Globalizace světové politiky
Ještě v době studené války byly teorie o světové politice založeny na víře, že je totéž, co mezinárodní vztahy. Tato koncepce považovala národní státy za místa světové politické moci a autority. Z toho se dovozovalo, že studium států a vztahů mezi státy je nezbytnou a dostatečnou podmínkou porozumění a explanace světové politiky.
Změny politického prostředíEditovat
Události 11. září 2001 byly symptomem hlubší proměny světové politiky determinované globalizací. Rozdíly symbolizuje sémantický posun od slova „národ“ (nation) ke konceptu „mimo národ“ („ation“, onomatopoický znak, který autor této myšlenky konfrontuje s významem „nation“) (Michie, 2003). Zatímco „mezinárodní“ perspektiva vycházela z hlavní role národních států, mimonárodní koncept (ation) nepředstavuje žádnou hypotézu o hlavních aktérech nebo dominantních rysech světové politiky. To ovšem dovoluje uvažovat o světové politice komplexnějším způsobem. Státy jistě zůstávají jejími klíčovými aktéry, ale jsou pouze jedním, i když důležitým hráčem při její tvorbě.
Tak záležitosti regionální globální politiky již daleko přesahují rámec tradičně chápané geopolitiky. Pašování drog, tok kapitálu, kyselé deště a klimatická změna, aktivity pedofilů, ilegální imigranti a terorismus neznají hranice, nemůže je proto ani respektovat politika účinného řešení a zvládání těchto problémů. Mezinárodní spolupráce a koordinace národních politik se stala nezbytným požadavkem zvládání důsledků globalizace světa.
Zásadní změny se projevují ve světovém vojenském pořádku. Málo států nyní považuje unilateralismus a neutralitu za věrohodnou obrannou strategii. Globální a regionální bezpečnostní instituce se staly důležitějšími, navzdory zdánlivé ztrátě role, kterou hrály v době studené války (zejména NATO). Většina států dnes volí pro případ nebezpečí multilaterální uspořádání a instituce v úsilí zvýšit svou bezpečnost. Je to také paradox a novost procesu globalizace organizovaného násilí (terorismu), spočívající v tom, že národní bezpečnost vyžaduje vlastně výhradně jen tuto formu ochrany. Poprvé v historii se tak národní bezpečnost, která byla vždy jádrem státnosti, může účinně zajišťovat, jen když se národní státy spojí dohromady a sjednotí zdroje, technologie, výzvědné služby, moc a autoritu.
Důsledky změnEditovat
Rozsah strategických voleb politiky, jež jsou dostupné individuálnímu vládám, a účinnost řady nástrojů tradičních politik se tak snižuje. Tato tendence se projevuje v prvé řadě díky snižování významu řady hraničních kontrol – ať formálních či neformálních, které tradičně sloužily k omezování transakcí zboží a služeb, technologií, myšlenek a kulturní výměny.
Státy trpí dalším snižováním moci, protože expanze transnacionálních sil redukuje kontrolu, kterou jednotlivé vlády mohou provádět nad aktivitami svých občanů a jiných lidí. Např. zvýšená mobilita kapitálu způsobovaná spojením světových finančních trhů mění rovnováhu moci mezi trhy a státy a vyvíjí na státy mocný vliv, aby prováděly politiky trhům vstřícné, včetně nízkých rozpočtových deficitů a výdajů, zejména na sociální služby, včetně mezinárodně konkurenceschopných úrovní přímého zdanění aj.
Nová role státuEditovat
Ve sporu o vytrácející se mocenské pozici státu ve světové politice v současné době převládá tedy názor, že stát sice zůstává významným aktérem, ale že zároveň jeho autorita jako fenomén je difúznější (rozptýlenější). Pojem „mimo národ“ (ation) implikuje, že autorita není monopolizována státem. Na světovou politiku není už možné hledět jako na svět států, ale stala se vibrující mozaikou nepřestajně se měnících autoritativních aktérů, která zahrnuje stát, na který ji však nelze redukovat. Politický systém je tak turbulentní.
Současný diskurz by měl vyjasňovat, jakou roli bude stát perspektivně hrát. Je zřejmé, že problémy, které vyvolává globalizace, jako je degradace životního prostředí, finanční krize a nestabilita či proliferace zbraní hromadného ničení, vedla k zvýšení vzájemných kontaktů mezi státy. V řadě oblastí moc a autorita států zůstává svrchovaná a mezinárodní vztahy v těchto oblastech mají tendenci být dominantní. Někteří teoretici soudí, že v této situaci význam terorismu a jeho organizací, i přes nebezpečí, že teroristé mohou použít zbraní hromadného ničení, je okrajový.
Stát ovšem není statické jsoucno. Všeobecně se má za to, že prodělává hlubokou proměnu a že již není jednotnou organizací jako v minulosti. Soudí se, že se státní organizace rozdrobuje, disagreguje podle svých funkčních částí (institucí). Tyto části, jako ministerstva, kontrolní a regulační instituce, exekutiva i zákonodárné instituce, se spojují do sítí s institucionálně shodnými protějšky v zahraničí. Vytvářejí se tak sítě vztahů, které představují nový, nadnárodní či nadstátní (ve smyslu tradičně chápané autority národního státu „nadvládní řád“, v orig. „transgovernemental order“ (Woodward in: Michie, 2003). Daleko nejtransparentnější je tento vývoj v oblasti globálních finančních vztahů (opět: finančního vládnutí, v orig. „governance“).
Na proměnu politického prostředí mají vliv i další aktéři světové politiky.
V těchto podmínkách vzniká nehierarchický řád, který ovšem není dosud zajištěn demokratickou legitimitou. Objevuje se fenomén dělené suverenity (Beck, 2002). Současná literatura pak dovozuje, že globalizace působí jak na udržování kontinuity, tak na změny. V oblastech, jako je vojenská moc, státy nadále potvrzují svou autoritu. Na druhé straně státní autorita selhává a mizí při zabezpečování takových úkolů, jako je ovlivňování ekonomických procesů, ochrana životního prostředí, kde autoritu přejímají nestátní organizace. Teoretici přitom přiznávají, že většinu těchto procesů se zatím nepodařilo inventarizovat, tím méně jim porozumět.
LiteraturaEditovat
Beck, U. (2002). Macht und Gegenmacht im globalen Zeitalter. Frankfurt a/M: Suhrkamp.
Michie, J. (ed.) The Handbook of globalisation, Cheltenham: Edward Edgar.
Woodward, R. (2003). An ‘ation’ not a ‘nation’ – The globalisation of world politics. In: Michie, J. (ed.) The Handbook of globalisation, Cheltenham: Edward Edgar.