Transnacionalizace politiky

Verze z 19. 2. 2008, 12:34, kterou vytvořil Jiří Dlouhý (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Dalším důležitým aspektem globalizace je vedle internacionalizace státu transnacionalizace politiky. Jde o rostoucí počet politických aktivit, které transcendují národní společenství nebo jdou napříč nejrůznějšími společenstvími. Například v oblastech kontroly pohybu drog, vzdělaní, rozvoje venkova či ochrany dětí existují dnes stovky nevládních organizací (NGOs), které spolupracují s národními státy i s mezivládními organizacemi, jako je OSN. Tyto organizace vytvářejí nadnárodní sítě, které se stále více spojují do podoby globální občanské společnosti. Zatímco na začátku 20. století existovalo jen několik stovek takových transnacionálních organizací a jejich vzájemné vazby byly někdy chatrné, dnes jich je více než 5 000 a formují poměrně dosti provázanou nadnárodní strukturu.

Barša a Císař nabízejí užitečnou analýzu současných pohledů na globální občanskou společnost (GOS). Termín GOS podle nich zpravidla označuje mnohost aktérů, kteří dnes působí ve strukturách globální politiky. Jedna skupina teoretiků se mu snaží dát jasně definovaný empirický význam a obhájit jej proti alternativním označením (např. transnacionální občanská společnost). Jiní autoři jej chápou jako označení pro „dobrá“ (lidskoprávní, environmentální atp.) hnutí a nevládní organizace, a odmítají jej tedy jako koncept, který by mohl postihnout různorodost a komplexitu současné světové politiky. Zazněly i hlasy, podle kterých je koncept občanské společnosti natolik svázán s konceptem národního státu, že nemůže sloužit k uchopení globálních procesů.

Navzdory takovým skeptickým hlasům je ale jasné, že poměrně rychle roste počet mezinárodních nevládních organizací (INGOs), i paralelních summitů organizovaných například odpůrci neoliberální globalizace. Stále více se hovoří o rostoucím významu transnacionálních vazeb mezi rozličnými nestátními aktéry. Mluví se o nové realitě: o transnacionální sféře, v níž občanští aktivisté, sociální hnutí a angažovaní jedinci vstupují do vzájemných debat, konfliktů a aliancí.

Někteří teoretici, kteří se chtějí vyhnout pojmu GOS, mluví o transnacionálních sítích. Ty buď prosazují na globální úrovni určité zájmy nebo jsou to sítě aktivistů, kteří prosazují myšlenky a hodnoty. Obvykle jsou takové sítě formovány v těch politických oblastech, které jsou charakterizované vysokým normativním a hodnotovým obsahem.

Zajímavým způsobem vstoupil v poslední době do této diskuse J. F. Rischard. Ten tvrdí, že jedním ze způsobů, jak vyřešit problém globální správy, je posilování tzv. global issues networks (GINs). Tyto sítě pro řešení globálních problémů (jak by se snad dal tento termín přeložit) jsou podle Rischarda velmi flexibilní, takže mají několik předností: rychlost řešení problémů, legitimitu, diversitu a slučitelnost s tradičními institucemi. Jejich rychlost je dána tím, že nespoléhají na tradiční byrokratické (vertikální a hierarchizované) struktury. V době komunikační revoluce spoléhají zejména na přímou komunikaci přes hranice jednotlivých států.

Jejich legitimitu lze odvozovat zejména od skutečnosti, že fungují globálně, ve velkém rozsahu, a to tak, že soustředí svou energii na jeden specifický problém. To zvyšuje jejich šance mobilizovat lidi. Rischard tak reaguje na dilema postulované Jürgenem Habermasem, který tvrdí, že globální správa znamená vytváření domácí politiky pro úroveň celé planety. Jenže podle Habermase tomu stojí v cestě vážné překážky. Na národní úrovni se politické diskuse odehrávají v prostředí sdíleného politického étosu a kultury. Aby mohli totéž dělat na globální úrovni, občané by museli získat nějakou globální identitu.

Rischard se domnívá, že právě GINs mohou napomoci budování globálního občanství. Velkou roli by přitom hrály právě moderní komunikační prostředky, které odbourávají prostor a vytvářejí nové pojetí času.

Legitimita stvořená GINs je horizontální legitimitou, která se vynořuje ze společného rokování lidí v rámci GINs. Tyto horizontální sítě by tak mohly vytvářet zdravý tlak na větší politickou odpovědnost institucí národních států, protože politici národních států, kteří obvykle rozhodují v horizontu příštích voleb (a nabízejí tak často populistická řešení), by byli konfrontováni s něčím mnohem rozsáhlejším, než je jen jejich voličstvo – s globální sítí, která nabízí expertízu v dané oblasti.

Třetí výhodou GINs je to, že kombinují pohledy na tentýž problém ze tří různých perspektiv: veřejné (státní), soukromé a transnacionální občanské společnosti. Znalosti nabízené tak rozličnými hráči jsou neoddiskutovatelnou výhodou.

Čtvrtá výhoda spočívá v tom, že GINs jsou navzdory tlaku, který vyvíjejí, tolerantní vůči institucím národních států – už proto, že bez nich nemohou dosahovat svých cílů. Výsledkem je, že nemusí docházet ke zbytečným konfliktům s tradičními institucemi.

ZdrojeEditovat

  • Barša, Pavel, Císař, Ondřej (2004). Levice v postrevoluční době. Brno: CDK, str. 164–180.
  • Pehe, J. Globální řízení a globální správa (síťová řízení a horizontální alternativy) In:: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 123–132. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>
  • Rischard, J. F. (2002). Highnoon. York: Basic Books, str. 181–192.