Důsledky globalizace pro sociální vztahy
Globalizace je novým rozměrem sociální skutečnosti. Život v globalizovaném světě se stává nepřehledným. Silně poutá člověka k přítomnosti. Globalizace není postavena na ideji, není chápána jako program, není ničím, co má být naplněno, uskutečněno v budoucnosti. Nemá tedy nic společného s idejemi, které legitimovaly hodnotové vzorce tradičních kultur. Globalizace je v tomto smyslu reálný, skutečný proces dalšího vývoje typu společnosti, jehož další vývojové fáze jsou těžko předvídatelné. Absence jednotného kulturního vzorce, základní ideje, má za následek, že přes všechny přednosti civilizačně technického pokroku, které přináší, působí globalizace v rovině kultury spíše destruktivním, rozkladným způsobem. To se projevuje i v pokusech o dekonstrukci, tedy tam, kde existuje ještě vůle udržet určitou kontinuitu kultury a tradice a nezůstat pouze ve stavu připravenosti adaptovat se neustálým změnám bez hlubšího zakotvení v minulosti.
Procesy globalizace přivodily radikální proměnu představ o moderní společnosti jako organickém celku zajišťujícím realizaci potřeb a zájmů, o stále se inovujícím systému. V moderní společnosti mělo vše prospívat a sloužit jak celku, tak jedinci. Měla být prostorem k tvůrčímu rozvíjení schopností jedinců a zlepšování podmínek života nejen ve smyslu materiálním, ale také duchovním.
Postupující globalizace taková očekávání proměňuje v iluzorní. Vývoj světové společnosti není naplňováním ideálů humanity, lidskosti, ale je samovolným procesem, na kterém se výrazně podílejí elitní skupiny politiků, ekonomů, manažerů a jiných expertů technických řešení problémů. Tyto elity sledují především své zájmy a svůj prospěch. Jsou to, sociologicky šetrně řečeno, zájmové či nátlakové skupiny, které využívají všech legálních i nelegálních mocenských prostředků jak dosáhnout svého cíle. Současná civilizace globalizovaného a stále se globalizujícího světa není řízena a kontrolována z jednoho mocenského centra, není řízena žádným náboženským či morálním, etickým kodexem, který by si vynucoval životní postoj plnění závazků a povinností v absolutním smyslu (Lipovetsky, 1999). Nic takového dnes neváže jedince vůči sobě v duchu ideje jednotného kulturního vzorce. Mnohem více se prosazují závazky, které navzájem spojují členy těchto zájmových seskupení či komunit. Jejich další trvání a udržení výsadního postavení závisí na inovační schopnosti, v nalezení nového prostoru aktivit, jejichž realizace ve vysoce diferencovaném systému globální společnosti jim může zajistit úspěch. Zde nerozhodují vlastnosti morální, etické, ani kriteria humanity, náboženské či politické přesvědčení, ale pouze technické dovednosti efektivního řešení problémů. V tomto duchu se také prosazují nové technologie a média, včetně elektronických, která jsou vůči hodnotovým nárokům indiferentní.
V této souvislosti se nabízí možnost označit mezilidské vztahy v globální společnosti za neustále vystavované devastaci. To lze tvrdit za předpokladu, že se přidržujeme určité ideje, hodnotového vzorce kultury, morálního kodexu v absolutním smyslu. Zeslabení důrazu, případně naprostá absence zájmu o morálně filosofické aspekty vývoje soudobé společnosti se projevuje posuzováním současné situace podle efektivity řešení problémů, podle křivek ekonomického růstu, vývoje financí, bohatství a podobných kritérií. Jedna z bezprostředních příčin devastace mezilidských vztahů, patrného nárůstu lhostejnosti, ale také násilí a krutosti je jistě rozpoznatelná i v tom, jak globalizující se světová společnost zůstává netečná vůči různým projevům sektářství a to nejen ve smyslu náboženském, což nezřídka bývá právě důsledkem naprosté absence určitého kulturního vzorce, hodnotového měřítka, které by přesahovalo přítomný okamžik, které by nebylo pouze výsledkem efektivity řešení momentálně konkrétního problému. Vývoj globální společnosti, z tohoto hlediska, je zaměřen spíše na objevování nových forem života, na jejich legitimizaci, oprávnění. To však nemůže zastavit projevy devastace mezilidských vztahů. Hledání oprávnění nových postojů je třeba doplnit také povinnostmi, tedy v jistém smyslu právně technické, věcné řešení zajišťující rozvoj nových forem života naplnit morálně etickým obsahem. V tomto smyslu zůstává tradice myšlení filosoficko antropologického či morálně filosofického stále možným korelativem a prostorem ke kritické reflexi vývoje globální společnosti.
