Ablace
Úvod
Základ slova je latinského původu. Ablatio = odnést pryč, snést, odejmout, odchlípit.[1]. V tomto případě se vztahuje k odtávání a odnosu hmoty ledovce, ale v rámci geologie také k odnosu horninových částic (zvětralin) větrem; vyvátí.[2]. Další významy má tento termín například v medicíně.
Definice
"Ubývání hmoty ledovce táním nebo sublimací, deštěm a zemským teplem." Od 20. století je ubývání vnitrozemských ledovců i Antarktidy urychleno nárůstem globální teploty.[3].
Proces ablace
Při tání ledovce dochází k uvolňování velkého objemu vody, která s sebou odnáší značné množství geologického materiálu a dochází tak vlastně k vodní erozi. To platí samozřejmě hlavně pro horské ledovce, které jsou tak zdrojnicí pro tzv. divočící ledovcové řeky a ledovcová jezera.
"Ledovce jako otevřené geosystémy mají vstup a výstup. Vztah mezi vstupem a výstupem ledu, firnu a sněhu je označován jako bilance ledovce a je zpravidla vyjadřován ve vodním ekvivalentu (tj. v množství vody vznikající táním). Vstup označujeme jako akumulaci, tj. všechny pochody, které jsou spojeny s přírůstkem sněhu, firnu nebo ledu v ledovci. Výstup označujeme jako ablaci, tj. všechny pochody spojené se ztrátou hmoty v ledovci. Čára oddělující na ledovci zónu akumulace od zóny ablace je označována jako čára rovnováhy" [4].
Vztah mezi zónou akumulace a ablace oddělené čárou rovnováhy
Zdroj: autor
Ekologické vztahy
Tání ledovců je přirozený proces probíhající už více než 1200 let. Není to děj stejnoměrný, jsou období, kdy probíhá se zvýšenou či sníženou intenzitou. Za posledních 20 let je ovšem nejrazantnější. V Alpách vzrostl úbytek ledovců způsobený nadprůměrnými letními teplotami téměř na dvojnásobek. [2] Většina vědců se dnes již shoduje, že za nárůst globální teploty nese svůj díl viny i člověk. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) loni ve své zprávě uvedl, že stopy lidské činnosti jsou patrné ve všech oblastech země s výjimkou Antarktidy.[1]
Tání ledovců přináší lidské společnosti mnoho problémů. Na horách má úbytek ledovců vliv na turistický ruch v lyžařských střediscích, v podhorských oblastech jsou to například záplavy. Ovšem největším problémem bude v budoucnu zvýšení hladiny světového oceánu, které je způsobeno nejen táním ledovců, ale i teplotní roztažností vody. Díky těmto faktorům již stoupla hladina za poslední století o cca 22cm.
Příklad
Jako příklad nám může posloužit Scheefernský ledovec na německé nejvyšší hoře Zugspitze (2962 m). Severní ledovec na Zugspitze, který původně tvořil se současným jižním jediný celek, ztratil v roce 2007 za horkého letního dne až 35 miliónů litrů vody (tolik spotřebuje za jeden den například Brno). Mimořádně silné tání "věčného ledu" způsobily hlavně vysoké teploty v letních měsících. Rtuť teploměru se dostala až o rekordních 3,3 stupně Celsia nad dlouhodobý průměr. Období tání ledovců se protáhlo až na 100 dnů proti 50 až 60 dnům z předchozích let.[2]
Ledovec Scheefern - detailní záběr na odtávání.[5].
Zdroj: autor
Zjednodušený model koloběhu síry Zdroj: autor
Zdroje
- ↑ 1,0 1,1 http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/ablace
- ↑ 2,0 2,1 2,2 http://www.geology.cz/aplikace/encyklopedie/term.pl?ablace
- ↑ Braniš, M. (ed.) a kol., 1999: Výkladový slovník vybraných termínů z oblasti ochrany životního prostředí a ekologie. Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 46 stran
- ↑ Grygar, R., Jelínek, J. (2008): Geografie pro technické obory, přednáška 10., Institut Geologického Inženýrství – HGF, VŠB - TU Ostrava (cit. 2008-11-26). Dostupné na: http://geologie.vsb.cz/geomorfologie/Prednasky/10_kapitola.htm
- ↑ http://commons.wikimedia.org/wiki/
Odkazy
Související stránky
Hydrosféra<br\> Ledovec
Externí odkazy
http://geologie.vsb.cz/geomorfologie/Prednasky/10_kapitola.htm
Literatura
Braniš, M. (ed.) a kol., 1999: Výkladový slovník vybraných termínů z oblasti ochrany životního prostředí a ekologie. Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 46 stran.
Čihař, M., Hřebík, Š., Růžičková, J., Třebický, V. (eds.) (2007): Udržitelný management přírodě blízkých oblastí. Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Ústav pro životní prostředí, strana 46