Tržní přístupy

Verze z 14. 5. 2016, 09:05, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Nahrazení textu „Světová banka“ textem „Světová banka“)

Ústředním sporem současné debaty o (ekonomické) globalizaci je konflikt mezi konkurencí a regulací. Zastánci liberalismu, volného trhu a globalizace vůbec argumentují prospěšností konkurence, volné interakce svobodných, soukromých aktérů, škodlivostí vládních zásahů a nepružností státní byrokracie, schopností trhu nejefektivněji alokovat omezené zdroje mezi soupeřící potřeby a v neposlední řadě historickým vítězstvím liberální demokracie a kapitalismu nad komunistickou totalitou a řízeným hospodářstvím (viz Francis Fukuyama – Konec historie).

Obecné liberální a pro-globalizační přístupy však většinou pokulhávají v nabídce konkrétních řešení globálních problémů. Nezřídka přehlížejí širší kontext a podmínky nutné k tomu, aby dotyčné země či jednotlivci mohly z globalizace těžit. Opomíjí náklady (externality) celého procesu a podceňují potřebu kolektivní akce a ochrany globálních veřejných statků. Zastánci globalizace většinou tíhnou k tomu, vidět problémy globalizace jako vnitřní problémy zemí, které si na globalizaci stěžují. Vycházejí z předpokladu, že globalizace představuje přirozený, objektivní a nevratný proces. Chudé země pranýřují za neschopnost adekvátně na globalizaci reagovat – za nedostatečnou aktivitu, slabé reformy a špatnou politiku. Především pak kritizují jejich korupci a klientelismus, které prorůstají státní správou i společenským životem. I bohaté země jako Francie či Německo, kde se proti globalizaci vzdouvá stále více hlasů, podle neoliberálů trpí nepružností, nadměrnou regulací a přílišným ochranářstvím. Můžeme slyšet, že stará EU si zvykla na příliš vysoký životní standard, sociální jistoty a pečovatelský stát. Strach z globalizace (E. Lafontaine) je pak nabíledni.

Doporučení, která zastánci globalizace dlouho předepisovali, známe do značné míry z vlastní zkušenosti, z postkomunistické transformace ČR. V globálním kontextu se zapsaly především jako tzv. programy strukturálního přizpůsobení. Pod vlivem M. Thatcherové a R. Reagana je v 80. a 90. letech minulého století je prosazovaly zejména USA (ministerstvo financí), Mezinárodní měnový fondSvětová banka (tzv. Washingtonský konsensus). Hlavními cíli neoliberální politiky bylo:

  • zaručit makroekonomickou stabilitu (potažmo stabilizovat politickou a sociální situaci, zajistit bezpečnost);
  • zavést vládu zákona, nezávislé a efektivní soudnictví, garantovat vlastnická práva;
  • převod majetku do soukromých rukou (privatizace);
  • uvolnění trhů, cen (deregulace);
  • otevření obchodu mezinárodní konkurenci a uvolnění kapitálových toků (liberalizace);
  • exportní orientace (často doprovázená masivní devalvací);
  • snahy zprůhlednit, zeštíhlit a zefektivnit státní správu;
  • provádění zdravé hospodářské politiky (nízká inflace, konkurenceschopný měnový kurz, nízké úrokové sazby, nízké daně);
  • investice do fyzické infrastruktury (silnice, letiště, přístavy, přehrady, rozvodné sítě apod.).

Rozšiřování svobodného ekonomického a politického prostoru ale není jen otázkou vůle či deklarace demokraticky zvolené vlády. I nyní, 17 let po pádu železné opony je stále třeba se s Fareedem Zakaríou ptát, kolik je na světě takových neliberálních demokracií, kde relativně svobodné volby posvěcují masivní korupci, potlačování občanských práv, svobody slova a vyznání. A kolik demokracií není s to zajistit důstojnou existenci celým skupinám svých obyvatel? Hlavní ekonomy a politiky Západu však většinou příliš netrápilo, jaké podmínky je třeba splnit, jakého stádia ekonomické a společenského rozvoje dosáhnout (či jak jsou tyto na Západě zrozené koncepty vůbec přenosné do historicky, kulturně zcela odlišných prostředí), aby (tam) vlna liberalizace skutečně pozvedla většinu člunů.

Efektivní vymáhání vlastnických práv závisí na funkčním právním státu, který se zase odvíjí od politické kultury a institucionálního zajištění. Pružný kapitálový trh předpokládá základní bankovní infrastrukturu, bankovní dohled a zejména základní kapitál. Integrace chudých zemí do mezinárodního obchodu probíhá pomalu a velmi nerovnoměrně. I tam, kde došlo k domácím reformám a ekonomickému růstu, se nezřídka objevují jiné či nové problémy, jako jsou sociální exkluze, nárůst nerovností, kriminality, zaostávání venkovských oblastí.

Pod palbou kritiky (zejména z občanské společnosti), která dokládala obrovské sociální náklady při necitlivém, plošném prosazování programů strukturálních přizpůsobení, se neoliberální koncept poněkud rozředil. Jeho zastánci zmírnili rétoriku a přidali do svých politik další prvky, které začaly do určité míry zohledňovat externality a širší kontext rozvoje (potřebu veřejných statků, služeb a kolektivní akce):

  • investice do sociální infrastruktury a lidského kapitálu (základní školství a zdravotnictví);
  • budování kapacit státní správy (funkční celnice, daňová správa, plánování, řízení atd.);
  • podpora drobného podnikání (mikroúvěry, pozemkové reformy, konzultační služby, pomoc s marketingem apod.);
  • podpora občanské společnosti a svobodných médií;
  • transfer technologií;
  • institucionální reformy (propojenost reforem, budování základních institucí – policie, antimonopolní úřad, kontrolní orgány apod.);
  • případně pokročilejší snahy o kultivaci sociálního kapitálu (spolupráce, komunikace, sociální soudržnosti).

Je třeba přiznat (jak to ve své knize činí bývalý hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz), že čistě neoliberální přístup, založený na neoklasické ekonomické teorii, se těšil a stále do značné míry těší plné podpoře soukromého sektoru, zejména mocných finančních a obchodních kruhů kolem Wall Streetu a londýnské City. V takové míře, že si nelze nepoložit otázku, zda jeho tvrdé prosazování bylo způsobené jen intelektuální pýchou a ideovým přesvědčením[1] mezinárodních finančních institucí či politickým zadáním od pravicových vlád, které v té době pevně držely otěže světové politiky. Výhody plynoucí z takové podoby globalizace přímo hlavním kapitálovým skupinám a nadnárodním korporacím jsou až příliš zjevné:

  • rozšíření investičních možností (a volné nakládání se ziskem);
  • větší prostor k finančním spekulacím (liberalizace kapitálového účtu);
  • přístup k levným zdrojům (suroviny, pracovní síla);
  • zvýšený přístup k novým aktivům (půda, nemovitosti, zařízení, akvizice celých firem);
  • expanze trhů (menší závislost na saturovaných vyspělých trzích);
  • další ekonomické příležitosti v důsledku komodifikace (např. privatizace vodohospodářství, sociálních a zdravotních služeb);
  • větší ekonomická moc (rostoucí horizontální i vertikální koncentrace, rostoucí podíl na světovém HDP i mezinárodním obchodě);
  • vypuštění různých nepohodlných a těžko uchopitelných externalit a sociálních a lidských faktorů, ale také legitimizace jednoduchého ekonomistického pojetí světa, kdy veškeré problémy lze převést na jasné, měřitelné, technické úkoly (pouze otázka kapitálu, technologie a know-how);
  • větší politická moc a svoboda (rostoucí ekonomická závislost a závislost na ekonomickém růstu, eroze národního státu, krize jeho legitimity, efektivity a suverenity);
  • otevřené dveře do kanceláří státních úředníků i volených politiků;
  • minimální kontrola a odpovědnost (minimální možnosti regulace velkých ekonomických aktérů).

Velkým finančním a ekonomickým hráčům takové pojetí globalizace společně s enormním technologickým pokrokem přineslo pohádkové bohatství a netušené možnosti. Těžily z něj i politické elity na Severu i na Jihu, jejichž aktivita (či pasivita) pomáhala takové pojetí globalizace prosadit. Nezanedbatelné přínosy zaznamenaly globálně i koupěschopní spotřebitelé (z vyšších a středních tříd) – větší výběr zboží a služeb co do druhů i kvality, řadu cen konkurence stlačila dolů. Několik zemí globalizace opravdu pozvedla z chudoby (asijští tygři).

Přesto v 90. letech začalo být zjevné, že na globalizaci cosi není v pořádku. Nejenže začal růst okruh zemí a lidí, jež plody globalizace prostě míjí – Afrika, celé regiony jižní Asie, střední Asie, Latinské Ameriky. Také se rozšířil okruh lidí, kteří sice mají přístup do globální ekonomiky, ale mají čím dál větší problém stačit jí s dechem[2]. Zejména střední vrstvy v bohatých zemích pocítily silný nápor globální konkurence – stagnující reálné mzdy, rostoucí nezaměstnanost, relokace továren, „pružnější“ trh práce a pokles síly odborů, rostoucí nároky na kvalifikovanost a pružnost, eroze sociálních jistot a sociálního státu. Dříve relativně zajištěné skupiny najednou zjišťují, že přestože pracují stejně či více, jejich odstup od „horních deseti tisíc“ se rychle prohlubuje, zatímco jejich vzdálenost od nižších sociálních tříd se spíše zmenšila.

Tradiční, pasivní přístup podnikatelské komunity ke globálním problémům tak začal erodovat v důsledku těchto procesů:

  • slabé výsledky neoliberální politiky, velké externality;
  • zhoršující se situace chudých zemí a skupin;
  • omezené výsledky rozvojové pomoci a spolupráce;
  • klesající důvěra ve vlády, neschopnost či neochota vlád poskytovat veřejné statky;
  • omezené kapacity mezivládních organizací;
  • narůstající polarizace uvnitř států i mezi nimi;
  • obrovská a sílící kritika neoliberální globalizace ze strany rozvojových zemí a občanské společnosti (anti- a alterglobalizační hnutí);
  • rostoucí síla spotřebitelů (silnější konkurence a úspěšné spotřebitelské bojkoty);
  • klesající legitimita globálního ekonomického systému;
  • nárůst podnikatelských a manažerských rizik (ale také příležitostí);
  • klesající důvěra občanů v nadnárodní korporace;
  • zrod nových koncepcí a alternativních přístupů (zejména trvale udržitelný rozvoj).

Za zmínku stojí též fakt, že na neoliberální, korporativní pojetí globalizace v první řadě doplácejí drobní farmáři, řemeslníci, malí a střední podnikatelé bez rozdílu národní příslušnosti. Post-fordistická globální ekonomika sice vyžaduje pružnou nabídku široké škály produktů šitých na míru zákazníkovi (economy of scope, viz. Hoogvelt, 2001), vytváří prostor pro vznik nových odvětví a podnikatelských „nik“, kde nachází uplatnění malé firmy (např. programátorské služby). Zároveň ale ekonomická a politická pozice malých a středních podnikatelů slábne s tím, jak dochází k horizontální i vertikální koncentraci v průmyslových odvětvích, k přesunu v daňové zátěži z velkých na malé ekonomické subjekty a z přímého na nepřímě zdanění. Hypermarkety, velkoobchodní řetězce, stavební konglomeráty či nadnárodní výrobci aut dnes řadu svých drobných dodavatelů přímo neskupují, ani nelikvidují. Využívají jejich služeb, ale drží je na hraně jejich možností – pod tlakem, který jim umožňuje jen tak tak přežít. V podobné, silně nerovné situaci jsou i miliony zaměstnanců po celém světě, ale také místní komunity či menší vlády. „Multinacionálům“ pak jejich velikost, mobilita a kapitálová síla umožňuje rozpoutat mezi vládami soutěž o nejvýhodnější podmínky, včetně dotací pro korporace (tzv. korporativní blahobyt) a minimalizace daňové zátěže (a daňové ráje).

Není divu, že důvěra obyvatel naší planety vůči firmám, a zejména těm globálním, je nižší než důvěra ve vlády, mezinárodní organizace a nevládní organizace. Podle každoročních mezinárodních průzkumů veřejného mínění, které si objednává Davoské Světové ekonomické forum, navíc stále klesá. Důvěra v globální firmy je dokonce na nejnižší úrovni od začátku těchto výzkumů (viz. Graf 1).

Mezi kapitány globální ekonomiky se proto přirozeně začal rozšiřovat pocit, že „business as usual“ už brzy nemusí stačit. Nespolehlivé státy, nepřátelsky naladění spotřebitelé, prohlubující se globální problémy velké části planety a nahlodaná pověst volného trhu jsou na hony daleko podpůrnému, stabilnímu, předvídatelnému prostředí, které všichni podnikatelé potřebují k úspěšnému podnikání.

Důvodem ke zvýšené aktivitě v oblasti korporativní zodpovědnosti však může být i zcela jiný fakt. Globální korporace mají stále větší vliv na tvorbu politiky – jak u národních vlád, tak u mezinárodních organizací, jako je WTO. Čerstvá studie evropské sítě nevládních organizací Seattle to Brussels Network odhaluje rozsah firemního vlivu na evropskou obchodní politiku. Snahy o snižování korporativních externalit a produkci veřejných statků mohou pramenit z potřeby alespoň v minimální míře vyvážit či ospravedlnit svůj vliv na politiku. Anebo od něj odpoutat pozornost. Data z výše zmíněného průzkumu veřejné důvěry totiž lze interpretovat také tak, že propojení politické a ekonomické moci (vlády a velkého byznysu) už v řadě zemí dosáhlo takových rozměrů, že ho není možné skrývat. Mnozí lidé ztrácí víru v možnost změny, natož v možnost něco změnit vlastními silami. S tím, jak lámou hůl nad korporacemi, čím dál více ztrácejí důvěru i ve stát. Prostor, který vyklízí národní stát, ale automaticky není vyplňován občanskou společností. Společenské napětí, které plodí tato propast, se tak může obracet i proti korporacím a vyžadovat jejich intervenci.

Reference

  1. Mnozí ekonomové (Mishan, 1994, Henderson, 1999 či Amartyrja Sen) již poukázali na to, že předpoklady neoklasické ekonomie (a stále běžně vyučované ekonomie středního proudu) jsou neudržitelné. Teoretické konstrukty jako „efektivní trh“, „všeobecná ekonomická rovnováha“ či „racionální aktér“ na trhu s dokonalými informacemi sice umožňují zajímavě modelovat ekonomické procesy. Avšak s každodenní realitou našich životů nemají mnoho společného, skutečnost tyto předpoklady takřka nikdy nesplňuje.
  2. Ankie Hoogvelt (2001) rozvijí teorii o tom, že globalizace změnila klasické společenské uspořádání tříd původní třístupňové pyramidy na uspořádání, které spíše připomíná tři soustředné kruhy. Tyto kruhy však jdou napříč národními i regionálními hranicemi. První, nejužší kruh, zahrnuje zhruba 20 % světové populace, která je tzv. úvěryhodná (bankable). Tato globální elita je obklopena 20–30 % světové populace, která je vržena do nejistých forem zaměstnání a musí za svou práci tvrdě bojovat v ostré globální konkurenci. Konečně třetí, největší kruh představuje zbývající 3–4 miliardy, které jsou v podstatě vyloučeny z globálního systému. V současnosti nejsou zajímaví ani jako potenciální spotřebitelé, ani jako pracovní síla.