Ekonomické nástroje
Nástroje regulace normativního charakteru, na kterých je historicky primárně založen systém přímé regulace ochrany životního prostředí zemí OECD, doplňuje využití ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí. Ty byly zkonstruovány k dosažení ekologických cílů způsobem, který je nákladově efektivnější než přímá administrativní regulace. Jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní prostředí. Na rozdíl od normativních nástrojů tedy nepůsobí na základě přímého mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace. Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. omezení poškozování životního prostředí nebo životní prostředí poškozovat a platit za to (poplatky, daně apod.).
Podstatou působení ekonomických nástrojů je nahrazení, popř. doplnění chybějících nebo nedostatečných hodnotových signálů, které poskytuje standardní tržní mechanismus. K absenci těchto signálů dochází i ve vyspělých ekonomikách a důsledkem této absence jsou negativní externality. Internalizace požadavků životního prostředí do nákladové kalkulace a rozhodovacího procesu znečišťovatelů prostřednictvím ekonomických nástrojů přináší výhody, které spočívají v:
- minimalizaci celkových společenských nákladů nutných na dosažení stanovených environmentálních efektů (nepůsobí plošně, ale přihlížejí k různým nákladům jednotlivých subjektů na zamezení znečištění),
- podněcování subjektů k ekonomicky optimálnímu snižování znečištění (nikoli pouze ke splnění nařízených norem a limitů),
- minimalizaci nároků na státní administrativu (neboť působí v rámci hry tržních sil) a díky tomu snížení nákladů, omezení nebezpečí korupce ap.;
- vytváření dodatečného zdroje prostředků na ochranu prostředí.
Současné politiky životního prostředí vyspělých zemí disponují širokým rejstříkem ekonomických nástrojů. Nejčastější klasifikace ekonomických nástrojů je dělí na poplatky, subvence, systém zálohování a specielní tržní nástroje, jako je prodej emisních povolení a pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí. Tento soubor je v praxi doplňován nástroji daňové, celní a úvěrové politiky.
Klasifikace ekonomických nástrojů
Podle pragmatické klasifikace, kterou ve svých materiálech používá OECD, je lze strukturovat do několika hlavních skupin:
Poplatky za znečišťování životního prostředí
- poplatky za znečišťování ovzduší
- poplatky za vypouštění odpadních vod
- poplatky za ukládání odpadů na skládky
- poplatky za spalování odpadů
- poplatky za hluk
Poplatky za využívání přírodních zdrojů
- poplatky za odběry podzemní vody
- poplatky za odběry vody z vodních toků
- odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu
- poplatky za odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa
- úhrady z dobývacího prostoru a z vydobytých vyhrazených nerostů
- poplatky za kácení dřevin
Uživatelské poplatky
- poplatky za spotřebu látek poškozujících ozonovou vrstvu
- poplatky za užívání vybraných umělých hnojiv a pesticidů
- poplatky za používání tašek z umělých hmot, apod.
Daně
- daně k ochraně životního prostředí
- komunální (místní) daně
Sankční platby
- pokuty
- přirážky
Daňové úlevy
- v rámci DPH
- v rámci spotřebních daní
- v rámci daní z příjmů
- v rámci silniční daně
- v rámci daně z nemovitostí
- v rámci daně dědické a darovací
Finanční podpory
- granty, dotace, dary
- ze státního rozpočtu
- z účelových fondů
- výhodné půjčky (soft loans)
- garance úvěrů
Úlevy
- v placení poplatků
- ostatní úlevy
Depozitně refundační systémy
- zálohování,
- recyklační poplatky
Obchodovatelná emisní povolení
Environmentální pojištění
tzn. povinnost mít sjednané pojištění pro případ poškození životního prostředí.
Zelené fondy
Zdroje
Economic Instruments for Environmental Protection, OECD, Paris 1989
