Ekologie a katolická církev

Úvod

Náboženské instituce jako je katolická církev většinou stojí v pozici obhájce etických norem ve společnosti. Je tomu tak v případě interrupce, eutanazie či trestu smrti.
Problémy životního prostředí a jeho ochrany však dlouho z pozice církve reflektovány nebyly a v mnohém stále nejsou. Na půdě církve a v teologii můžeme snahy o reflexi ekologické
problematiky sledovat teprve zhruba posledních deset let. Velmi inspirativní myšlenky o životním prostředí a vztahu člověka k němu se zrodily především v rámci teologie.
Odezvy však přichází v různých podobách i z Vatikánu. Stanovisko Vatikánu je přitom velmi podstatné, jelikož představuje direktivum nebo alespoň inspiraci pro věřící po celém světě.

Bible a životní prostředí

V knize Genesis nalezneme dvě pasáže o stvoření člověka. První ukazuje člověka jako pána tvorstva, jenž byl stvořen k obrazu Božímu a jemuž bylo Bohem požehnáno, aby využíval rostliny a zvířata jako potravu, tedy aby využíval zemi a její dary ve svůj prospěch (Srov. Gn:1, 27-28). Druhá pasáž ovšem popisuje akt stvoření poněkud jinak. Dočítáme se tu, že člověk byl stvořen jako "prach ze země", že byl stvořen z pouhé Boží lásky, ale že sám je to slabý tvor. V tomto druhém popisu stvoření člověk nevystupuje jako vládce nad přírodou, ale jako bytost závislá na vůli Boží, jako každý jiný tvor (Srov. Gn:2,7).

Katolická církev po dlouhou dobu vycházela v pojetí přírody z první verze stvoření člověka. Takový výklad mýtu o stvoření byl navíc podpořen křesťanskou vírou v to, že Bůh do budoucna nepočítá se světem fyzického stvoření, neboť na pravé křesťany čeká život nebeský (viz Zj:10). Příroda tak byla pojímana jako něco, co člověk může a má využívat bez ohledu na negativní důsledky, které z toho plynou.

Jedním z prvních "ekologicky smýšlejících" praktiků katolické víry byl František z Assisi. Sv. František pojal hned v počátcích svého obratu k Bohu celou přírodu jako Boží stvoření, jenž je v mnohém rovné člověku. Slunce, měsíc, ptáky na stromech i stromy nazýval bratry a sestrami a skrze ně a s nimi vzdával své díky Bohu. Ve známé modlitbě Chvalozpěv na stvoření mluví o bratru slunci, sestře luně, o bratru větru, sestře vodě a také o matce Zemi, "která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu." To všechno považoval za důkaz Boží lásky a skrze to všechno chtěl Boha chválit.

V současnosti se rovněž začalo upozorňovat na mnohé pasáže Starého i Nového zákona, které potvrzují jak spiritualitu sv. Františka, tak současné "zelené tendence". Člověk je zde v pozici toho, kdo je stvořen jako ochránce či správce ostatního stvoření, kdo s ním má soucítit a starat se o něj: "Spravedlivý cítí i se svým dobytkem." (Př 12:10) "Nebudeš netečně přihlížet, jak na cestě klesl osel tvého bratra nebo jeho býk. Pozdvihneš jej spolu s ním." (Dt:22,4) "Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích na nějakém stromě nebo na zemi, nevezmeš matku od mláďat." (Dt: 22,6) apod.

Ekologické tendence v teologii

Ekoteologie či ekologická teologie vycházejí z takového pojetí, které vyjadřuje úctu k Božímu stvoření přírody. Jak bylo řečeno, takové tendence se v teologii objevují zhruba posledních deset let. V minulosti, pokud teologie narazila na environmentální problém, uchylovala se spíše k hodnocení podílu viny křesťanů na vzniku ekologické krize, jak píše Hana Librová ve svém článku Ekoteologie - nový proud v křesťanském myšlení?. Za výrazné myslitele ekologikého smýšlení v teologii považuje tato autorka např. H. Skolimowského, J. Cobba, M. Foxe, E. Drewermanna a také české myslitele Erazima Koháka a Jana Hellera. Právě Erazim Kohák se ve své známé knize Zelená svatozář zabývá různými možnými přístupy vztahu člověka k jeho životnímu prostředí. Mezi jinými tu vysvětluje termín "etika boží bázně". Ten značí přístup k environmentálním otázkám z pohledu teocentrismu. Tento přístup je více než slučitelný s křesťanstvím, neboť pohlíží na svět jako na takový, kde Bůh je nejvyšší hodnotou a tím, který dává člověku svět jako dar. Člověk, který má k tomuto Bohu úctu a "bojí se ho" (ve smyslu boží bázně, víry, důvěry), chová úctu i ke všemu stvoření a považuje se pouze za jeho správce. Jiný pojem, jímž se Kohák zaobírá, je "etika vznešeného lidství". Toto pojetí možná více reflektuje buddhistické nazírání světa a přírody, ale určitě se dá aplikovat i na křesťanství. V takovém případě by se vztahovalo k ustanovení člověka vládcem nad vším ostatním stvořením čili k prvnímu zmiňovanému příběhu o stvoření. V tomto pojetí, jak bylo řečeno, je člověk tím, kdo dostal od Boha dostatek rozumu a svobody, aby dokázal využívat přírodu ke svému prospěchu. Dostal ovšem ovšem i dostatek zodpovědnosti, aby toto vykonával dobře, čímž je míněno v souladu s Božími zákony. V tomto pojetí je člověk sice nejvyšším z tvorů, ale zároveň je i tím nejodpovědnějším. Právě v zodpovědnosti spočívá vznešenost jeho lidství.

Zdroje

Ekoteologie - nový proud v křesťanském myšlení? http://www.animalrights.webz.cz/ekoteologie.htm
http://www.jakyje.net/ekologie.htm
http://www.apologet.cz/?q=articles/category/20-cirkev-a-politika/id/163-cirkev-ekumena-a-ekologie
http://www.animalrights.webz.cz/ekoteologie.htm

Odkazy

Související stránky

Etika
Environmentální filosofie

Externí odkazy

Christian Vegetarian Association: http://www.all-creatures.org/cva/mission.htm
Řád Kapucínů, pokračovatelů odkazu sv. Františka: http://www.kapucini.cz