Historický vývoj lezeckých aktivit

Lezení je přirozeným pohybem člověka, kde využíváme zrak, sluch, hmat a smysl pro udržení rovnováhy. Od pradávna bylo nutností člověka vyšplhat na strom nebo překonávat přírodní překážky. V moderním světě již není nutností využívat tyto schopnosti v běžném životě, díky novým vynálezům jako žebříky, výtahy, různé vysokozdvižné plošiny apod.

Skalák, Maják - Gotická hrana, lezci Svatoš a Cerman. Foto: Vilém Heckel

Lezecké aktivity

Začátek lezení datujeme do 16. století. Do hor se chodilo především za lovem zvěře nebo sběrem minerálů. Většina aktivních sběračů či lovců byli obyvatelé podhorských vesnic, brzy se v horách pohybovali s přehledem a jistotou. Brzy zjistili, že bohatí nadšenci pro přírodu nebo badatelé a vědci, zkoumající místní floru a faunu, potřebují jejich pomoc a mohou si tak přijít na pěkné finanční ohodnocení. Až v 19. století se začaly rozlišovat směry horolezectví a lezení. Ve druhé polovině 20. století se rozvinula velká škála lezeckých disciplín. Vedle tradičního horolezectví vznikly dynamické disciplíny, které přilákaly vyšší počet lidí. Díky zvýšené oblibě outdoorových sportů v tomto období se zájem o lezení zvýšil a moderní pomůcky zjednodušily náročnost natolik, že lezení může být sportem opravdu pro všechny. Každý si může najít vlastní úroveň obtížnosti, nastavit si vlastní metu a má se kam posouvat.

V moderní době známe velké množství lezeckých aktivit nejen v přírodě, ale i v uměle vytvořených podmínkách. Mezi nejznámější patří zejména:

Lezení na umělé stěně

Nejčastěji používané prostředí pro lezení. Na malém prostoru najdeme členité stěny a různé variace obtížností. Najdeme je ve většině větších měst a jsou vhodné pro začátečníky i pro pokročilé. Zároveň je možno využít při špatném počasí. V nynější době zažívá největší rozmach. Ve velmi bezpečném a jednoduše kontrolovaném prostředí začalo mnoho podnikatelů vytvářet svoji hlavní činnost a nováčkům tak jednoduše předvedou, jakým způsobem zacházet s lanem, sedákem a karabinou. Díky moderním jistícím pomůckám se dá říci, že lezení patří mezi velmi bezpečný sport.

Bouldrující lezec

Umělé stěny můžeme rozdělit do základních skupin. Do jedné patří boulderingové stěny vysoké maximálně 3 metry s dostatečně měkkou podlahou pro pády. Do druhé řadíme klasické lezecké stěny s umělými chyty. Posledním typem jsou stěny kombinované, kde můžeme nalézt jak boulderové, tak i klasické lezecké cesty. U jednotlivých cest jsou číslem označeny jejich obtížnosti.

Historie

Počátek umělých lezeckých stěn datujeme v 80. letech. První lezecká stěna byla poblíž Brna na pilíři nedostavěného mostu. Nyní se s umělými stěnami potkáváme v nákupních centrech, dětských hřištích, či dokonce v nafukovací lehce přenosné formě využívané pro firemní akce a večírky.

Volné lezení

Je to styl horolezectví, kde se využívá pouze povrch skály a síla lezce. Protikladem je technické lezení, kde se využívají skoby a další uměle připravené pomůcky. Zde je lezec omezen pouze na jištění pro případ pádu. Rozlišujeme různé druhy chytů – mezi základní uvádíme: horní chyt, chyt na tlak, boční chyt, dolní chyt. Stupy známe – stup špičkou, stup vnitřní hranou, stup vnější hranou, patička, podháknutí, stup na tlak.

Historie

Vznik disciplíny píšeme od roku 1952, kde na Kavkazu se pro potřeby tréninku horolezců začalo lézt volným stylem. Lezlo se v nízkých, ale náročných terénech a již o necelé dva roky později se v této disciplíně začalo soutěžit. Vznikly 3 kategorie. První kategorií byly výstupy, které byly technicky velmi náročné. Druhá kategorie byly traverzy a hřebenové přechody. Poslední kategorií byly výškové výstupy. Zanedlouho se volné lezení dostalo do celého světa. V Německu je známo pod jménem Sportklettern – sportovní lezení. V 60. letech se začalo volné lezení rozvíjet i v USA a to hlavě díky F. Wiesnerovi v pískovcovém prostředí. V tuto dobu se ucelovala světová pravidla a kritéria volného lezení a tím vznikalo i první hodnocení jednotlivých výstupů.    

Bouldering

Boulder znamená v překladu balvan a jde v podstatě o lezení na skalách v nízké výšce, umělých stěnách nebo balvanech většinou bez jistících pomůcek s výjimkou bouldermatky nebo žíněnky, která brání úrazům způsobené pádem.

Historie

Historické kořeny má bouldering v Anglii roku 1880. Nejdříve byl vnímán pouze jako tréninková jednotka pro budoucí velehorské výstupy, ale díky oblíbenosti se stal jednou z hlavních aktivit rekreačního i sportovního lezení. Za zakladatele disciplíny je ale považován J. Gill z Ameriky. Jako první začal při lezení používat magnézium.

Další typy lezení

Canyoning, Ice climbing, sports climbing, chalk climbing, mountanieering, net climbing, pole climbing, free solo climbing.

Odkazy

Literatura

• FRANK, TOMÁŠ. Horolezecká abeceda. Vyd. 1. vyd. Praha: Epocha 663 s., [17] s. barev. obr. příl. s. Dostupné online. ISBN 978-80-87027-35-6, ISBN 80-87027-35-3. OCLC 228606576 
• NOVOTNÝ, Jan. Nepískovcové skály v Čechách : horolezecký průvodce.. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 333 s.