Obchodovatelná povolení v dopravě
Na rozdíl od „upstream“ přístupu – který je běžnější a ve kterém jsou obchodovány vypouštěné emise např. CO2 – mohou být pro sektor dopravy relevantnější přístupy „down-stream“. Ty se zaměřují na první vstup (fosilních paliv) na trh a povolenky jsou alokovány dle potenciálu znečištění z výrobku, tedy vozidla a celkového stanoveného emisního stropu. Pro sektor dopravy dále mohou být relevantní systémy „průměrování“ („averaging“), ve kterém hospodářská autorita (např. vláda) stanoví hodnotu průměrného limitu pro veškeré výrobky (auta, stroje) zpracovávané firmami ze stejného odvětví; firmy mají možnost převýšit limit pro určitý výrobek pouze tehdy, když o toto „přestřelení“ sníží emise oproti průměrnému limitu pro jiné výrobky [1].
Jedním z konkrétních příkladů použití flexibilních tržních mechanismů v dopravě v praxi jsou kontrakty na práva znečištění v USA. Firmy s omezením rozsahu znečištění mohou svá práva znečištění rozdělit mezi svá vozidla a ostatní aktivity, dokonce prodat nepoužitá práva.
Další příklad z USA představuje např. prodej práv na olovo v benzínu u rafinérií v období 1983–1987 nebo emisní práva k NOx a uhlovodíkům pro každý motor modelu výrobce[2] (systém ABT - Averaging, Banking and Trading) obchodovaný mezi výrobci motorů.
V současné době se na evropské úrovni diskutuje zahrnutí letecké dopravy do evropského systému emisního obchodování.
Kromě emisí mohou obchodovatelná povolení regulovat také množství vlastněných vozidel nebo objem dopravy. Například v Singapuru byl zaveden systém prodeje licencí (povolení) k nákupu automobilu.
Zdroje a poznámky
Odkazy
Související stránky
Tento článek potřebuje úpravu Hankou Brůhovou-Foltýnovou,
neboť svým obsahem nevyhovuje. Můžete Enviwiki pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k úpravám.