Dějiny ekologie

Ekologie se považuje za novou vědu jenž se stala významější ve druhé polovině dvacátého století. Její kořeny ale sahají do 4 stol. př. n. l. Za jednoho z prvních ekologů, jejichž spisy se zachovaly, můžeme považovat Aristotela nebo spíše jeho studenta Theophrasta, kteří měli oba zájem v mnoha druzích živočichů a květin. A byl to Theophrastus, kdo popsal vztahy mezi živočichy a jejich prostředím již ve čtvrtém století př. n. l. Ekologie se posléze rozvíjela v 18. a 19. století. Na počátku stál Carl Linnaeus a jeho práce zabývající se ekonomií přírody. Brzy poté přišel Alexander von Humboldt se svou botanickou geografií. Alfred Russel Wallace a Karl Mobius posléze přispěli se zmínkou o biocenóze. Eugenius Warming se zabývá ekologií rozšíření rostlin, která vede k založení ekologie jako disciplíny. Práce Charlese Darwina také přispívají k ustanovení ekologie, a Darwin je často brán jako jeden z hlavních postav ve vývoji ekologického myšlení. Ekologické myšlení se dále prosazuje ve 20. století. Hlavní přínos na tom má koncept biosféry Eduarda Suesse a Vladimira Vernadskyho, ekosystém Arthura Tansleyho, Zvířecí ekologie Charlese Eltona a ekologická posloupnost Henryho Cowlese. Ekologie ovlivnila sociální a humanitní vědy. Ekologie člověka vznikla v počátcích 20. století a pohlíží na lidstvo jako na ekologický faktor. Později James Lovelock rozšířil pohled na zemi jako na makro organismus a vyslovil svou hypotézu o Gaie. Mezi dalšími důležitými představiteli jmenujme například Shelforda a ESA, Národní environmentální politický zákon (National Environmental Policy act), George Perkinsona Marshe, Theodora Roosevelta, Stephene A. Forbese a konzervaci učiněnou po prašných bouřích (Dust Bowl). Později ve dvacátém století začaly vlády jednotlivých zemí uznaly vliv člověka na biosféru a zemské ekosystémy. Dějiny ekologie jsou úzce spojeny s historií ocrany přírody, obzváště se zřizováním Nature conservancy.