Politická geografie

Politická geografie je jednou ze speciálních politologických disciplin. Chápeme ji přede­vším jako vědní obor, který se ve velmi širokém záběru zabývá procesy, jež generují národy a státy ve vazbě na geografické prostředí. Díky tomu má politická geografie zároveň cha­rakter disciplíny přírodovědecké (součást sociální geografie) i společenskovědní (součást politologie a mezinárodních vztahů). Hraniční charakter umožňuje vhodným způsobem zkombinovat výsledky přírodovědeckého výzkumu se společenskovědní interpretací.

Klasická politicko-geografická zkoumání se odehrávají v poměrně širokém prostorovém rámci, jehož horním limitem je celý svět, přirozený globální celek. Nejmenší zkoumanou teritoriální jednotkou, protipólem globálního celku, je tzv. lokalita, což může být v pod­statě jakkoli malé území. Některé nové trendy v politické geografii se však již nespokojují s planetárním omezením a zcela vážně se začínají věnovat i zkoumání vesmíru, který pla­netu obklopuje.

Metoda politické geografie

Východiskem pro politicko-geografická zkoumání zvoleného regionu (nejčastěji státu) je většinou jeho poloha; dále je pozornost soustředěna na jeho velikost, tvar a obyvatelstvo (kde a kolik obyvatel žije, jejich jazyk a náboženství); jeho vnitřní prostorově-politickou organizaci (zejména na jaké menší administrativně-správní jednotky je území členěno), kterou část teritoria lze považovat za centrum a které části tvoří periferie. Podstatné jsou rovněž vazby k sousedícím regionům.

Největší díl pozornosti politické geografie je běžně věnován teritoriálním státům, ale ty představují jen jednu z mnoha možností organizace prostoru. V současnosti je za nejpří­nosnější část analýzy vzájemného vztahu prostoru a politiky považováno zkoumání politic­kých regionů (i teritoriální stát lze považovat za politický region). Pro takové zkoumání se jako nejefektivnější ukázala tzv. makroperspektivní metoda. Její podstata spočívá v tom, že badateli umožňuje bez ohledu na jakékoli předem omezující podmínky definovat pro­stor, v jehož rámci se bude pohybovat, umožňuje zvolit jiné měřítko, není podstatné zda větší či menší, které na existující stát nebere zřetel. Tímto způsobem lze nejlépe studovat problematiku vztahů mezi vyspělými a méně vyspělými regiony, nebo se věnovat rozboru příčin a důsledků rozdílů v dynamice vývoje v různých geografických oblastech, které dnes představují mimořádně aktuální problematiku. Ve srovnání s politickou geografií se geopolitika na teritorialitu zaměřuje z jiného úhlu pohledu. Ze všech politologických disciplin má nejblíže k mezinárodním vztahům, v centru její pozornosti leží především problematika teritoriálně-politického uspořádání světa zkoumaná v globální perspekti­vě. Geopolitika se snaží vysvětlovat zákonitosti mezinárodních vztahů pomocí geografie (Romancov, 2002, str. 388–390).

Model centrum-periferie

Pro politicko-geografické studium problematiky vztahů mezi různě vyspělými částmi světa je nesmírně přínosná teorie závislosti (model centrum – periferie) norského politologa Steina Rokkana. V rámci určitého teritoria (nejčastěji teritoriální stát, ale zkoumaným prostorem může být i kontinent, jakákoli jeho část či globální celek) můžeme rozlišit centrum, neboli privilegovanou část, a periferii, neboli část závislou či využívanou, podří­zenou autoritě centra. Centrum lze nalézt tak, že zjistíme, kde se v rámci určitého terito­ria nejčastěji setkávají klíčoví držitelé zdrojů moci, kde vytvořili prostor pro dohadování, uzavírání smluv a rozhodování. Kde se odehrávají důležité ceremonie posilující identitu, kde jsou umístěny památníky, které tuto identitu symbolizují. Centra mohou být v zása­dě trojího typu:

• vojensko-administrativní centra (v případě státu zde jsou soustředěny důležité státní orgány);
• ekonomická centra, kde je vysoká koncentrace kapitálu a průmyslových podniků;
• kulturní centra, obsahující vzdělávací, kulturní a církevní instituce.

Výše uvedený výčet center a jejich charakteristik však není jedinou možností, jak centrum v rámci nějakého území lokalizovat. Různá centra lze odhalit i podle toho, že se v nich výrazně soustředí nějaká konkrétní aktivita. Dnes se zejména jedná o vysokou koncentraci obyvatelstva zaměstnaného v terciární sféře, kde pracují s informacemi a jejich prostřed­nictvím řídí vzdálenější oblasti. Tím dochází k propojení teritoriální dimenze s komuni­kací. Každé teritorium můžeme rozčlenit do několika regionů, z nichž jeden je tzv. hlavní centrum, na kterém jsou ostatní specifickým způsobem závislé. Mimo hlavní centrum existují i podřízená centra, a tak v rámci teritoria vzniká poměrně komplikovaná hierar­chicky uspořádaná struktura.

Periferie z hlediska geografie představuje relativně odlehlou oblast teritoria, která je pod kontrolou centra. Dokonce může nastat situace, kdy periferie je dobyté území které je ovládáno úředníky dosazenými z geograficky velmi vzdáleného centra (tradičně metropole – kolonie) (Říchová, 2000, str. 284–291).

Témata

• Teritoriální vymezení státu
• Vztah geografie a politické sféry
• Význam přírodních zdrojů

Zdroje a literatura

Romancov, M. Národní státy – malé a středně velké státy, velmoci a geopolitika v limitním světě. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005–2007. pp. 85-90. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.

Glassner, M. I. (1996). Political Geography (second edition). New York, Chicago: John Wiley and Sons.

Hrala, Václav a kolektiv (2001). Geografie světového hospodářství, Vybrané kapitoly. Praha: VŠE.

Mištera, L. (1996). Regionální geografie České republiky – Socioekonomická geografie I. Plzeň:Západočeská univerzita.

Romancov, M. (2002). Politická geografie a geopolitika. In: Cabada, L., Kubát, M.: Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia, Praha, pp. 388–444.

Říchová, Blanka (2000). Moderní politologické teorie. Praha: Portál.

Stockfish, D. (1996). Německo a maritimní bezpečnost. In: Vojenské rozhledy č. 5/1996. Praha: GŠ AČR.

Vilímek, V. a kol. (1996). Zeměpisný slovníček. Praha: Česká geografická společnost.

Waisová, Š., Romancov, M. (2005). Vzdělání a lidský kapitál jako předpoklad rozvoje. In: Waisová, Šárka a kolektiv (2005). Ve stínu modernity, Perspektivy a problémy rozvoje. Plzeň, Aleš Čeněk, pp. 283–297.