Obchodovatelná povolení

I když je myšlenka obchodovatelných povolení podstatně mladší než myšlenka ekologických daní, nejedná se o žádnou novinku – tento systém navrhl v roce 1968 J. H. D. Dales. Jejich cílem je snížení celkového znečištění na přijatelnou úroveň (politicky stanovený cíl). Obchodovatelná emisní povolení fungují v podstatě jako jiné ekonomické nástroje. U emisních povolenek však fixujeme množství emisí (je zde tedy jistota týkající se jejich dopadu na životní prostředí), nejistý je jejich ekonomický dopad na konkrétní firmy – ceny povolenek se totiž stanovují až podle nabídky a poptávky na novém trhu s emisními povoleními. U daní jsou naproti tomu dopředu známy ekonomické dopady (díky přesně stanovené výši daňové sazby), nejistá je ale výše jejich dopadu na životní prostředí.

Emisní obchodování dává firmám větší prostor než daně při rozhodování o tom, jakým způsobem budou k emisím obchodovaných látek přistupovat. Znečišťovatelé mohou pružně reagovat

• buď snížit své emise a splnit tak stanovený cíl úrovně emisí,
• nebo splnit cíl na více než 100 % a zbylé kredity si uložit k sobě „do banku“ či je odprodat těm, kdo cíle nedosáhli,
• nebo do třetice nesplnit stanovený cíl a zakoupit si nutné emisní povolenky.

Vzhledem k tomu, že k emisím škodlivin je oprávněn pouze ten, kdo vlastní příslušné množství povolenek, případně si je musí koupit na trhu, je každý zapojený subjekt postaven před volbu jedné z těchto strategií. (Pokud subjekt znečišťuje nad míru danou vlastněnými povoleními, musí zaplatit pokutu, která je zpravidla větší než tržní cena emisních povolenek.) Firmy si volí strategii na základě toho, zda bude cena za snížení emisí nižší než cena za nákup emisních kvót.

Obecně můžeme rozlišit dvě formy obchodních transakcí – kreditní programy a limity přidělených emisí (cap-and-trade). U kreditních programů vznikají kredity, pokud znečišťovatel sníží emise pod požadovanou úroveň. Vytvoření kreditu i obchodování s ním zpravidla schvaluje příslušný orgán ochrany životního prostředí. Tyto kredity pak mohou být prodány těm, kteří limitů požadované úrovně znečištění nedosáhnou, případně si je firma schová „do banku“. Systém přidělených emisí (cap-and-trade) naproti tomu funguje tak, že je stanovený celkový cíl (strop, angl. cap) množství znečištění za určitý region / stát a časovou jednotku (zpravidla jeden rok), přičemž povolená množství znečištění jsou alokována mezi znečišťovatele ve formě emisních povolení. Distribuce povolenek mezi firmy může být zdarma, obvykle na základě historických dat (tzv. grandfathering), nebo formou prodeje od státu (např. formou aukce) či s využitím poplatku, který za povolení příjemce zaplatí příslušné zodpovědné instituci.

Odkazy

Související stránky

• Obchodovatelná povolení k emisím skleníkových plynů
• Obchodovatelná povolení v dopravě