roce 1985 žilo ve městech už 29 % a 41 %. V roce 2020 bude patrně ve městech žít kolem dvou třetin veškerého obyvatelstva světa. Již dnes je jasné, že nejrychleji rostoucí města jsou města v nejchudších oblastech světa.

Růst populace není jedinou hlavní příčinou světových sociálních, ekonomických a environmentálních problémů, ale přispívá k nim podstatnou měrou. Kdyby rostla populace v minulosti pomaleji, bylo by nám nyní lépe. A bude-li možno omezit růst populace v budoucnu, budou na tom lépe příští generace.

Zdroj

Braniš, M.: Globální problémy životního prostředí. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 207 – 220. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>