Co citovat v neanonymním zdroji

Tento článek diskutuje otázku: ,,Co citovat v neanonymním zdroji?". Tedy ve zdroji, pod nímž je podepsán jeho tvůrce, ať již se jedná o autora či kolektiv autorů, popř. instituci či organizaci.

V zásadě v tomto ohledu platí jednoduché pravidlo, že obecně platné objektivní pravidlo neexistuje (co se týče parafrází a posouzení společné znalosti, něco jiného je to u doslovně přejatých pasáží, jako jsou celé části textu, tam platí pravidlo, že by se mělo citovat pokaždé a v uvozovkách). Každý autor, který něco píše, si sám rozhoduje o tom, co citovat bude a co ne. Záleží tedy pouze na jeho úsudku. Za tento úsudek může být ale trestán či naopak oceněn. To jak v této oblasti postupuje má podstatný vliv na jeho reputaci. Reputace také pomáhá při posuzování kvality textu někoho jiného (a pomáhá tak zodpovědět otázku koho citovat v případě, že někteří autoři mají odlišné názory).

• Pro obecně platná doporučení v oblasti citací složí článek Co citovat a co ne?

Reputace autora

V zásadě platí, že autor je garantem kvality daného textu. A důvěryhodnost (reputace) autora slouží jako určitý indikátor důvěryhodnosti textu. Pokud bychom měli použít metaforu tak autor ,,dává hlavu na špalek", tedy ručí svojí osobností za to, co píše. Případné pochybení může vážně ohrozit jeho kariéru (např. v případě vědců a novinářů). Naopak dlouholeté dobré výsledky se odráží ve zvyšování jeho reputace. Na tom jsou založeny vědecké metriky (h-indexy, celková citovanost, impakt faktory časopisů) ale např. i hodnocení reputace a prověřování autorů Wikipedie (celkový počet úspěšných editací).

Ač je reputace autora jedním z nejlepších kritérií při posuzování kvality textu (zejm. pokud v dané oblasti nemáme dostatečné znalosti a musíme si vytvořit úsudek na základě úsudku někoho jiného), nelze na ni úplně spoléhat. Vysoce důvěryhodný autor může napsat nekvalitní text a naopak autor, který nemá žádnou reputaci text vysoce kvalitní. V tomto kontextu jsou relevantní dva efekty:

• Efekt nositelů Nobelovy ceny (Nobel Prize effect), kdy i nejlepší vědci potom, co dostanou Nobelovu cenu, mohou propadnout sebeklamu, že všemu rozumí nejlépe a vyjadřují se i k problémům, o nichž vůbec nic neví a prokazují v nich chybný úsudek (viz Nobelova nemoc a seznam nemocných). Ale ani v odborné debatě není tolik důležitý úsudek nositele Nobelovy ceny (co si myslí o něčem na co nemá úzkou specializaci) jako jeho konkrétní výzkum, který něco dokázal. Například Wikipedie uvádí: ,,Skutečnost, že se bráníme publikování některých informací ve Wikipedii, nutně neznamená, že jsou takové informace ,špatné'. Wikipedie pouze není tím správným prostředkem, jak takové informace propagovat. Odmítneme i držitele Nobelovy ceny, pokud se pokusí své nové myšlenky publikovat nejprve ve Wikipedii."
• Matoušův efekt, který může způsobit obtíže mladým vědcům prorazit, pokud se ve vědeckém prostředí, v němž se pohybují klade větší důraz na reputaci vědců než na konkrétní výsledky.

Obecně nicméně platí, že pokud má někdo expertízu (dlouholetou praxi) v úzce specializované oblasti, která je dostatečně pravidelná, aby se dala předvídat, je jeho úsudek v této oblasti určitou zárukou kvality, resp. expertní intuice (Kahneman, Klein).

Tedy např. lékař, který celý život operuje pouze žlučník, má v této oblasti expertízu, která může být využitelná i v predikcích konkrétního příkladu (např. jestli budou s operací problémy). Zatímco ekonom, který celý život studuje ekonomické krize, má sice expertízu v dějinách ekonomických krizí, která se ale nedá využít v predikcích budoucích krizích, protože globální ekonomika je tak složitý systém, že není dostatečně pravidelná, aby se dala předvídat.

Toto uvědomění může pomoci při rozhodování čí úsudek brát v potaz, zvláště v situaci, kdy dochází k devalvaci slova expert. Skutečná expertíza v určité oblasti je zpravidla celoživotní prací a na jejím konci bývá značná pokora k tomu, co se neví (jak např. uvádí český neuropatolog František Koukolík, který se zabývá mozkem, o současném poznání mozku: ,,Nevíme, co všechno nevíme. Pravděpodobně je to menší vesmír.“). Před domýšlivostí v oblasti sociálních predikcí a inženýrství, která může skončit totalitou, varuje např. Karl Popper.

Doporučení

Pokud nejsou závažné důvody po zachování anonymity, je vhodné u každého zdroje uvádět autora (i v oblasti zdrojů na webových stránkách, které píší zaměstnanci dané instituce), to může vést k tomu, že si dotyčný autor dává větší pozor na to, co píše. Za případné pochybení také nese zodpovědnost a naopak za kvalitní text ocenění (např. v podobě citací).

Například známá Encyclopedia Britannica uvádí u svých textů autory, jejichž profily je možné si rozkliknout a poznat tak jejich kompetenci v dané oblasti (např. i za pomoci ve vyhledávání v databázích Web of Science nebo Google Scholar). Nepotřebuje tak své čtenáře zatěžovat nadbytečným citačním aparátem, jako např. Wikipedie, jejíž pravidlo je, že všechna tvrzení, co nejsou obecně známá by měla být ozdrojována věrohodnými zdroji. Obojí má své výhody i nevýhody. Články na Britannice mohou být čitelnější a je zde jednoduché posoudit kvalitu (podle autora), naopak není snadné je aktualizovat jinými uživateli a čtenář musí v dané oblasti spoléhat pouze na úsudek jednoho autora (a pokud chybí citace, nemůže si ověřit, zda to opravdu tak je). Naopak ve Wikipedii může být těžké zorientovat se v kvalitě ale zase bývá poskytnut citační aparát pro ověření a článek je tvořen za pomoci moudrosti davů (The Wisdom of Crowds).

Obecně platí, že je lepší i v neanonymním zdroji citovat více či méně (i když samozřejmě záleží na žánru viz článek Co citovat a co ne?):

• Čtenář si informace, které uvádíme může ověřit.
• V textu přinášíme hodnotné myšlenky konkrétních autorů a ne společnou znalost (to platí např. ve vědeckých článcích).
• Dobře odlišíme naše myšlenky od myšlenek jiných autorů a chráníme se tak proti obviněním z plagiarismu.
• Pokud čtenář chce citovat něco z našeho textu ví, co jsou naše tvrzení a kde by měl citovat autory jiné (které citujeme my).

Vědci citují práce svých kolegů zejm. v úvodech vědeckých článků (které poskytují zároveň rešerši relevantní literatury), zároveň bývají opatrní a pokorní ve svých tvrzeních (vyvarují se těch pro která nemají argumenty) viz např. článek Analysis of shared heritability in common disorders of the brain.

Zdroje k dalšímu studiu problematiky

• Massachusetts Institute of Technology. What is Common Knowledge?
• Princeton University. Not-So-Common Knowledge
• Common knowledge na anglické Wikipedii
• Conventional wisdom na anglické Wikipedii

(možno nainstalovat Google translator do Chromu a jeho pomocí anglické stránky přeložit).

Související články

• Co citovat a co ne?
• Co citovat v anonymním zdroji
• Společná znalost
• Důsledky rozpadu společné znalosti

Afiliace

Tento výstup vznikl na Univerzitě Karlově v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2018 – 260 471.