Enviwiki

Ekonomické nástroje

Verze z 16. 4. 2010, 06:47, kterou vytvořil Gabriela (diskuse | příspěvky)

Nástroje regulace normativního charakteru, na kterých je historicky primárně založen systém přímé regulace ochrany životního prostředí zemí OECD, doplňuje využití ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí. Ty byly zkonstruovány k dosažení ekologických cílů způsobem, který je nákladově efektivnější než přímá administrativní regulace. Jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní prostředí. Na rozdíl od normativních nástrojů tedy nepůsobí na základě přímého mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace. Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. omezení poškozování životního prostředí nebo životní prostředí poškozovat a platit za to (poplatky, daně apod.).

Podstatou působení ekonomických nástrojů je nahrazení, popř. doplnění chybějících nebo nedostatečných hodnotových signálů, které poskytuje standardní tržní mechanismus. K absenci těchto signálů dochází i ve vyspělých ekonomikách a důsledkem této absence jsou negativní externality. Internalizace požadavků životního prostředí do nákladové kalkulace a rozhodovacího procesu znečišťovatelů prostřednictvím ekonomických nástrojů přináší výhody, které spočívají v:

  • minimalizaci celkových společenských nákladů nutných na dosažení stanovených environmentálních efektů (nepůsobí plošně, ale přihlížejí k různým nákladům jednotlivých subjektů na zamezení znečištění),
  • podněcování subjektů k ekonomicky optimálnímu snižování znečištění (nikoli pouze ke splnění nařízených norem a limitů),
  • minimalizaci nároků na státní administrativu (neboť působí v rámci hry tržních sil) a díky tomu snížení nákladů, omezení nebezpečí korupce ap.;
  • vytváření dodatečného zdroje prostředků na ochranu prostředí.

Současné politiky životního prostředí vyspělých zemí disponují širokým rejstříkem ekonomických nástrojů. Nejčastější klasifikace ekonomických nástrojů je dělí na poplatky, subvence, systém zálohování a specielní tržní nástroje, jako je prodej emisních povolení a pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí. Tento soubor je v praxi doplňován nástroji daňové, celní a úvěrové politiky.

Znaky ekonomických nástrojů

Jedná se o opatření finanční povahy, jejichž smyslem je akumulace a následná alokace a redistribuce peněžních prostředků. Výchozím cílem je ovlivnit chování ekonomických subjektů a zabezpečit prostředky k provádění opatření, pomáhajícím chránit životní prostředí. Ekonomické nástroje jsou realizovány jak v soukromé, tak ve veřejné sféře.[1]

Funkce ekonomických nástrojů

Ekonomické nástroje plní mnoho funkcí, z nichž nejdůležitější jsou funkce kompenzační, fiskální, stimulační, redistribuční a komparativní. Kompenzační funkcí ekonomických nástrojů se rozumí finanční odškodnění možného poškození životního prostředí. Fiskální funkce představuje příjmy do státního rozpočtu, které jsou pak dále použity k financování činností, které zabezpečují ochranu životního prostředí. Stimulační funkce podporuje realizaci určitého cíle. Redistribuční funkce představuje usměrnění možných dopadů na různé subjekty. Komparativní funkcí se rozumí pozorování schopnosti se vyrovnávat za různých ekonomických podmínek mezi znečišťovateli.

Klasifikace ekonomických nástrojů

Podle pragmatické klasifikace, kterou ve svých materiálech používá OECD, je lze strukturovat do několika hlavních skupin:

Poplatky za znečišťování životního prostředí

Poplatky jsou povinné platby za znečišťování životního prostředí, nebo za vyžívání přírodních zdrojů, které jsou upravené v zákoně. Patří mezi nejpodstatnější třídu ekonomických nástrojů politiky životního prostředí. Nejzásadnější část představují poplatky za znečišťování ovzduší, za vypouštění odpadních vod a za ukládání odpadů Příjmy z poplatků směřují do Státního fondu životního prostředí. Dále se pak zaměřují na nápravu škod na životního prostředí, nebo na podporu ekologických projektů, především prostřednictvím dotací a úvěrů ze Státního fondu životního prostředí.

  • poplatky za znečišťování ovzduší

Určitá forma těchto poplatků byla do jisté míry zavedena již v roce 1967 a byly považovány za platné až do roku 1991. V současné době jsou poplatky za znečišťování ovzduší stanoveny zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Poplatky jsou placeny původci znečištění. Jedná se o zdroje znečištění, které můžeme dělit na velké, střední a malé, podle rozsahu jejich znečištění. Velké zdroje představují zdroje, mající tepelný výkon do 5 MW spolu největšími technologickými provozy. Mezi látky, které nejvíce znečišťují ovzduší, patří tuhé emise, SO2 (oxid siřičitý), NOx (oxidy dusíku) CO (oxid uhelnatý), CxHy (uhlovodíky). Hlavní funkcí těchto poplatků je funkce fiskální. Výše poplatků je v kompetenci orgánu kraje na základě skutečných emisí v uplynulém roce a jejich výběr má na starosti celní úřad. Střední zdroje představují zdroje o tepelném výkonu od 0,2 do 5 MW. O výši poplatků rozhoduje obecní úřad obcí s rozšířenou působností a jejich výběr spadá pod kompetenci příslušného finančního úřadu.

  • poplatky za vypouštění odpadních vod

Jistá forma těchto poplatků byla zaznamenána již v roce 1966, byly vytvářeny především k motivaci znečišťovatelů k výstavbě čistíren odpadních vod. Zahrnují poplatek za znečištění a navíc i poplatek z objemu. Vypouštění odpadních vod směřuje buď do vod povrchových, nebo podzemních. Poplatek je upraven ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb., který představuje 3500 Kč ročně za vypouštění odpadních vod, v případě neexistence čištění domovní čistírnou. Poplatek se platí při vypouštění látek, jako je BSK5 - organické látky (biochemická spotřeba kyslíku), nerozpuštěné látky, rozpuštěné anorganické soli ropné látky, nebo pokud je zjištěna alkalita a acidita. Výnos z poplatků směřuje do Státního fondu životního prostředí.

  • poplatky za ukládání odpadů na skládky

Poplatky se mohou dělit na dvě složky, a sice na složku základní a rizikovou. Základní složka představuje všechny třídy odpadů, to znamená jak nebezpečný, tak i komunální. Riziková část zahrnuje už jen nebezpečný odpad. Poplatky jsou upraveny zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Poplatek je placen tvůrcem odpadu správci skládky za umístění odpadu na skládku. Provozovatel skládky dále pak odvádí vybrané poplatky obci, v jejímž katastru se skládka nachází a Státnímu fondu životního prostředí.

  • poplatky za spalování odpadů
  • poplatky za hluk

Poplatky za využívání přírodních zdrojů

Podrobněji také Poplatky za využívání přírodních zdrojů

  • poplatky za odběry podzemní vody

Jedná se o úhradu částky za odebrané množství podzemní vody. Poplatek je stanoven novelou zákona č. 20/2004 Sb., o vodách. Výnos z poplatků směřuje z 50% Státnímu fondu životního prostředí a z 50 % rozpočtům územně příslušného kraje.

  • poplatky za odběry vody z vodních toků

Platba, kterou hradí organizace, které odebírají vodu z povrchových vod jeho správci.

  • odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu

Úhrady jsou stanoveny zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Souhlas s odvodem poskytuje příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Výběr mají v kompetenci celní úřady. Výnos z odvodů směřuje z 60 % Státnímu fondu životního prostředí a z 40 % rozpočtům obcí příslušného katastru. Vytěžené prostředky musí být využity na zlepšení životního prostředí obce a na chránění krajiny a přírody.

  • poplatky za odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa

Tyto poplatky jsou stanoveny v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. Výše poplatku je určena orgánem státní ochrany lesů a výběr mají v kompetenci celní úřady. Výnos z poplatků směřuje z 60 % Státnímu fondu životního prostředí a z 40 % rozpočtům obcí příslušného katastru. Vytěžené prostředky musí být využity na zlepšení životního prostředí obce a na zachování lesa.

  • úhrady z dobývacího prostoru a z vydobytých vyhrazených nerostů

Dobývací prostor je zhodnocen pomocí výsledků průzkumu daného naleziště, a sice na základě rozsahu, tvaru a mocnosti hlavního naleziště. Nerosty jsou zaznamenány v zákoně č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů. Sazba úhrady se pohybuje v rozmezí 100-1000 Kč za 1 hektar (bere se v potaz úroveň ochrany životního prostředí, povaha činnosti a dopadu na životního prostředí)

  • poplatky za kácení dřevin

Ochrana dřeviny před jejich poškozením je upravena zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Nemusí se žádat o povolení, pokud dřeviny nedosahují stanovených rozměrů, tedy pokud dřeviny dosahuje výšky do 80 cm a 130 cm nad zemí nebo se jedná o souvislý keřový porost do 40 m2.

Uživatelské poplatky

  • poplatky za spotřebu látek poškozujících ozonovou vrstvu

Jedná se o poplatek za výrobu a dovoz regulovaných látek, který napomáhá chránit ozonovou vrstvu Země. Poplatky jsou vybírány za látky, které poškozují ozonovou vrstvu a produkty, které je zahrnují.

  • poplatky za užívání vybraných umělých hnojiv a pesticidů
  • poplatky za používání tašek z umělých hmot, apod.

Daně

Na základě daňové statistiky OECD jsou za ekologické daně v České republice považovány veškeré poplatky k ochraně ŽP. Mezi tyto daně patří dálniční známka, mýtné, silniční daň, spotřební daň, daň z minerálních olejů. V roce 2007 vznikají tři nové daně, které pouze rozšířily spotřební daň z minerálních olejů, a sice daň ze zemního plynu, daň z pevných paliv a daň z elektřiny.

  • daně k ochraně životního prostředí
  • komunální (místní) daně

Sankční platby

Sankční platby jsou použity, pokud někdo nedodržuje zákony na ochranu životního prostředí. Sankční platby se uvalují ve formě pokuty a nedají se odpočítat z daňového základu. Veškeré postihy a sankce v případě nedodržení určitých pravidel jsou určeny v zákonech týkajících se ochrany životního prostředí.

  • pokuty
  • přirážky

Daňové úlevy

Za daňové zvýhodnění se považuje snížená sazba u daně z přidané hodnoty na určité výrobky ekologického charakteru. Můžeme mluvit o úlevě od daně z příjmu u organizací, které se zabývají provozem vodních a větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení, výrobou bioplynu, elektřiny, tepla, či biomasy. O daňovém zvýhodnění se mluví ve smyslu snížené sazby spotřební daně u pohonných hmot, jako je bionafta, či bioplyn. Vláda přijala (koncem roku 2009) návrh ministerstva životního prostředí, aby se zvedl podíl biopaliv v benzinu i naftě. Jeho podíl v benzinu by se měl v dubnu 2010 zvednout z nynějších 3,5 % na 4,5 %. V naftě se jeho podíl zvýší ze 4,5 na 6,3%. Biopalivo je však skoro jednou tak dražší než pohonné hmoty z ropy. Daňová úleva se dále týká daní z nemovitosti, týkající se některých ekologických aktivit a daně dědické a darovací, pokud je předmět daně propojen s ochranou životního prostředí.

  • v rámci DPH
  • v rámci spotřebních daní
  • v rámci daní z příjmů
  • v rámci silniční daně
  • v rámci daně z nemovitostí
  • v rámci daně dědické a darovací

Finanční podpory

Finanční podpora je chápána jako oblast příznivé ekonomické stimulace. Při jejím poskytování se nesmějí narušovat rovné tržní podmínky a poskytování by mělo být v souladu se směrnicemi Evropské unie.

  • granty, dotace, dary

Dotace v rámci finanční podpory plní jednu z nedůležitějších úloh. Jsou poskytovány především obcím a neziskovým organizacím. Účel jejich poskytování je spojen s ochranou vod a ovzduší. Jedním z mnoha příkladů může být výstavba čistíren odpadních vod. Dotace bývají poskytovány buď ze státních fondů, státního rozpočtu, nebo od Evropské unie.

  • ze státního rozpočtu
  • z účelových fondů
  • výhodné půjčky (soft loans)
  • garance úvěrů

Úlevy

  • v placení poplatků
  • ostatní úlevy

Depozitně refundační systémy

Depozitně refundační systém se vztahuje na výrobky, u kterých je možnost, že se stanou nebezpečným opadem. Jedná se například o pneumatiky, motorové oleje, nebo akumulátory. Dále se vztahuje na výrobky, kde je možnost jejich opakovaného použití. Jako příkladem jsou bezesporu vratné láhve a některé umělé hmoty. Pomocí tohoto systému je spotřebitel stimulován k opětovnému vrácení zakoupených výrobků.

  • zálohování

Při zakoupení zboží se platí záloha, která se při vrácení zboží vrací zpět. Lidé díky tomuto systému mají záruku, že se jim zakoupené výrobky vrátí zpět formou peněz, které do nich vložili. Zálohový systém se vztahuje na skleněné láhve, některé vybrané láhve a umělé hmoty. Spotřebitel má tedy jistotu jejich opětovného vrácení a také jejich opětovného využití.

  • recyklační poplatky

Obchodovatelná emisní povolení

Obchodovatelná emisní povolení jsou charakteristická horizontálními vztahy mezi znečišťovateli. Jednotliví znečišťovatelé se snaží snižovat své náklady spojené s nároky na kvalitu životního prostředí dané státem. Principech zmíněných emisních povolení je stanovení přípustného množství znečištění, které je rozděleno mezi znečišťovatele určitého území. Toto rozdělení přípustného množství znečištění je vydáváno formou emisních povolení, které si znečišťovatelé mezi sebou mohou navzájem prodávat. Jednotliví znečišťovatelé volí pro ně ekonomicky optimální variantu své ekologické strategie. Předpokládá se, že obchodování musí probíhat podle stanovených pravidel.

Environmentální pojištění

Tento druh pojištění začíná fungovat koncem 80. let. Je uzavíráno na základě absolutní odpovědnosti znečišťovatele. Podrobné rozmezí krytí škod je určeno přímo pojišťovnami.

  • povinnost mít sjednané pojištění pro případ poškození životního prostředí.

Zelené fondy

Zdroje

Economic Instruments for Environmental Protection, OECD, Paris 1989

  • MOLDAN, Bedřich a kol.: Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí, Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, Praha 1997, ISBN: 80-7184-434-9
  • KOUMROVÁ, Miluše; Česká společnost pro životní prostředí ekologické manažerské služby: Ekonomické nástroje v ochraně životního prostředí, sborník přednášek
  • Ministerstvo životního prostředí, Cenia, ČSÚ: Statistická ročenka životního prostředí české republiky 2006, Praha 2006, ISBN: 80-7212-443-9
  • Centrum univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí,: Teoretická východiska, souvislosti, instituce, Praha 2002, ISBN: 80-238-8378-X (soubor)

Internetové zdroje

Odkazy

Související stránky

Ekonomické nástroje k udržitelné dopravě

Ekologická daňová reforma

 
Tento článek potřebuje úpravu, neboť svým obsahem nevyhovuje.
Můžete Enviwiki pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k úpravám.
  1. ↑ Vosátka, Jakub: Ekonomika životního prostředí ,10.4.2010, dostupné na: http://fzp.ujep.cz/~vosatka/ >
Citováno z „https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Ekonomické_nástroje&oldid=9838“