Antienvironmentalismus

Antienvironmentalismus (anglicky: antienvironmentalism), v českém prostředí označovaný chybně také jako antiekologismus, je společenské hnutí, které stojí v opozici proti environmentálnímu hnutí.

Antienvironmentalismus se etabloval jako reakce na environmentální obrození šedesátých let v USA a s ním související vznik environmentálního hnutí a aktivit, směřující k ekologicky šetrnějšímu chování. Jeho vznik můžeme datovat do roku 1971, kdy Lewis Franklin Powell, Jr. přednesl svůj antienvironmentálně zaměřený projev před Hospodářskou komorou Spojených států amerických (United States Chamber of Commerce). Od té doby v USA vznikají - a do ostatních zemí se šíří - antienvironmentalisticky zaměřené think-thanky a s nimi spojený způsob myšlení a propagandy komplikující národní i globální aktivity zaměřené na udržitelný rozvoj. Antienvironmentalistické myšlení bývá silně svázáno s klimaskepsí (na které je také zpravidla založeno). Klimaskepitiky můžeme rozlišit na tři skupiny. První z nich tvrdí, že ke globální změně klimatu vůbec nedochází a jedná se pouze o sociální konstrukci, která je nám vsugerována; tento pohled ignoruje vědecká fakta a je často spojen s vírou v různé konspirační teorie, např. obavou, že svět je ovládán skupinou mocných, snažících se nastolit Nový světový řád (New World Order - NWO). Druhá skupina klimaskeptiků je připouští, že dochází ke globálním změnám klimatu a zároveň se je snaží buď bagatelizovat, nebo popírá, že by na ně měl člověk vliv (popř. připouští, že na ně zanedbatelný vliv mít může ale vzhledem k tomu, že je malý, nepřikládá za důležité se jím zabývat). Třetí skupina se hlásí k určitému stupni agnosticismu, prohlašují, že oni sami - a nikdo jiný - nemůže říci do jaké míry je globální změna klimatu vyvolaná lidským faktorem (často vidí jediné řešení v technickém pokroku a ekonomickém růstu, který případné problémy vyřeší). Jednotlivé skupiny (názory) se ale vzájemně doplňují a prolínají (např. co se týče šíření konspiračních teorií).

Antienvironmentalisté netvoří homogenní sociální skupinu, liší se od sebe vzděláním, socioekonomickým postavením i názory na konkrétní environmentální i společenské problémy. Přesto vykazují určité podobnostní rysy. Zpravidla se rekrutují z řad pravicově smýšlejících jedinců, kteří zastávají neo-liberální politické názory a s nimi spojenou důvěru v mechanismy volného trhu.^[1] Kromě výrazné klimaskepse, bývá typické zlehčování problémů spojených se životním prostředím a vlivu antropogenních aktivit na jeho degradaci; stejně tak odmítání státních regulací a intervencí, které obviňují z omezování svobody a bránění v pokroku. Často pocházejí z řad firem či instititucí (nebo jsou s nimi svázáni), které jsou motivovány vlastními zájmy neslučujícími se s environmentálně šetrným přístupu k životu (chemičtí výrobci, producenti fosilních paliv, těžařské a dřevařské společnosti a na ně vázaný zpracovatelský průmysl, developeři, jaderné a uhelné elektrárny). Typická je také opozice vůci principům trvale udržitelného rozvoje a environmentálně ekonomickým přístupům a obviňování environmentalistů a ekologů z totalitních (nejčastěji komunistických) antihumanistických postojů. Jimi předkládané recepty na řešení případné ekologické krize pak spočívají v technologickém pokroku, který spolu se svobodně fungujícím tržním prostředím, vyřeší veškeré možné problémy. Přitom neberou v potaz námitku, že technický pokrok přináší stále nové problémy, které neumí vyřešit; stejně často se vyhýbají tématům externalit v životním prostředí a jejich internalizace. Názory na antienvironmentalismus se liší, někteří v něm vidí hrozbu pro další udržitelný rozvoj; druzí ho vítají jako názor, který slouží k medializaci a otevření diskuzí nad problematikou. Britský sociolog Anthony Giddens upozňuje, že: „Skeptici si zaslouží pozornost a mají být vyslyšeni. Skepticismus je kořením vědy a je stejně důležitý jako politické rozhodování. Je správné, jsou-li jakákoli tvrzení o klimatické změně a jejích důsledcích neustále přezkoumávána kritickým, ne-li přímo provokativním způsobem“ Antienvironmentalismem je ale podle mnohých z nich potřeba se zabývat, český sociolog Petr Vidomus pak upozorňuje, že: ,,abychom porozuměli klimatické debatě v celé její šíři, nemůžeme se omezovat jen na ty, kteří zásah proti antropogenním změnám klimatu považují za nutnost, ale je třeba se věnovat i těm, kteří těmto aktivitám oponují nebo jsou jim lhostejné."

Český antienvironmentalismus je pak tradičně spojován se jménem bývalého prezidenta Václava Klause, ten se stal na tomto poli významným aktivistou. Své názory, které publikoval v nejrůznějších médiích, na mezinárodních konferencích a mnoha publikacích se staly často terčem kritiky (i posměchu). Klausovo klimaskeptické přesvědčení (spojené a živené výrazným euroskepticismem) pak výrazně ovlivnilo český i mezinárodní diskurz o ekologické problematice. Na jednu stranu pomohlo její medializaci, na druhou stranu přispělo ke značnému relativismu a nedůvěře v poznatky IPCC (např. zpochybňování vlivu emisí CO2 a dalších skleníkových plynů na změnu klimatu).

V současné době environmentální názory české laické veřejnosti výrazně reflektují ty zahraniční a vyznačují se značnou mírou skepse vůči vlivu antropogenních vlivů na globální změny klimatu. Mnozí vědci ale upozorňují na to, že stav je vážný a je potřeba hledat - a aplikovat - vhodná řešení co nejrychleji.